Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Plasty vrací úder

Planeta je zamořená plasty. Řešení, jak zabránit katastrofě, zatím neznáme.

Plasty slouží lidem více než sto let. Díky jejich jedinečným vlastnostem si život bez nich dovede představit jen málokdo. Jsou levné, trvanlivé, tvárné, lehké, pevné a odolné. S nadsázkou by se dalo říct, jak mohlo lidstvo bez tak dokonalého materiálu ty tisíce let vůbec přežít. Skvělé přednosti plastů se proti nám ale začínají obracet. Plastovým odpadem a jeho mikročásticemi jsme doslova zahltili celou naši planetu. Od nejodlehlejších arktických oblastí přes nejhlubší místa v oceánu po vzduch, který dýcháme, vodu, kterou pijeme, a půdu, která nám dává obživu.

Moře pro plasty, ne pro ryby

Vědecká zjištění potvrzují nedozírný rozměr plastové krize, jenže řešení je v nedohlednu. Už dnes je jasné, že pro pouhé zpomalení zahlcování naší planety plastem jsou nutné přísné regulace a omezení (především) jednorázových plastů a také změna spotřebitelských návyků a přístupu k vlastnímu sebeomezování. Zároveň musíme doufat, že díky inovacím budou rychle dostupné udržitelné alternativy. Plán na brzké vyčištění planety, především oceánů, kde plasty už teď negativně ovlivňují život pod hladinou i nad ní, je z dnešního pohledu zatím sci-fi příběhem.

Kvůli plastovému znečištění hynou ročně statisíce mořských savců, želv a dalších živočichů, kteří se do zbytku plastů zamotají nebo je pozřou jako potravu.

Lidstvo od doby, kdy Alexander Parkers v roce 1862 představil první plast Parkesin, vyprodukovalo více než 8,3 miliardy tun plastu. Naprostá většina z toho – 6,3 miliardy – se stala odpadem a z toho opět naprostá většina skončila zpátky v životním prostředí. Pro ilustraci, takové množství plastového odpadu by pokrylo plochu o rozloze Argentiny do výšky kotníků. Jen malá část odpadu (devět procent) byla recyklována, dalších zhruba dvanáct procent prolítlo komínem spaloven. Snad ještě děsivější než údaje o doposud vyprodukovaném plastovém odpadu je trend, jakým se každoročně navyšuje produkce plastů. Z celkového objemu připadá více než polovina na posledních zhruba patnáct let. V roce 1950 byla roční produkce okolo dvou milionů tun ročně, dnes je to více než čtyři sta milionů tun. Pokud se stávající trend nezmění, skončí do roku 2050 na skládkách nebo v přírodě dalších dvanáct miliard tun plastů. Nemalá část z toho opět v oceánech. Tam se podle nejnovějších údajů dostává osm až dvanáct milionů tun plastů ročně, pro lepší představu je to patnáct plných igelitek plastů na jeden metr pobřeží všech moří a oceánů. Situace se zhoršuje geometrickou řadou. V roce 2025 to bude třicet plných igelitek na metr pobřeží. To mimo jiné znamená, že při nezměněném tempu může být v druhé polovině 21. století více plastů než ryb.

Na hladině i u dna

Stojí za to se na plasty pod hladinou podívat pečlivěji, protože názorně vykreslují složitost a rozměr celého problému. Jak se tak obrovské množství plastového odpadu do oceánů vlastně dostává? To je patrně první věc, která člověka napadne, když se o problému dozví. Zdrojů je mnoho, stejně jako je mnoho různých druhů a velikostí plastů. Naprostá většina z nich se do oceánů dostává z pevniny, odhaduje se, že je to až osmdesát procent, z toho většinu přinesou řeky, které jsou stále v mnoha oblastech (a nejen těch méně rozvinutých) využívány jako odpadkový koš. Další porci odpadu mají na svědomí povětrnostní vlivy, které jednoduše smyjí či odnesou plastový odpad z pláží a pobřežních oblastí. V této souvislosti je dobré si připomenout, že skoro polovina plastového dopadu tvoří jednorázové obalové plasty (obaly, tašky, lahve, nádoby, kelímky, brčka a tak podobně).

Naprostá většina velkého plastového odpadu se do oceánů dostává v oblastech se špatným odpadovým hospodářstvím, především v Asii, Africe (viz obr. 1). Plasty se ale do oceánů dostávají nejen ve formě zmačkaných PET lahví, kelímků nebo umaštěných obalu od brambůrků, ale i jako takzvané mikroplasty, tedy plastové částečky menší než pět milimetrů. Stačí použít zubní pastu nebo jinou kosmetiku, která obsahuje mikroplasty, pustit kohoutek a máte nemalou šanci, že jste vyslali několik desítek plastových částeček do Severního, Černého nebo Baltského moře. Při praní syntetického prádla to může být několik stovek tisíc plastových vlákének, které projdou čistírnou odpadních vod a plují vstříc mořským vlnám.

Zdrojů mikroplastů je daleko více – od oděru pneumatik přes opotřebovávání vodorovného dopravního značení po syntetické vosky. Zbytek plastového odpadu se do moře dostává z lodí, především jde o zbytky rybářského vybavení, chtěné i nechtěné úniky plastového odpadu, který se na lodích vozí, nebo třeba úniky plastových granulí při nehodách.

