Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Na Západ s Karlem Marxem

V těchto dnech si připomínáme dvousté výročí narození jedné z určujících postav západního myšlení. Přinášíme anketu k odkazu Karla Marxe.

Zatímco Trevír oslavuje dvousté narozeniny Karla Marxe vztyčením jeho sochy, ale třeba i semafory s jeho podobiznou, v Česku se o odkazu jedné z klíčových postav západního myšlení vedou spory. Zeptali jsme se proto našich spolupracovníků a spolupracovnic: 1. proč je dnes důležité si Marxovy myšlenky připomínat; 2. jak se má dnešní levice vyrovnat s argumentem, že Marxovo myšlení „zplodilo“ zločiny komunismu.

Jaroslav Fiala, šéfredaktor Alarmu

1. Marx nepochybně patří k nejzajímavějším myslitelům moderní doby. A k jeho hlavním přínosům patří analýza fungování moci v kapitalismu. Neoliberální ideologie, která mimo jiné stála u zrodu postkomunistických režimů ve středovýchodní Evropě, totiž naprosto zamlžila otázku zájmů lidí, kteří musí prodávat svoji pracovní sílu a nespravedlnosti, kterým jsou vystaveni. Po diskreditaci socialismu sovětského typu jsme se ocitli v opačném extrému: už roky čelíme tvrdé ideologizaci našeho myšlení a vnímání reality. V čem spočívá? Neoliberalismus zastírá ekonomické struktury a místo toho přenáší veškerou váhu a odpovědnost na jednotlivce. Vystavuje nás nadměrnému hospodářskému tlaku, zkouší z nás dělat osamocené „lidské zdroje“ a málem nás připravil o základní možnosti obrany. Právě Marxovo myšlení ale naopak odkrývá systémovou rovinu kapitalismu, jeho rozpory a nerovnosti. S plnou vahou ukazuje, že k uskutečnění lidské svobody jsou nutné materiální předpoklady – vedle svobody od politického pronásledování je důležité, abychom se nemuseli bát, jestli zaplatíme nájem a co budeme jíst. Americký ekonom a novinář John Cassidy ostatně už koncem devadesátých let předpovídal, že 21. století zažije návrat k Marxovi. Za pravdu mu dala hlavně velká finanční krize 2008, která otřásla světovou ekonomikou. Kapitál se stal koncentrovanějším, agresivnějším a nevyzpytatelnějším. Na globální úrovni zažíváme financializaci ekonomiky, prudký nárůst nerovností a posilování vrstvy superbohatých. Padesát procent světového bohatství je dnes v rukou jednoho procenta nejbohatších, zatímco miliony lidí žijí od výplaty k výplatě, splácejí hypotéky a dluhy, anebo živoří ve „zvláštních ekonomických zónách“ a slumech třetího světa. Marx nikdy nepopíral, že kapitalismus produkuje bohatství a pokrok. Stejně tak ale vytváří masivní nerovnosti, monopolizaci trhů, krize, chudobu a strádání. Navzdory některým nedostatkům plynoucím z kontextu doby, ve které Marx žil, zůstává jeho dílo nesmírně cenné a zůstane tak dlouho, dokud potrvá kapitalismus.

