Jednání o koaliční vládě ANO, ČSSD a toleranci KSČM jsou už téměř u konce. Sociální demokraté hlasují v referendu. ANO „maká“ ve vládě bez důvěry a KSČM se tváří, že vyjednala kompromis a prosadila maximum ze svého volebního programu. Mezi rozhovory s vyjednavači a představiteli těchto tří stran, proběhl i rozhovor se středočeskou hejtmankou Jaroslavou Jermanovou (ANO). Její odpověď v souvislosti se zahraniční orientací České republiky přivedla komentátora Jindřicha Šídla k přesvědčení, že takováto politika „by neznamenala nic menšího než bezpečnostní katastrofu“. Co tedy středočeská hejtmanka řekla? Domnívá se, že „máme být neutrální a máme být mostem mezi zeměmi, které nejsou schopny se dohodnout“. Podle Šídla tato „šílená vize“ souvisí s rozpadem shody v tom, že členství v NATO je pro ČR „životně důležité“. Jenže je tomu skutečně tak?
Rusko a terorismus
Zastánci členství v NATO argumentují, že nám zapojení do této vojenské organizace garantuje bezpečí. Problém je ovšem v tom, co chápeme jako bezpečnostní hrozbu. Česká republika už dávno nemá všesložkovou armádu, tedy takovou, která by se skládala z různých složek a typů vojsk na zemi i ve vzduchu. Je to dobře, armáda zděděná z minulého režimu byla obrovská a naprosto k ničemu. V rámci NATO plníme své spojenecké závazky, tj. zejména vysílání vojáků na zahraniční mise do Afghánistánu, Iráku či Pobaltí. Českou účast ve třetí jmenované oblasti považuje bývalý minstr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek za projev solidarity. Zastánci NATO nám tvrdí, že právě zahraniční mise jsou bojem proti terorismu, a tedy i ochranou obyvatel Evropy.
Navíc máme věřit tomu, že Rusko provede pozemní invazi do střední Evropy v době, kdy stále na světě existují jaderné zbraně. Konflikt takového rozsahu by byl samozřejmě zničující pro Rusko, Českou republiku a řadu dalších států v Evropě i jinde ve světě. Pokud zároveň nesdílíme přesvědčení, že v Kremlu sedí šílenci plánující spáchat sebevraždu, tak tento scénář můžeme vyloučit.
Naše členství v NATO je přežitek, stejně jako tato organizace sama. Měla být rozpuštěna stejně jako kdysi Varšavská smlouva.
Neobstojí ani argument, že právě to, že jsme součástí NATO, nás chrání před onou invazí. Zaprvé tento argument nevyvrací, že při konfliktu takového rozsahu by byly pravděpodobně použity jaderné zbraně, což by znamenalo, prohru všech. Zadruhé ale posilování NATO v blízkosti ruských hranic vede zároveň i k posilování těch sil, kterým se v ruštině říká silovici – zastánci silových řešení. Z toho, že se hranice NATO pořád posouvají blíže k hranicím Ruské federace, vyvozují, že Západ chce Rusko napadnout. Nejde o to, zda s touto argumentací souhlasíme. Jde o to, že je přítomná v ruské politice a má vliv.
Naším zájmem by měl být postup, který pozici těchto „siloviků“ oslabí a podpoří politické síly, které budou proti válce a zbrojení a budou se snažit o mezinárodní spolupráci a dialog. I v Ruské federaci jsou takové strany a politická hnutí. Jenže to nesmíme naslouchat strašení různých generálů, protože to vede jen k roztáčení kol zbrojení.
Problém mezinárodního terorismu spočívá zejména v tom, že to byly státy NATO, které vojensky intervenovaly v Afghánistánu a Iráku, Libyi, Sýrii (zde to platí i pro Rusko), a pro své vlastní zájmy svrhávaly místní vlády, které byly sice dost odporné, ale jejich hlavním hříchem bylo to, že nebyly dostatečně poslušné. Například zhroucení Iráku po sesazení Saddáma Husajna a vznik Islámského státu jsou jedním z dnes už jasných důsledků intervence USA a jejich spojenců z NATO. Další vojenské intervence v zahraničí, které nemají humanitární charakter – a bombardování není nikdy a za žádných okolností humanitární intervencí –, jen přispívají k větší nestabilitě a tím pádem i k bezpečnostním rizikům. To samozřejmě nahrává zbrojařským korporacím, které samy sebe nazývají „obranným průmyslem“.
