Daniel Prokop je vedoucí analytik agentury Median, která se specializuje na výzkum veřejného mínění. Patří také mezi přední české sociology a ve své práci se zaměřuje na okolnosti a předpoklady chudoby. Tomuto tématu jsme se společně věnovali v našem předchozím společném rozhovoru Česko ohrožuje skrytá, ale rozsáhlá chudoba. Česká republika od té doby zažila parlamentní a prezidentské volby a prochází významnou celospolečenskou proměnou. K pochopení toho, co se v české společnosti skutečně odehrává, mohou významně přispět statistická data a jejich interpretace. Jak lze s jejich pomocí vysvětlit úspěch Miloše Zemana, Andreje Babiše a nástup nového populismu? A proč tito politici těží z toho, že se ve veřejném prostoru neřeší témata, která lidi opravdu zajímají?
Česká republika má za sebou dvoje bouřlivé volby. Co nejdůležitějšího si z nich podle vás odnášíme?
Doplácíme na to, že se z politiky vytrácejí témata. Řeší se populismus jako takový, politika jako taková, což přispívá ke štěpení společnosti po liniích nový–starý, korektní–nekorektní. Parlamentní ani prezidentské volby neměly žádná silná témata. Není to jen můj názor, potvrzují to i data CVVM z posledních velkých voleb. Z prostředí, v němž se dá nastolit téma lithium čtrnáct dní před volbami a za předvolební finiš se považuje jedna debata a pár billboardů, těží populisté, kteří mají na své straně emoce. Je to pro ně snazší, než kdyby byla témata už pevněji a dříve nastolena a oni se k nim museli nějak vyjadřovat. To, že dopouštíme tematické vakuum, beru za největší selhání politiků, výzkumníků i médií.
Že hrozí populismem, koncem demokracie, ale nenastolují a neřeší důležitá témata, která k problémům ve společnosti vedou?
Ano, plyne z toho ponaučení, že bojem proti populismu není jen upozorňování na to, jak je populismus nebezpečný, ale nastolování takových témat, abychom se týden před prezidentskou volbou nebavili o kouření v hospodách nebo držení zbraní.
A o čem by se tedy mělo mluvit? Co jsou ta důležitá témata?
Před prezidentskými volbami nám lidé řekli, že by se měl prezident například zajímat o vymahatelnost práva, jestli je v Česku v tomto ohledu rovnost. O směřování českého školství, sociální nerovnosti. O tom se ale v kampaních vůbec nemluvilo. Přitom poptávka po takových tématech existuje, ale musí je někdo dlouhodobě nastolovat.
Kdo by je měl nastolovat? Jak jsme se za ty čtyři roky dostali k tomu, že zásadní témata z veřejného prostoru úplně vymizela a nahradily je pseudoproblémy?
Skupiny opinion leaderů – politici, média i výzkumníci, jako jsme třeba my. Jeden z důvodu úspěchu Pirátů je v tom, že jakožto opozice alespoň nastolují témata. Vypadají díky tomu pracovitě a důvěryhodně a berou i ty lidi, kteří nechtějí být ve skalním táboru za či proti Babišovi.
A kdybychom to vztáhli na ČSSD?
Ta zaspala ve více věcech. Udělali chyby procesní: s policejní reformou, s nepochopenou Sobotkovou „demisí“ vlády, s triumvirátem lídrů, v němž si každý našel toho, kdo mu vadí. Neměli opouštět progresivní daň, mohla být třeba mírnější, ale rozhodně se měli více zaměřit na podobná levicová témata. Nechápu, proč někdy od ledna 2017 nejeli kampaň přivlastňující si úspěchy vlády – valorizaci důchodů, minimální nezaměstnanost. Nakonec tematizovali třeba levnou práci, ale už to bylo ve chvíli, kdy lidé straně nevěřili její základní kompetence k vládnutí.