2. Stojí za připomenutí, jaké „perly“ najdeme u klasiků liberalismu. Třeba filosof John Locke sice oslavoval svobodu a odsuzoval absolutní moc, ale zároveň hájil i nepříjatelné věci. Třeba váleční zajatci podle něj pozbývali svobody a mohli se z nich stát otroci vydaní na milost svých pánů. Podobné to bylo s původním obyvatelstvem amerického kontinentu, které někteří liberální myslitelé srovnávali s „divokými zvířaty“, která můžou být likvidována. U jiných teoretiků zase narazíme na obhajobu otroctví pro žebráky a nejchudší lidi. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich A. von Hayek zase začátkem osmdesátých let v chilském listu El Mercurio v souvislosti s Pinochetovou diktaturou prohlásil: „Někdy je nutné, aby v dané zemi diktatura převzala moc (…) Osobně upřednostňuji liberálního diktátora před demokratickou vládou bez liberalismu.“ Přesto tyto postavy nevnímáme jako obhájce zločinů kapitalismu ani autoritářství. Co se samotného Marxe týče, dodnes se vedou spory, jestli v jeho díle najdeme prvky vedoucí k totalitarismu. Někteří za ně považují sklony k ekonomickému determinismu. Sluší se ale dodat, že podle Marxe politické jednání nemělo být nedemokratické. Předpokládal totiž, že dojde ke zjednodušení třídní struktury společnosti – drtivá většina lidí měla být v kapitalismu zbídačená a měla se spojit při prosazování vlastních zájmů. Dějiny mu v tom však za pravdu nedaly. Ke zjednodušení třídní struktury společnosti nedošlo, lidé se nesjednotili a marxismus následně prodělal autoritářský obrat, když nastoupila leninská avantgardní strana usilující o absolutní moc. Přesto je otázka, jestli byl Marx opravdu až tak deterministický, protože i u něj najdeme tvrzení, že materiální základna není všeobjímající, ale pouze klade našemu jednání limity, o čemž asi není sporu. Marx navíc významně inspiroval evropské sociální demokraty, stejně jako další neautoritářskou levici. V každém případě by pro nás mělo být klíčové navazovat na pozitivní prvky jeho díla a propojovat je s demokratickou tradicí. Základní cíl Marxova myšlení totiž zůstává: je jím lidská emancipace.

Ilona Švihlíková, ekonomka

1. Marxův odkaz si je třeba připomínat, protože Marx byl analytikem kapitalismu, který se příliš nemýlil. Naopak jeho představy o socialismu byly poměrně mlhavé, takže pád projektu reálného socialismu s jeho deterministickým učením nemá moc co dělat – reálný socialismus byl udržován uměle zákazem politické soutěže a soukromého podnikání a rozhodně nevystupoval jako historická nutnost, jako tomu naopak bylo kdysi u kapitalismu. A v předpovědi vývoje kapitalismu se příliš nezmýlil. Kapitalismus se vyvíjel odlišně od Marxových analýz jen asi 35 let po druhé světové válce. Dnes se to, co je kapitalistické, vyvíjí zase podle Marxových předpokladů (např. proslulé „závody ke dnu“, růst nerovnosti, likvidace středních tříd), a kde se dnešek od starého kapitalismu z doby Marxe přece jen liší, tam se jedná o ještě méně legitimní, jevy než za Marxe představoval „rentiérský kapitalismus“.

2. Jak už jsem výše zdůraznila, Marx byl analytikem kapitalismu – o socialismu toho moc nenapsal. V Komunistickém manifestu je radikální slovník, ovšem volební program sice žádá znárodnění bank a velkých pozemkových celků, ale pouhé zvýšení počtu státních továren, nezestátňování výrobních prostředků., žádný zákaz soukromého podnikání a politické soutěže. A v Kapitálu nalezneme například tato tvrzení: „Bez továrního systému, vyvěrajícího z kapitalistického způsobu výroby, stejně tak jako bez úvěrového systému, vyvěrajícího z tohoto způsobu výroby, by nemohla vzniknout družstevní továrna. Úvěrový systém, tvořící základ postupné přeměny kapitalistických soukromých podniků v kapitalistické akciové společnosti, dodává právě tak i prostředky k postupnému rozšiřování družstevních podniků ve víceméně národním měřítku. Na kapitalistické akciové podniky stejně jako na družstevní továrny je třeba se dívat jako na přechodné formy mezi kapitalistickým způsobem výroby a způsobem sdruženým, jenže u jedněch je protiklad překonán negativně a u druhých pozitivně.“

Ondřej Slačálek, politolog

1. Marxovo dílo je aktuální kritikou kapitalismu, i když je třeba doplnit ho dalšími perspektivami (zejména Wallersteinem a Graeberem). Je aktuální rovněž historickým myšlením (byť podle mého názoru nikoli svou filosofií dějin). A je především důležité jako ohromný zdroj různých diskusí, kterými různí myslitelé a různá hnutí už více než sto padesát let Marxovy ideje upravují a korigují. Marxe nemá smysl vnímat jako zdroj pravdy, ale především jako zdroj slovníku a optiky – za velkou část nástrojů, jimiž rozumí světu, vděčí různá emancipační hnutí i společenská věda jemu, jakkoli tyto myšlenkové nástroje často upravily (způsobem, nad nímž by si Marx dost možná zoufal, což ovšem neznamená, že to nebyly úpravy k lepšímu).