Skutečné hrozby
Debata o bezpečnosti a zahraniční politice je sevřená zaklínáním se „transatlantickou vazbou“ a naší přináležitostí k Západu. To v sobě skrývá tvrzení, že na Západě je dobře (materiálně, kulturně, politicky). Jenže nic jako jednotný Západ neexistuje. V zemích západní Evropy a v Americe se vlády mění a jejich politika může být opravdu strašlivá. Podívejme se na Donalda Trumpa v USA, který vypověděl závěry klimatické konference z Paříže. V Itálii se k moci dostává ultrapravicová Liga, jejíž členové jsou otevřenými neofašisty a pořádají útoky na „neitalsky“ vyhlížející obyvatele, jak to jeden z nich popsal. Ve Francii se o průlom opakovaně pokouší Národní fronta. Evropská komise spolu s dalšími členy eurozóny naprosto popřela demokratickou vůli Řeků, když jejich vládu přinutila přijmout další řadu úsporných opatření. Než se tedy upírat k nějakému metafyzickému Západu, otevřeme oči a zamysleme se nad hrozbami dneška.
Pokud začneme o bezpečnosti uvažovat opravdu nanovo, budou na seznamu mezi prvními samozřejmě kybernetické útoky. Na obranu před nimi ale nepotřebujeme nové tanky, helikoptéry ani obrněné transportéry, které jsou vyřazeny z boje při pouhé dopravní nehodě na české dálnici. Na obranu před kyberútoky potřebujete schopné a vyškolené odborníky sedící u počítačů, kteří budou mít nejen potřebné programátorské vzdělání, ale také vzdělání humanitní. Odborníci na bezpečnost a tu kybernetickou zvlášť musí rozumět, jak citlivé mohou být útoky v kyberprostoru pro společnost, musí si uvědomovat nutnost zachování síťové neutrality a respektování soukromí lidí a tak podobně.
Další hrozbou jsou samozřejmě klimatické změny, které budou mít za následek několik věcí: nedostatek vody, zmenšení množství úrodné a obdělávatelné půdy nebo příliv klimatických uprchlíků ze zemí, kde se kvůli poruchám klimatu už nedá žít. Ani na tyto hrozby nám ale zvyšování výdajů na zbrojení nepomůže. Naopak prostředky by měly být použity na zavádění nízkouhlíkatých technologií v průmyslu, zachování, ošetřování a kultivace krajiny a plodin a samozřejmě na rozvoj infrastruktury – zejména té měkké, která dovede pomoct při záplavách (sítě náhradního ubytování, rychlé pomoci v hmotné nouzi atd.). Další postup by měl zahrnovat přípravu na příchod klimatických uprchlíků, zahrnující jejich vzdělávání a zapojení dostatečného množství lidí, kteří dovedou mluvit jejich jazykem.
S novou orientací v oblasti analýzy hrozeb souvisí také diplomatická ofenziva. Témata nových hrozeb jsou samozřejmě známá, ale zatím chybí dostatečná politická vůle k jejich řešení. Pokud by se měla právě tím definovat zahraniční koncepce ČR, bylo by to významný a pozitivní posun.
Naše členství v NATO je ovšem přežitek, stejně jako tato organizace sama. Měla být rozpuštěna stejně jako kdysi Varšavská smlouva. Tváří v tvář novým hrozbám vypadá závazek ke zvyšování podílu HDP na zbrojení v programovém prohlášení vlády jako ten starý vtip o tom, že generálové se vždy připravují na minulou válku. Měli bychom místo generálů dát prostor civilním expertům a připravit Českou republiku i další evropské země na skutečné hrozby, aby jejich řešení pak nebylo dalším útokem na životní úroveň a demokratická práva. Dystopií na toto téma je ke zhlédnutí dost.
Autor je člen Socialistické solidarity.