A nyní ticho, děti. Promluví muž, navíc moudrý, protože jeho skráně pokrývají šediny, na krku se mu brýle skví a jméno jeho pentlí funkce veledůležité sportovní majestátnosti. Jak jinak než s velkou dávkou infantility a archaičnosti přistoupit k výrokům šéfa volejbalového svazu a místopředsedy Českého olympijského výboru (ČOV) Zdeňka Haníka?
Žena jako doplněk
Přiznání biatlonistky Gabriely Koukalové, jak ji vrcholový sport ničil život, vyvolalo vlnu reakcí. Nad všemi ale jednoznačně vyčnívá ta, kterou zveřejnil v časopisu Reflex právě Haník. Pustil se nejen do odvážného rozboru rozdílů mezi mužským a ženským sportem, ale i do analýzy muže a ženy sociálních rolí a jejich psychologické vybavenosti k životu. Čtenář se tak dozvěděl, že žena je mužovo druhé já, které má v budoucnu „rodit a vychovávat děti, s úsměvem a láskou udržovat domácí krb“. Že niterná povaha žen jim nedovoluje bažit po vítězství ve sportovní konfrontaci, protože chtějí „důstojně a s úctou remizovat“. Ženy jsou prý křehké, krasobruslařky či tanečnice dokonce spanilé. Haník jim ve své duchaplnosti přesto dovoluje sportovat nejen na školách, ale i profesionálně. Ovšem v druhém případě musí podle jeho dobře míněných rad zmírnit papání a plakat pouze něžně, nikoli hystericky, jak už to u žen bývá zvykem.
Bývalý volejbalista během své sportovní kariéry objevil jakýsi „mužský princip“, který vyhrává zápasy. Onen podivný mix egoismu a vlastenectví ženám bohužel chybí.
Jeden by měl chuť napsat maskulinní parodii, která by po mužích, kteří se rozhodli vykonávat vrcholový profesionální sport, žádala návrat ztracené mužnosti. V takovém hanopise by zaznělo žehrání nad chozením sportovních hvězd do solárka, zženšťováním samčích těl depilací, případně zbytečným krocením neandrtálské energie monogamním a rodinným životem. Nemluvě o hysterickém brekotu po prohraných zápasech nebo kvůli bebíčkám od soupeřů. Nakonec by stačilo připomenout, kolik známých mužů-sportovců si vzalo život kvůli depresím a dluhům. Nedávno zesnulý čtyřicetiletý fotbalista Pavel Pergl by byl více než výmluvným příkladem toho, jak profesionální sport drtí všechny, navzdory genderové příslušnosti. Jenže Haník nechtěl označit za zlo samotnou oblast výkonnostního sportu, ale přítomnost žen v něm.
Guru Dušek
Haník ve vrcholovém sportu pouze odhaluje šalbu, která nutí ženu potlačit přirozenou „vnitřní ženskost“. Ženy jsou prý kvůli tomu vnitřně nešťastné. Že se Haník ve svých úvahách nechá unést až na pole partnerské poradny, kdy harmonický vztah muže a ženy redukuje na správné vedení ženy, už ani nepřekvapí. Bývalý volejbalista totiž během své sportovní kariéry objevil jakýsi „mužský princip“, který vyhrává zápasy. Onen podivný mix egoismu a vlastenectví ženám bohužel chybí, ale snaží se mu moderně přiblížit. Haník přitom zaplouvá do ezoterické interpretace sociální reality ve stylu Jaroslava Duška. Namísto toltécké moudrosti si ale vystačí se starým dobrým šovinismem z předminulého století.
Přitom na volejbalem nepolíbeného diváka by mohl Haník zapůsobit ve sportu poměrně nevídanou noblesou a nonšalancí. Jeho výřečnost, klidný a rozvážný tón i vizáž návštěvníka plesové sezóny působily jako protiklad sportovního barbarství propocených teplákovek a prskání klišé na hráče i novináře. Navíc rád používal spojení „moderní metody“ a nebál se rozvířit vlny českého volejbalu angažováním zahraničních koučů. Přesto ale svým myšlením zůstává pevně zakotven ve světě „špačkovského“ gentlemanství, v němž je žena především slušivým doplňkem muže ve společnosti.