2. Je třeba vzdorovat inkvizitorské hlouposti pravicových antikomunistů, která činí Marxe přímo zodpovědného za to, co se v jeho jménu páchalo po něm. Kdysi podával vrcholové výkony v této disciplíně senátor Štětina, který za přihlášení ke zločinům komunismu pokládal i citaci Marxova výroku, že filosofové dosud svět jen různě vykládali, nyní je třeba jej změnit… Senátního inkvizitora nyní trumfli fanoušci Orbána z Mladých křesťanských demokratů, šířící absurdní lež, že Marx chtěl „vyhladit Slovany a Židy“. Nesmyslnost podobných tvrzení je především k politování. Lze se spolehnout na to, že lež a hloupost mají krátké nohy, jenže levice často reaguje způsobem, který není příliš chytrý. Máme sklon tvářit se, že někde existuje nějaký „opravdový“ či „autentický marxismus“, jaksi nepošpiněný hnutími, která se k němu hlásila, k čemuž jako k jakési platonské ideji marxismu se musíme prokousat a ideálně jej pak v co nejčistší podobě zastávat. To nejvlídnější a nejmírnější, co se dá o celém tomto přístupu říct, je, že je velmi nemarxistický a velmi nemarxovský. Ideje přece podle Marxe neexistují ve vzduchoprázdnu, nýbrž jsou spojeny s praxí konkrétních aktérů a do značné míry představují její vyjádření. Komunismus navíc pro Marxe a Engelse nebyl kýžený cílový stav ani soubor pouček, ale jejich slovy z Německé ideologie „reálné hnutí“. Přisoudit Marxovi odpovědnost za všechna hnutí, která se k němu přihlásila a často jeho myšlenky zkreslila a zneužila, je stupidní. Ale tvářit se, že tato zkreslení a zneužití vůbec nic nevypovídají o původním díle, je stupidní podobně. Jistě, většinou tato hnutí podtrhla a zkarikovala některé rysy marxismu a jiné opomněla. Právě pro materialistu ale musí být promyšlená praxe zrcadlem, které je třeba ke korektuře jakékoli teorie. To je ostatně jedno z nejcennějších poučení z Marxe. Nenechme si ho vzít sklony k nekritické obhajobě tohoto velkého myslitele, který podobnou obhajobu nepotřebuje, spíš (jako každý myslitel), kritické čtení svých děl, domýšlení, kritiku a namítání.

Juraj Halas, filosof

1. Azda najmenej kontroverzný dôvod spočíva v tom, že moderné spoločenské vedy by boli len ťažko predstaviteľné bez nástrojov, ktorých pôvodcom bol práve Marx – či už je to pojem ideológie, odcudzenej práce, spoločenskej reprodukcie alebo výrobného spôsobu. V tomto zmysle patrí k zakladateľským postavám sociálnej vedy 19. storočia. Spôsob, akým Marx nastolil vzťah teórie a praxe, nás zároveň učí, že spoločenskovedné poznanie nemusí byť len nástrojom sociálneho inžinierstva a štátnych politík. Môže byť aj prostriedkom emancipácie, vktorej masy celkom obyčajných ľudí spoznávajú vlastnú schopnosť meniť svoj sociálny svet a získavať kontrolu nad svojimi životmi.

