Piráti oslavili Den vítězství na ruské ambasádě a opovážili se tvrdit, že Češi v roce 1946 volili KSČ dobrovolně. Jako zradu to vnímá především liberální pravice.
Dana Balcarová a Mikuláš Peksa se s talířem pelmeňů nemohli blýsknout ve výbušnější atmosféře. Rusko vede proti NATO v kyberprostoru hybridní válku. V Salisbury byl otráven bývalý agent Sergej Skripal a prezident Zeman podezřelým Rusům přispěchal na pomoc nepravdivým tvrzením, že se neurotoxin novičok v Česku vyráběl. Přisadil si i (srbský) vlastenec, místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna. Napadl totiž aktivistu Martina Uhlíře protestujícího na Olšanech proti Putinovým motorkářům-opričníkům u pietního aktu za padlé z druhé světové války.
Ve špatný čas na špatném místě
Stejně tak si oba poslanci za Pirátskou stranu stěží mohli vybrat méně vhodné datum a místo. Den vítězství totiž oslavili stejně jako Rusové 9. května, navíc na jejich ambasádě, o které BIS i Karel Pacner shodně píší jako o základně ruských tajných služeb. Přičemž Peksovi uškodily i jeho podpis pod prohlášením Pirátů odsuzujícím ruskou anexi Krymu (2014) a členství v parlamentních skupinách přátel Litvy, Lotyšska a Estonska.
Tím vším Veselovský v DVTV zahnal Mikuláše Peksu do kouta. Lépe řečeno, zjevně nervózní místopředseda Pirátů se velmi snadno nechal. Kdyby lépe argumentoval, že navazoval vztahy s ruskou diplomacií, zmíněná oslava mu přišla jako vhodná příležitost a rizika znal, liberální pravici by si pravděpodobně nenaklonil ani tak. Tolik by však novinářskému pitbulovi nenahrával. Je totiž těžké kritizovat místopředsedu za to, že za předsedu, jemuž se na ruský banket očividně nechtělo, z ohně tahá horké brambory.
Poválečné znárodňování dolů, velkých podniků, bank a pojišťoven bylo vcelku racionálním krokem. V jeho prospěch hrálo i to, že tehdy byl nacismus pro pravici totéž co pro polistopadovou levici čtyřicet let komunismu.
V souvislosti s událostmi května 1945 byli Piráti popotahováni ještě za výrok Dalibora Záhory ze stranického fóra: „Skutečností je, že rusofobie jede na plné obrátky a někdy směřuje do absurdních výšin. Možná se fakt v Česku ještě dožijeme toho, že se bude s vážnou tváří tvrdit, že nás wehrmacht chránil před bolševiky. 2WW nebyla pochopitelně černobílá, ale prezentovat ji tak, že v ČR nastoupila po květnu 45 druhá totalita je falšování dějin. Český antikomunismus to rád popírá, ale komunisty si Češi zvolili dobrovolně (1946) a následně jim k moci pomohla neschopnost jiných demokratických stran. Ale samozřejmě, že je jednodušší svádět vše na zlé Rusy. A upřímně, po neslavném konci 1. republiky a válce, se fakt lidem nedivím, že komunisty volili.“
Poznámka Miroslava Kalouska „Nechcete to hnutí přejmenovat na Putinovy Piráty, pane předsedo Bartoši? Bylo by to transparentnější…“ na vrub v české politice nezvykle věcného pohledu na poválečné Československa Záhorova slova vlastně potvrdila.
Rozporuplní morální vítězové
SSSR na straně vítězů druhé světové války ze zřejmých důvodů stále budí rozpaky. Porážka nacismu by však stěží byla možná bez úděsných lidských obětí milionů jeho občanů a obrovských materiálních ztrát. Zajisté je gestem lidské slušnosti za to projevit vděk, třebaže Sovětský svaz ve střední Evropě zároveň prosazoval své velmocenské zájmy. Ostatně vojska britského Commonwealthu, Francie a zejména Spojených států si na Západě počínala obdobně.
