Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nevíte nic, profesore Kellere

Europoslanec Jan Keller využil dvousté výročí narození Karla Marxe k dalšímu účtování s novou levicí. Sice se obnažil jako ignorant, ale zato nadhodil téma zrušení rodiny.

Fanfáry k dvoustému výročí narození Karla Marxe vyvolaly mnoho povyku a stranou nestál ani sociolog Jan Keller. Protože o jeho pádu do řad krajní pravice bylo napsáno už dost, nemá smysl tuto tragédii složitě rozmazávat. Keller má ovšem stále potřebu účtovat s novou levicí, jejímž mluvčím byl až do nedávné migrační krize. Filosof vědy Paul Karl Feyerabend kdysi popsal většinu vědců jako egomaniaky sledující jen svou reputaci v očích ostatních kolegů. Jak jinak si vysvětlit Kellerovy popudlivé reakce na kritiku? Na stránkách Salonu Práva hází „neomarxisty“ s neoliberály do jednoho historického bloku, jehož dystopickým projektem je prý zničit západní civilizaci skrze rozvolnění ekonomických vztahů (neoliberalismus) a kulturních norem (neomarxismus).

Radikální reforma rodiny se ukazuje jako devíza staré levice, v jejíž šlépějích kráčela i ta nová. Jan Keller na tuto skutečnost buď zapomněl, anebo ji záměrně ignoruje.

Výsledky středolevých vlád Tonyho Blaira nebo Gerharda Schrödera na sklonku devadesátých let by tomuto pohledu mohly nahrávat. Završení ekonomického neoliberalismu snoubeného s kulturní liberalizací znamenalo vytěsnění bílé pracující třídy z politické arény. Potlačené se dnes dere ven na vlně velkého konzervativního obratu, jehož symptomem není jen úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, ale také fašizace části staré levice a úzkostmi kulturně konzervativních „levicových“ intelektuálů. Autoři knihy Kup si svou revoltu (2004, česky 2012) Joseph Heath s Andrewem Potterem a v česko-slovenském kontextu Jan Keller, Michael Hauser, Ilona Švihlíková nebo Ľuboš Blaha řeší, ztraceni v postmoderní situaci, falešná dilemata příklonem k autoritářství a nacionalismu.

Zrušení rodiny?

Nad stále se opakující mantrou o „neomarxistických“ neziskovkách, financovaných „mezinárodním Židem“ Sorosem, bychom mohli mávnout rukou jako nad psychotickou konspirační paranoií. Nebýt však toho, že Keller ve svém textu nechtěně nadhodil agendu, pěstovanou od konce šedesátých let kontrakulturní levicí, o níž však v Česku mlčí i ty nejradikálnější feministky: zrušení rodiny.

Keller jako by zapomněl, co v mládí studoval. Svým progresivním kritikům vytýká neznalost Marxova díla – Marx prý chtěl z buržoazních institucí zrušit pouze soukromé vlastnictví, nikoli stát nebo tradiční rodinu. Autoři Komunistického manifestu přitom chápali tehdejší měšťanskou rodinu jako líc veřejné prostituce dělnických žen, a tak by podle Kellerovy logiky byli většími „neomarxisty“ než například Barack Obama. Patriarchální typ jádrové rodiny, kterou chtěli raní komunisté zrušit a jejíž neurotické příznaky analyzoval Sigmund Freud, spadá do kulturního prostředí středních a vyšších tříd Evropy 19. století. Během 20. století prošla tato výchovná forma mnohými proměnami včetně jejího přijetí bohatnoucím dělnictvem. Především jde o jev, který v dějinách lidstva pouhých několik století. Ještě před průmyslovou modernizací, oddělující domov od práce, sloužila totiž původní široká rodina jak k reprodukci nových pokolení, tak k produkci ekonomického bohatství.

Trefně byla v šedesátých letech popsána rodina spolu se školou (a také církví) jako represivní instituce vštěpující dětem převládající ideologii. Zatímco Freud své středostavovské pacienty normalizoval pro fungování v kapitalistické společnosti, jeho kolega Wilhelm Reich chtěl tuto společnost naopak odstranit i s její represivní výchovou, neboť ta podle něj vedla k utváření autoritářských typů osobností podporujících fašistické diktatury. Radikální reforma rodiny se tedy ukazuje jako devíza staré levice, v jejíž šlépějích kráčela i ta nová. Jan Keller na tuto skutečnost buď zapomněl, anebo ji záměrně ignoruje.

Emancipace (od) rodiny

Dějiny 20. století přitom znají tři emancipační přístupy modernizované obnovy rozšířené rodiny. První typ je instituce sionistických kibuců s kolektivní výchovou dětí odebraných svým rodičům. Těžko říct, zda tato metoda problémy nukleární rodiny řeší, anebo naopak spíš prohlubuje. S technokratickým řešením přišel ve třicátých letech marxistický estetik Karel Teige, inspirovaný praxí německé a sovětské avantgardní architektury. Teige ve studii Nejmenší byt předkládá návrh moderního socialistického sídliště s prostorem pro komunitní život a výchovu dětí. Nejmenší byt, tvořící základní jednotku sídliště, by pak poskytoval intimitu sexuálním partnerům. Nemířili snad komunisté zespolečenštěním výchovy k destrukci párové rodiny, o níž se domnívali, že ztrácí svůj význam? Nejsou koneckonců krize konzervativní instituce monogamního manželství, rozvody a rozpadající se rodiny nikoli příčinou úpadku civilizace, ale symptomem rozporu tohoto společensko-právního vztahu a základních lidských tužeb? Corbusierovská koncepce výstavby poválečných sídlišť však vnutila obyvatelům Československa konzervativní způsob života sešněrovaný stěnami bytů pro nukleární rodiny. Jednou z mála výjimek se stalo experimentální sídliště na pražské Invalidovně.

Velký krok na cestě ke komunitnímu životu a výchově dětí učinila kontrakultura Západního Berlína a Německa. Neúspěšným pokusem o zrušení rodiny byl v tomto prostředí první z berlínských squatů Kommuna I, založený na společně sdílené volné lásce. Teprve pokusy s alternativními školkami v sedmdesátých letech přinesly reálnou alternativu. Vynecháme-li problematiku s tabuizovaným dětským erotismem, většina projektů se nakonec rozbředla v soukromých new age školkách pro bohaté. Kolektivizace rodiny – stejně jako zemědělství – totiž nemůže být úspěšná bez radikální proměny celé společnosti a ekonomiky. V každém případě věci nebývají takové, jaké se zdají. Konzervativci se nakonec ukazují jako obhájci moderního životního stylu, zatímco nová levice chce obnovit ty opravdu tradiční hodnoty.

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image