2. Toto obvinenie má svoj absurdný aj racionálny aspekt. Na jednej strane Marxa delilo niekoľko desaťročí od vzniku režimov, ktoré sa k nemu hlásili. Už počas svojho života mal len obmedzený dosah na pozície a aktivity vtedajšieho robotníckeho hnutia. Jeho myšlienky a iniciatívy, ktoré samy osebe boli rôznorodé a nikdy netvorili monolit, v tomto hnutí konkurovali iným a rôzne sa s nimi kombinovali. Neexistuje nijaká priama línia od rozhodnutí, ktoré Marx robil, resp. návrhov, ktoré formuloval, k stalinskej kolektivizácii alebo k hrôzovláde Červených kmérov. Na druhej strane pretrváva akýsi dlh marxovskej tradície voči tomuto obdobiu dejín. Žiada sa vysvetlenie povahy sovietskeho režimu (a ďalších príbuzných režimov), ktoré by sa opieralo o Marxove východiská. Také vysvetlenie by objasnilo, ako sa z ideológie nominálne marxistických strán v podmienkach prevažne agrárnych krajín zrodil program brutálnej modernizácie. Ten chcel pomocou štátnych politík a v krátkom čase zrealizovať to, čo sa v Británii dialo živelne a počas niekoľkých storočí: vytvoriť predpoklady industrializácie. Výsledkom bol štátny teror voči roľníckym a robotníckym populáciám, ktorý vyústil do vzniku, resp. upevnenia kapitalizmu v týchto krajinách – a vo väčšine z nich napokon aj do prechodu k štandardným politickým režimom, ktoré zodpovedajú kapitalizmu. Práve marxovský prístup je podľa môjho názoru najlepšie vybavený na skúmanie procesov vzniku, rozvoja a konsolidácie triednych spoločností, o ktoré tu ide. Najlepší spôsob, ako sa vyporiadať so spomínaným obvinením, je teda ukázať, že Marxova teória dokáže osvetliť, ako bola sama prevrátená a zneužitá na upevnenie triednej nadvlády, proti ktorej bola pôvodne namierená.

Milan Znoj, politolog

1. Ačkoli se Marx takřka ve všech svých vědeckých předpovědích mýlil, jeho způsob myšlení o člověku, společnosti a dějinách je živý dosud, a řekl bych, že nyní je zrovna doba, kdy se Marx stává zase aktuální. Marx v obraze od Engelse jako Darwin společenské teorie, který údajně objevil vývojový zákon kapitalismu a lidských dějin, vzal za své na počátku 20. století spolu s Druhou internacionálou a jejím ortodoxním marxismem. Následovaly jenom Marxovy revize. Bolševická revize, jejíž dogmatickou verzi v podobě marxismu-leninismu přehledně usoustavnil Stalin, se stala ideologickou zbrojnicí komunistických diktatur ve střední a východní Evropě, jejichž panství bylo vskutku krvavé a kruté. Marxův živý odkaz ale leží jinde. Ukázal totiž, že panství člověka nad člověkem, ujařmení a manipulace druhých má mnoho podob, které se docela dobře mohou skrývat za uznávanou morálkou, všeobecně přijímanou ideologií, za platnými společenskými a  politickými institucemi, jež sice zajišťují fungování společenského řádu, ale zbavují hlasu, svobody a sebevědomí jedince i skupiny lidí, kteří jsou slabí a nacházejí se v nerovném postavení. Marx přišel s ekonomickou teorií vykořisťování, která již sice ztratila svou explikační sílu, ale ukázalo se, že v úvahách o nerovnosti a nesvobodě nemusí jít primárně o ekonomiku a proletáře, neboť slabých lidí a skupin zbavených vlastního hlasu a udržovaných danými institucemi v podřadném postavení je více, než se vládnoucí většině ve společnosti vůbec zdá. Může jít třeba o etnické skupiny, které jsou vytěsněny na okraj, nebo o ženy v podřadném postavení v patriarchální rodině. To neznamená, že multikulturalismus nebo feminismus jsou odnože marxismu. To je hloupá zkratka neokonzervativní pravice, která si chce ušetřit teoretickou námahu s hledáním protiargumentů. Marx se zaměřoval na ekonomiku a námezdní vztah. V neomarxismu nebo postmarxismu ovšem mohou nově ožít i tato stará témata. Marxův odkaz vidím v tom, že stále ještě nabízí slabým a ujařmeným slova, kterými se mohou bránit svévoli vládnoucích.