Vznik vlády Národní fronty Čechů a Slováků je také nutné vidět v dobových souvislostech. Nutnost urychlené poválečné obnovy ČSR si spíš než křehké vládní koalice meziválečné éry žádala jednotnou a silnou vládu s rozsáhlými pravomocemi, bez partají s nacistickou minulostí. To se nejvíc týkalo agrárníků, jejichž rozpuštění asi nejvíce uvítal prezident Edvard Beneš.
Redukce parlamentních stran z patnácti (1935) na osm bylo vcelku vítanou změnou, avšak s malým vlivem na volební účast, která se od dob TGM vymáhala vysokými pokutami. Změnu nepřinesly ani komunisty prosazené bílé hlasovací lístky. Zneplatněné hlasy se v podstatě jen rovným dílem přerozdělovaly mezi stranami Národní fronty. Zesílil jen z meziválečné doby povědomý pocit, že není koho volit. Pravici představovala středová Československá strana lidová. Programy povolených stran se podobaly, avšak ani ne tak kvůli nátlaku Moskvy, jako spíš všeobecné oblibě všeho socialistického a sovětského. Tomu napomáhaly stále velmi živé vzpomínky na válku a hospodářskou krizi třicátých let i chybějící opozice.
Jedni orají a vláčí, druzí sklízejí
Území Československa coby nacistického zázemí vyšlo z válečných útrap ještě poměrně dobře, přesto i jeho infrastruktura byla v rozvratu. Nedostávalo se potravin ani dalších základních potřeb – tím spíš, že výroba byla podřízena potřebám vojska. Také bylo nutné se vyrovnat s následky vysídlení více než dvou a půl milionů Němců. Znárodňování dolů, velkých průmyslových podniků, bank a pojišťoven tedy bylo vcelku racionálním krokem. V jeho prospěch hrálo i to, že tehdy byl nacismus pro pravici totéž co pro polistopadovou levici čtyřicet let komunismu. V této souvislosti je dějinnou ironií, že národní socialisté, kteří se nejvíc přičinili o přerozdělení půdy ve vysídleném českém pohraničí ve prospěch středního rolnictva, z něj také vytěžili nejméně. Úspěchy České strany národně sociální i mnoha dalších si přivlastnila KSČ.
Vliv komunistické strany ale přímo nevyplýval z jejího zastoupení v Národní frontě. Tam byl poměr sil českých a slovenských komunistů a demokratických stran vyvážený. Komunisté netriumfovali ani se ziskem 38 procent hlasů ve volbách do Národního shromáždění (1946). Většinu stále měly demokratické strany. Na konzervativně katolickém Slovensku Demokratická strana, později osočovaná z buržoazního nacionalismu, s 61 procenty hlasů dokonce komunisty jednoznačně porazila.
Chybějící dodatky
KSČ při svém mocenském vzestupu spíš než mechanismů okleštěné poválečné demokracie využívala jeho slabin, neschopnosti demokratických stran a sovětské podpory. Komunisté si voliče získávali také gloriolou nesmlouvavých protifašistických bojovníků. Ostatně právě to je dodnes základem jejich stranické mytologie. Paradoxně hlavně díky neukázněným straníkům, kteří si pakt Molotov-Ribbentrop vyložili po způsobů Pirátů z Karibiku „jako spíš jen takové pokyny“.
Sovětský svaz, vnímaný Čechoslováky jako hlavní vítěz nad fašismem, na oplátku těžil ze vztahů ČSR se Západem pošramocených traumatem Mnichova. Sovětská propaganda tvrdila, že SSSR nezradil a Benešovi přislíbil pomoc. Zamlčela však, že ji šalamounsky podmiňoval francouzskou intervencí.
Avšak ten vůbec největší paradox poválečných dějin je úplně jiný. Mezi antikomunisty tradovaná představa, že na jednu totalitu plynule navázala další, totiž zosobňuje přesně to, co si KSČ přála, aby si o ní Čechoslováci mysleli, a nerozpakovala se to vynucovat silou.
Autor je historik a publicista.