Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Marxova hyperdoslovná proroctví

Kritický odkaz Marxe je nejživější tam, kde by to on sám nejméně čekal: v naší posedlosti obranou identit a ve vyzdvihování kultury jako hráze před náboženským fundamentalismem. 

V jednom znamenitém vtipu o Rádiu Jerevan se posluchač ptá: „Je pravda, že Rabinovič vyhrál v loterii nové auto?“ Odpověď zní: „V principu ano. Jenže to nebylo auto, ale jízdní kolo. A ve skutečnosti ho nevyhrál, ale naopak mu ho ukradli.“ Nelze dnes uvést přesně totéž na adresu Marxova odkazu? Zeptejme se tedy Rádia Jerevan: „Je v dnešní době Marxovo učení stále ještě aktuální?“ Odpověď lze předem uhodnout: v principu ano, Marx totiž znamenitě vystihl zběsilou dynamiku kapitalismu, která dosáhla svého plného rozkvětu až teprve nyní, půl druhého století po jeho předpovědi. Jenže… Analytický marxista Gerald A. Cohen podává výčet čtyř typických rysů Marxova pojetí dělnické třídy: (1) ztělesňuje většinu společnosti, (2) generuje její bohatství, (3) je tvořena jejími vykořisťovanými příslušníky a (4) tito příslušníci představují její nejubožejší kastu. Spojením těchto čtyř rysů se dobereme výsledku představovaného dalšími dvěma tezemi: (5) dělnická třída nemá revolucí co ztratit a (6) může a bude iniciovat revoluční přeměnu společnosti.

Triumf porážky

Pro dnešní dělnickou třídu žádný ze čtyř rysů definovaných Marxem již neplatí a z toho důvodu se nemůžeme dopracovat ani k páté a šesté tezi. Dokonce i kdyby byly některé z těchto rysů platné pro jisté enklávy dnešní společnosti, nelze je již aplikovat na jediného dominantního činitele změny: onou nejchudší vrstvou společnosti nejsou dnes již dělníci a z toho plynou další důsledky. Podívejme se ale na otázku aktuálnosti a životaschopnosti daného učení blíže. Nejenže jsou Marxova kritika politické ekonomie a jeho nástin kapitalistické dynamiky stále platné, ale navíc ještě můžeme konstatovat, že dnes, s nástupem globálního kapitalismu, se staly vskutku aktuálními.

Dnes nikdo nebere vážně demokracii ani spravedlnost, všichni jsme si vědomi jejich bytostné zkorumpovanosti, avšak přesto je praktikujeme (jinak řečeno, chováme se, jako bychom v ně věřili), jelikož se domníváme, že fungují, dokonce i když v ně nevěříme.

Nicméně okamžik triumfu je zároveň momentem porážky. Po překonání vnějších obtíží vychází nová hrozba zevnitř. Jinak řečeno, nejenom že se Marx nemýlil, ale v mnoha ohledech měl dokonce pravdu – až na to, že ona pravda je ještě doslovnější, než jak ji sám vnímal.

Fetišismus obilného zrnka

Marxe by například nikdy nenapadlo, že by se kapitalistická dynamika rozkládající veškeré dílčí identity mohla přenést také do sféry etnických identit. Z obhajoby práv znevýhodněných „menšin“ se dnes stal většinový postoj – příslušníci alternativní pravice, kteří si stěžují na teror „politické korektnosti“, toho využívají ve snaze vylíčit sami sebe jako zastánce utlačované menšiny a pokoušejí se tak imitovat kampaně vedené na opačné straně barikády.

Vedle toho tu máme otázku „zbožního fetišismu“. Připomeňme si klasickou anekdotu o muži, který si myslí, že je zrnko obilí, načež se dostane do blázince, kde lékaři dělají všechno proto, aby ho přesvědčili, že není obilí, ale je člověk. Když je konečně vyléčen a opouští brány ústavu s přesvědčením, že už není zrnko obilí, ale lidská bytost, vrátí se vzápětí zpátky a třese se jako osika. Před psychiatrickou léčebnou totiž stojí kuře a muž má strach, že ho sezobne.

„Milý příteli,“ praví lékař, „vy přece dobře víte, že jste člověk, a ne zrnko obilí.“

„Ovšemže to vím,“ opáčí pacient. „Ví to ale i to kuře?“

Sociální nevědomí

Jak to však souvisí s otázkou zbožního fetišismu? Nuže, v samém úvodu podkapitoly o zbožním fetišismu v Marxově Kapitálu se uvádí: „Takové zboží se na první pohled jeví jako samozřejmá triviální věc. Jeho rozbor však ukazuje, že je velmi spletitou věcí plnou metafyzického důvtipu a teologických vrtochů.“

Zbožní fetišismus (přesvědčení, že zboží je nadáno metafyzickou mocí, že se jedná o magické objekty) nesídlí v naší mysli a v našem (pokřiveném) vnímání skutečnosti, nýbrž v samotné sociální realitě. Můžeme znát pravdu, ale chováme se, jako bychom ji neznali – v praktickém životě jednáme jako kuře z oné anekdoty.

Praktikovaná (ne)víra cynického věku

Fyzik Niels Bohr, jenž svého času správně odpálkoval Einsteinovo tvrzení, že „Bůh nehraje hru v kostky“, když jej napomenul, aby „Bohu neříkal, co má dělat“, nám rovněž odkázal velmi výstižný příklad toho, jak funguje fetišistické popření víry. Jakýsi návštěvník se pozastavoval nad tím, že na dveřích Bohrova domu visela podkova: Nemyslí si snad jeho majitel, že podkova přináší jeho obyvatelům štěstí? Bohr na to prý odpověděl: „Nikoli, také to pokládám jen za pověru. Kdosi mi ale říkal, že to funguje, ať už tomu věříte, nebo ne!“

Takto přesně funguje ideologie v naší cynické éře: není potřeba v ní věřit. Dnes nikdo nebere vážně demokracii ani spravedlnost, všichni jsme si vědomi jejich bytostné zkorumpovanosti, avšak přesto je praktikujeme (jinak řečeno, chováme se, jako bychom v ně věřili), jelikož se domníváme, že fungují, dokonce i když v ně nevěříme. A co se týče naší náboženské víry, tak už „nevěříme doopravdy“, pouze dodržujeme (některé) náboženské rituály a obyčeje z respektu ke „způsobu života“ naší příslušné komunity (jak to činí například nevěřící Židé, kteří dodržují zásady košer z „úcty k tradici“).

Antifundamentalistický kult kultury

„Nevěřím tomu doopravdy, je to jen součást mojí kultury.“ Takto zní převládající definice externalizované víry typické pro naši dobu. Společným jmenovatelem všech věcí, které praktikujeme, aniž bychom jim doopravdy věřili, je „kultura“. Z toho důvodu se nám náboženští fundamentalisté jeví jako „barbaři“ nebo „primitivové“, jako nositelé antikultury či jako zdroj ohrožení naší kultury. Náš nynější cynický věk by pro Marxe skýtal jen pramálo překvapení.

Nejen tedy, že si Marxův myšlenkový odkaz i nadále zachovává svou platnost: jeho učení je ve skutečnosti jako duch, který nás nepřestává pronásledovat. Životaschopnost mu nicméně může zachovat jen to, když se zaměříme na ty z jeho postřehů, které pro dnešní dobu platí v daleko větší míře, než jak tomu bylo v Marxových časech.

Autor je filosof.

Z anglického originálu 200 years later, we can say that Marx was very often right – but in a much more literal way than he intended, publikovaného v deníku The Independent, přeložil Radovan Baroš.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image