2. Těžko činit Marxe, který žil v druhé polovině 19. století, odpovědným za činy lidí, kteří takřka o sto let později budovali ve střední a východní Evropě komunistické diktatury. Užívali sice při svých činech jeho slova, ale rozuměli jim v kontextu vlastní doby. Marx jim ovšem svá slova k revolučním činům nabídl. Je tedy vinen gulagem? Jsou na vině jeho slova? Jak mohou být slova odpovědná? Je Platón odpovědný za to, co napáchali v dějinách platonikové, pokud něco napáchali? Nebo Ježíš za zlé činy, které křesťané činili? Nelze než připomenout, že neexistuje žádný naddějinný význam Marxových slov, o který bychom se mohli opřít, kdybychom chtěli připsat Marxovi odpovědnost za věci, které s těmito slovy podle svého pochopení dělali jeho stoupenci v jiné době. Marxismus jako ostatně každá teorie má svůj význam jen v praktických interpretacích v konkrétních dějinných souvislostech. Vyústění marxismu v ideologii komunistických diktatur je ovšem zavrženíhodné. S těmito marxleninskými slovy bylo napácháno hodně zla a jeho pachatelé jsou pochopitelně za toto zlo odpovědní. Významová souvislost s Marxem také existuje. Vidět ji lze právě v pochopení a skutcích komunistických následovníků, když s jeho slovy dělali hrozné věci. Proto se ani nelze divit, že v našich souřadnicích vzpomínku na Marxe zahlcuje právě tato negativní zkušenost s komunistickými diktaturami. Jenomže je to jediná spojitost s Marxem, kterou v současné Evropě máme? Pokud tvrdíme, že právě my z postkomunistické Evropy víme, co je Marx zač, potom si hrajeme na vítěze dějin. K tomu ovšem máme hodně daleko. Těžko popírat, že Marxe svým způsobem zakusili i jinde v západní Evropě. Po svém jej převyprávěla sociální demokracie, takže se dostal až k základům evropské integrace. V šedesátých letech si jej přisvojila nová levice a provětrala zavedené instituce takřka revolučním způsobem. Marx určitě pomohl proměnit západní demokracie způsobem, na který nová pravice pořád hledá pádnou odpověď. Když předseda evropské komise Jean-Claude Juncker řeční v Trevíru o Marxovi a připomíná jeho dědictví, pak má vskutku o čem mluvit, neboť mluví ze zkušenosti západní demokracie. Pokud na jeho slova reagujeme výtkou, že „Euromarxe“ nechceme a že taková vzpomínka je urážkou obyvatel postkomunistické Evropy, jak to činí Lidovky a Václav Klaus, pak jsme pozapomněli, že se neposouvala západní demokracie za postkomunistickou zkušeností na východ, ale my jsme vstupovali do EU a chtěli se naopak občerstvit zkušeností západních demokracií. Náš hlas má spoluvytvářet západní demokratickou tradici, nikoli ji bořit. Levice musí odmítnout Marxovu odpovědnost za komunistické zločiny, pokud chce být evropskou levicí a pokud chce odporovat postkomunistické pravici, která nikoli překvapivě souzní s novou nacionalistickou pravicí na Západě ve snaze zničit EU s její historickou zkušeností, v níž má své místo i Marx.

Milena Bartlová, historička umění

1. Karl Marx patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším myslitelům moderní Evropy. Líbí se mi formulace Paula Ricoeura, že moderní kulturu nastartovali „tři velcí zpochybňovači“ Marx, Nietzsche a Freud. Bez pochopení základních charakteristik jeho idejí nemůžeme porozumět dalšímu myšlenkovému ani kulturnímu vývoji. Konkrétně v dějinách a teorii umění je jeho vliv nepřehlédnutelný od dvacátých let 20. století u celé řady vlivných autorů, včetně českých. Marxovo sociální, materialistické a kritické myšlení (i když často už ne jeho konkrétní myšlenky, poznamenané horizontem jeho doby) je dnes nově inspirativní v odporu vůči neoliberalismu a posilování postsekulárních i protiliberálních sil. Navíc je dnes stále aktuální Marxovo spojování vědecké práce s politickým aktivismem.