Haníku, odstup
Haníkův šovinistický coming out není možné přejít s tím, že se jedná o jeho osobní názory. Haník totiž mluví z pozice druhého muže Českého olympijského výboru. A existují tři pádné důvody, proč by měl okamžitě na tento post rezignovat.
Za prvé kvůli osobní integritě. Patří do čela organizace, která se zaštiťuje heslem, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Jenže v jeho případě víme, kdo by se účastnit vůbec neměl. Přece nemůže v olympijském výboru sedět někdo, podle něhož spočívá největší zásluha Špotákové, Neumannové či Hilgertové v tom, že porodily děti. Pokud je Haník „skutečným mužem“, co se mu asi honí hlavou, když potřásá rukou českým olympijským medailistkám, třeba Ester Ledecké. Viděl by ji v tu chvíli raději za plotnou?
S tím souvisí i druhý důvod pro jeho rezignaci. Zdá se, že sportu příliš nerozumí. Jak může mít funkcionář podobné názory, když medailový úspěch české výpravy na posledních olympiádách závisí právě na ženách? Vždyť hned šest ze získaných sedmi medailových úspěchů, které Česko zařadily na celkové čtrnácté místo na zimní olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu, získaly ony slabé bytosti toužící po remíze. O zlatých úspěších nejen na této, ale i na předchozích olympiádách ani nemluvě.
Třetí důvod je stejně závažný jako oba předchozí, ale zaslouží si rozvést. Haník se na tomto postu nikdy neměl objevit. Byl totiž kontroverzní ještě před svými genderovými analýzami. Mohla za to jeho práce na volejbalovém svazu, kterému šéfoval od roku 2010. Právě pod jeho vedením došlo k asi největší sportovní defraudaci v českých dějinách. Svazoví funkcionáři v čele s Haníkem před dvěma roky zjistili, že českému volejbalu vyschl účet. Ukázalo se, že svazový účetní dokázal nenápadně ve svůj prospěch vysát částku kolem 20 milionů korun, které skončily v herních automatech. Haník se kolem případu snažil od začátku mlžit, protože částka představovala zhruba pětinu volejbalových příjmů a hrozila insolvence. Vyšetřování ukázalo, že svaz neměl nastaveny dostatečné kontrolní mechanismy, aby k vytunelování takové ohromné sumy nemohlo dojít. Haník tehdy odmítl vyvodit osobní zodpovědnost okamžitým odchodem z funkce, jak by se na gentlemana slušelo. Jenže to není všechno. Podle kontroly ministerstva financí se Haník jako předseda volejbalového svazu podílel na porušení dotačních podmínek pro získání 30 až 40 milionů korun a také je podezřelý z dotačního podvodu za 2,5 milionu na úkor ministerstva školství. Při volejbalovém mistrovství Evropy na účet firmy Assus pozval na tenisový turnaj hosty i rodinu, platil stravování českého týmu či letecký přesun, jenže navzdory státnímu příspěvku 33 milionu korun společnosti nezaplatil. Soud sice rozhodl, že firma má nárok na 4,5 milionu korun, jenže Haník a spol. to na svazu vyřešili šalamounsky. Společnost Volejbal 2011, jejímž jménem volejbalový svaz turnaj organizoval, poslali do insolvence. Řešení hodné muže činu.
Haník se samozřejmě k odchodu z funkce nemá. Navíc má za zády podporu olympijského výboru, který alibisticky současnou kauzu shodil ze stolu vyjádřením, že se jedná o jeho osobní názory. To je pochopitelný postoj u soukromé firmy, ne ale u společnosti, která každý rok chodí s prosíkem o veřejné finance ve výši kolem 150 milionů korun za to, že podporuje sportovce ve snaze uspět na vrcholové úrovni. Kdyby záleželo na Haníkovi, stát by asi výrazně ušetřil. Stačilo by totiž sponzorovat jen mužský ideál síly, nikoli někoho, kdo místo, aby se doma staral o pokračovatele rodu, je dál trapně remizuje.
Autor je spolupracovník redakce.