Do oceánů se tak dostává celá škála plastů různých velikostí, která se v oceánech i různě chová. Větší kusy plastů jsou náchylnější k degradaci pomocí UV záření a poměrně rychle se, vzhledem k jejich celkové životnosti, rozpadají na menší a menší částečky, až se z nich stanou mikroplasty. Čím větší hustotu plasty mají, tím více se potopí. Ty s menší hustotou jako polyethylen, polypropylen či expandovaný polystyren se vznášejí u hladiny a v horní části vodního sloupce. Polyamid, nylon a polystyren se pohybují pod hladinou, zatímco PET lahve nebo PVC klesají ke dnu. Nacházejí se tak ve všech hloubkách, nalezeny byly i v úplně nejhlubším místě na světě – Mariánském příkopu. Kvůli klesání ke dnu i kvůli mořským proudům se plasty dostávají do těch nejodlehlejších oblastí, což prakticky vylučuje možnost v dohledné době oceány jakýmkoli způsobem této zátěže zbavit. Hlavním úkolem lidstva je tak alespoň urychleně zastavit znečišťování oceánů.

Kvůli plastovému znečištění hynou ročně statisíce mořských savců, želv a dalších živočichů, kteří se do zbytku plastů zamotají nebo je pozřou jako potravu. Zvláště nebezpečné jsou plasty pro mořské ptáky: nacházíme je ve střevech až devadesáti procent z nich. Ještě děsivější je vliv mikroplastů. Nejenže jsou rybami často zaměněny za potravu, ale navíc mnohdy obsahují různá toxická aditiva nebo vstřebávají nebezpečné látky jako DDT, ftaláty, bisfenol A z moře a ty pak negativně ovlivňují ty, kteří je pozřou. Kapitolu samu o sobě představují nanoplasty, které dokonce dokážou prostupovat buněčnou stěnou organismu.

Plastová planeta

Plastové znečištění se samozřejmě neomezuje na moře a oceány, mikroplastová vlákna jsou přítomna ve vodě, kterou pijeme, vzduchu, který dýcháme, objevena byla v pivu, medu i sladkovodních rybách. Časovanou bombou mohou být zemědělské půdy, hnojené čistírenskými kaly, ve kterých se část mikroplastů z odpadních vod usazuje. Negativní vliv mikroplastů na zdraví lidí – na rozdíl od ryb – prokázán nebyl. Alespoň zatím…

Plasty jsou samozřejmě problematické z mnoha jiných ohledů, často obsahují různá nebezpečná aditiva a stabilizátory jako bisfenoly A a S či ftaláty, vyrábějí se z valné části z neobnovitelných zdrojů, především zemního plynu a ropy. Ovšem i tak ke většině plastových výrobků nemáme zatím šetrnější alternativu. Pokud se porovnává životní cyklus jednotlivých materiálů (LCA), stačí, když igelitku nebo mikrotenový sáček použijete několikrát a z pohledu celkové ekologické stopy vyhrávají nad dalšími materiály.

I u největší environmentální hrozby dneška, změny klimatu, známe jak příčiny, tedy především spalování fosilních zdrojů a vypouštění skleníkových plynů, tak řešení – využívání obnovitelných zdrojů. U plastové krize podobné technologické řešení neznáme. Některé známé alternativy nás zavedly do slepé uličky, to je případ rozložitelných (nekompostovatelných) plastů, které se pomocí speciálního aditiva po čase rozpadnou, ovšem jen na mikroplasty, které setrvají v prostředí další desítky let. Poslední studie ukázaly, že i kompostovatelné plasty mají své stinné stránky (náročná výroba, schopnost degradace jen za vysokých teplot a v průmyslových kompostárnách atd.) a zatím je nelze označit za plnohodnotnou šetrnější alternativu. Recyklace musí být samozřejmostí, ale je to jen doplněk řešení.

Zatím jediným a nevyhnutelným řešením je omezení spotřeby plastů, především těch jednorázových, které nám během několika desítek sekund projdou rukama a stávají se odpadem. Každou minutu se na světě vyprodukuje milion PET lahví. Skutečně je všechny potřebujeme? Musíme jíst jídlo plastovou lžičkou, vyrobenou na druhém konci planety? Jednorázové plasty a obaly, jak již bylo řečeno, představují čtyřicet procent veškerého plastového odpadu. Zde je třeba začít.

Výchozí pozice pro změnu není špatná, můžeme opět použít analogii se změnou klimatu: Nikdo nerozporuje rozsah plastové krize, dokonce politici i korporace uznávají závažnost problému a hledají řešení, případně o tom alespoň hovoří. Vlastně nemají moc na výběr, protože na rozdíl od jiných environmentálních problémů, veřejné mínění je v tomto ohledu po celém světě víceméně jednotné a jednorázové plasty jsou vnímány jako – mnohdy nutné – zlo. Změna spotřebitelských návyků a myšlení lidí je však výzva o řád větší než je jen přesvědčit o závažnosti plastové krize. Osobně si troufám tvrdit, že to je větší výzva než donutit politiky přijímat tvrdé regulace na omezení například jednorázových plastů nebo dotlačit korporace k investicím do alternativních řešení. Nicméně ve výsledku je to možná jedno, protože je nutné přijmout všechny tři výzvy a úspěšně se s nimi vypořádat, protože jedině tak máme šanci plastovou krizi zastavit.

Autor pracuje v organizaci Greenpeace.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image