2. Na druhou otázku ale nedokážu dát klidnou a spořádanou odpověď. Podobná obviňování jsou pouze důkazem neschopnosti hodnotit Marxe jako jednu z řady historických osobností. Považují jej zřejmě v duchu leninismu a stalinismu za formálně vzývaného neomylného proroka, který se změnil v satana.  Veřejnoprávní Události ČT1 například označily 5. května Marxe za „autora komunistické ideologie“. Jde patrně o obyčejnou intelektuální nedostatečnost těch, kdo si nedokázali za uplynulých třicet let najít jiné a nové zdroje informací než ty, které jim byly naservírovány režimem diktatury KSČ. Nedokázali pochopit, že „patřit na Západ“ neznamená oddanost USA, nýbrž především odvahu svobodně a kriticky myslet, zodpovědně a otevřeně argumentovat a v souladu se svými názory jednat tam, kde je to v tu chvíli třeba. Převaha, již v našem veřejném prostoru tito obviňovači mají, je smutným důkazem toho, jak je prozápadní rétorika údajných liberálů vyprázdněná. Naší politickou realitou je rostoucí nacionalistické uzavírání a ohrazování se proti síle „západního“ kritického myšlení.

Michael Hauser, filosof

1. Je to proto, že žijeme v kapitalismu a Marx vytvořil dosud nepřekonanou celkovou analýzu kapitalismu. Marx byl několikrát pohřben, ale dnes se opět čte jako autor, který osvětluje ekonomickou krizi, nebezpečně absurdní koncentraci vlastnictví, rozpor mezi kapitálem a přírodou  a mnoho dalších věcí, které se nás dotýkají. Marx se bude číst tak dlouho, dokud tyto fenomény nezmizí, resp. tak dlouho, dokud nezmizí kapitalismus. Tvrdí-li někdo, že kapitalismus je věčný, nevědomě tím říká, že Marx je věčný také.

2. Je to stejné, jako obviňovat Ježíše ze zločinů inkvizice, Jeana-Jacquese Rousseaua z jakobínského teroru nebo Abrahama Lincolna z amerických zločinů ve Vietnamu. Pokud lidé, kteří takto obviňují Marxe, nevyjadřují pouze svou nechuť či nenávist vůči všemu, co nezapadá do současného mainstreamu, měli by být důslední a ze zločinů obvinit také Ježíše, Rousseaua, Lincolna apod.

Matěj Metelec, publicista a redaktor A2

1. Záleží asi na tom, kdo by si chtěl odkaz Karla Marxe připomínat a jakou jeho část. Vzhledem k tomu, že Marx patřil k formativním postavám zakladatelského období sociálních věd, má dnes své nezastupitelné místo v každé učebnici sociologie, ekonomie nebo politologie a patří stejně tak i do dějin filosofie. Pokud bychom na jeho význam hleděli optikou současné vědy jakožto „závodu v citacích“, pak je podle všeho nejvlivnějším učencem vůbec. Dvě stě let od jeho narození se tak na jedné straně může pojit s důstojností poklidné piety, s jakou si připomínáme odkaz Hegelův, Tocquevillův nebo Weberův, na straně druhé je tu odkaz politického radikála, který za každou ekonomickou recesí viděl přicházet revoluci a zásadním způsobem se podepsal na podobě dělnického hnutí a socialistické politiky 19. století. Svým způsobem lze tuto část Marxova odkazu vidět jako řadu neúspěchů: selhání revoluce roku 1848, rozpad První internacionály, kapitulace té Druhé na prahu světové války. Přitom ale selhával na cestě, která přes veškerou oprávněnou kritiku z libertariánských, feministických, ekologických nebo postkoloniálních pozic byla cestou rozšiřující se emancipace. Nakonec, mnozí z jeho kritiků a kritiček těžili z nástrojů, jež jim dalo do ruky právě Marxovo myšlení.

2. Že k jeho politickému odkazu patří i to, že Marxovi ve 20. století sovětská ortodoxie přiřkla spíš roli proroka než vědce, za něhož se vždy považoval, by u něj vzhledem k jeho cholerické povaze patrně vyvolalo dlouhý proud nadávek. Právě díky tomu je Marxovo jméno v postkomunistických zemích stále ještě natolik traumatizující, že se o něm většinou mlčí a příležitost, jakou je právě dvousetleté výročí jeho narození, vyvolává řadu pohrdavých či záštiplných reakcí. Ty jsou nicméně v drtivé většině podloženy neznalostí Marxova díla, což úzce souvisí s otázkou po Marxově zodpovědnosti za zločiny komunistů. Je nicméně podobné obvinění dnes ještě aktuální pro někoho jiného než pro ty, kteří se nikdy neprobrali ze studené války? Tvrzení sovětských komunistů, že právě oni jsou výhradními držiteli odkazu Karla Marxe, nejdřív podpíraly revoluční naděje meziválečného období a následně je stvrzovala logika studené války. Skutečnost je ovšem taková, že ani z hlediska teorie, ani z hlediska praxe to nikdy nebyla pravda. Vždyť i německá SPD opustila marxismus až s godesbergským programem v roce 1959. Pluralita intepretací Marxova díla nebyla nikdy přerušena, a právě ona dělá z marxismu širokou tradici, ne pouhou politickou doktrínu. Dneska už není důvod snažit se v Marxově díle vysledovat ortodoxii, která by jediná byla tím „pravým“ Marxem, a tím méně přistupovat na plakátovou genealogii hlav velkých učitelů, s kterou přišli bolševici. Pokoušet se o to prozrazuje rozhled na úrovni Vasila Bilaka.

Tereza Stockelová, socioložka

1. Myslím, že Marx by nás měl dnes inspirovat především dílem, které hledá novou strategii analýzy a nový jazyk k popisu nových skutečností, nebojí se literárního stylu, hledá formy, jak se stát společenskou intervencí. Vyhnout bychom se naopak měli užívání marxismu jako aplikace etablovaných pojmů a kategorií, založených v domnělých univerzálních zákonech historie. Práce na takovou „aplikaci“ se dnes ale bohužel marxismus v akademickém i veřejném prostoru scvrkává. Nejokatějším příkladem toho je konzervativní křídlo dnešní KSČM, ale platí to do značné míry i o marxismu akademickém, který vždy už dopředu ví, co najde (falešné vědomí, hegemonii vládnoucí třídy). Myslím, že v tomto smyslu by dnes Marx marxistou nebyl.

2. Žádný autor nemá své dílo ve svých rukou. Dokud je na živu, může se snažit jeho užívání druhými korigovat, po smrti nikoli. Takže si připomeňme spolu s rokem jeho narození i rok jeho úmrtí – 1883. Zároveň ale platí, že Marxovy spisy svým důrazem na historické nutnosti a univerzalitu domnělých společenských zákonů ke svému bezohlednému využití jisté základy poskytovaly. Nebyl v tom jistě sám. Stejnou posedlostí formulovat teorii vývoje a fungování společnosti trpěl August Comte a řada dalších myslitelů té doby. Lekce pro dnešní sociální vědy a dnešní politiku zní: klást odpor technokratismu v jakékoli podobě. Rolí odborníků je vytvářet reflexi, překládat mezi hledisky a zdánlivě nesmiřitelnými světy, popisovat nezamýšlené důsledky politik, dávat hlas vytěsňovaným lidem, občas vstoupit na barikádu. Spoluutvářet skutečnost, nikoli však kralovat z tepla stranických a jiných pracoven.

Joe Grim Feindberg, antropolog a filosof

1. Když se začínáme ztrácet v čistých a překrásných myšlenkách nebo v bahnisku beznaděje, Marx nás vzbudí ze snu. Připomíná nám, že i nejpřirozenější zákony a instituce jsou dílem lidí, a to, co člověk postavil, to člověk i přestaví, nebo se to rozloží samo. Připomíná nám také, že člověk je nezkušený stavitel a že svět, který buduje, je plný rozporů. Připomíná nám, že tento svět je charakterizovaný svobodou i vykořisťováním, rovností i třídním rozdělením, pospolitostí i vylučováním. A připomíná nám (ještě jednou), že se to mění, protože lidský svět se vždycky mění. Zapomněli jsme?

2. Kdyby Marx byl Bůh, který vedl svůj lid čtyřicet let přes poušť, mohli bychom mu vyčítat, že na konci putování nebyla žádná zaslíbená země. Bohem však Marx nebyl a odpovědnost musí nést ti lidé, kteří po jeho smrti žili dále. Marx se možná vrací jako přízrak, ale přízrak nás nevede, jen straší, budí, připomíná, napomíná. Odpovědnost za historické úspěchy a selhání socialistického hnutí nesou lidé, kteří žili, bojovali, někdy padli, někdy zabili. Odpovědnost za současné neúspěchy neseme my, kteří po poušti ještě stále putujeme. Je na nás, co s Marxovým odkazem uděláme.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image