Tuto kampaň navíc vedou už několikátým rokem odbory…
Přesně tak, kompetence jsou vnímány na straně odborů nebo na straně někoho, kdo posiluje ekonomiku jako celek, čímž zvyšuje příjmy. A to ve vnímání lidí byl a je zase Babiš. Pokud chce tohle téma dělat levice, musí mít ekonomické kompetence – což ČSSD měla někdy v době Špidly a Rusnoka –, anebo to tematizovat konfliktně. Hledat nepřítele. Vždyť ČSSD se nikdy ani jasně nevyslovila proti každoročnímu vyvádění desítek miliard do daňových rájů.
Často se říká, že liberální tábor prohrává s autoritářským a konzervativním, ale spíš bych řekl, že prohrává především konsenzuální politika s politikou konfliktní.
V politice lze těžko uspět bez antagonismů. Hodně stran to podceňuje, případně si jako nepřítele zvolí nejpopulárnějšího politika, který navíc konflikt s nimi nastolil a oni na něj jen přistupují. Často se říká, že liberální tábor prohrává s autoritářským a konzervativním, ale spíš bych řekl, že prohrává především konsenzuální politika s politikou konfliktní. I liberalismus ale může být konfliktní. Corbyn, Sanders nebo čeští Piráti jsou konfliktní, ačkoli kulturně liberální. Je ale samozřejmě otázka, jestli by takovou politiku dokázala třeba ČSSD uvěřitelně podat.
Když volí bubliny
Minimálně od brexitu a zvolení Trumpa se neustále diskutují problémy bílé chudiny, trumpovských voličů a stoupenců brexitu. Ty problémy jsou popsané, často známe i jejich možná řešení. Jenomže na politické úrovni se to zatím příliš neprojevuje. Proč je žádná politická síla neprosazuje?
Ty problémy nejsou nějak jednoduše řešitelné. Na americký Středozápad manufakturu jen tak nevrátíte. Společnost se navíc rozpadla do takového množství skupin, že jde o spoustu malých problémů. I řešení jsou série dílčích věcí, které je velmi obtížné politicky prodat. To postihlo například Clintonovou.
Dám jednoduchý příklad z Česka. Máme tady zásadní rozdíl mezi centrem a periferií, je potřeba ekonomicky podpořit zanedbané regiony. To je poměrně jednoduchý plán, který ale žádná politická strana vůbec nenabídla.
Zaprvé si asi strany zvykly, že v těch regionech je o osm až devět procentních bodů nižší volební účast, a nepřinášejí tedy tolik hlasů. Zaměření menších stran na chudé menší kraje jako Karlovarsko navíc limituje systém přepočtu hlasů, díky němuž přes ně nemohou dostat mandáty. Za druhé v řadě stran vyrostla foldynovská linie politiků, kteří ty nerovnosti využívají v boji proti Praze. Aby ale nemuseli nic moc dělat, převádějí je do kulturního konfliktu nebo v rovině řešení jdou proti „nepřizpůsobivým“.
Řešení zaostalosti těchto regionů se musí zaměřovat na jevy, kterými jsou nadprůměrně zasaženy. Lehčí možnost oddlužení, snížení daňové zátěže levné práce, které je tu víc, investice do velmi regionálně nerovného školství, decentralizace státní správy, zavedení sociálního bydlení pro omezení migrace do místních ghett a podobně. Ale politicky jednodušší je využívat frustrace a brojit proti „nepřizpůsobivým“.
Ale nepodceňoval bych ani to, že část politiků je uzavřena v pražském prostředí a tyto dimenze jim prostě nedocházejí. Možná si k tomu udělají nějaký výzkum. Ale v nich vám lidi neřeknou, že by chtěli ta řešení, která jsem popisoval. Vynikne více frustrace a z toho vycházející autoritářství.
V této souvislosti bychom možná mohli zmínit nedávný německý výzkum, který se věnoval periferním lokalitám Francie a Německa. Z něj vyšlo, že lidé se přesouvají k radikálním politickým uskupením, protože stát a veřejný sektor ztratily jejich důvěru. Nefunguje zde základní infrastruktura a tak dále. Je možné tvrdit něco takového i o Česku?
Nedávno jsem se bavil se starostou obce, v níž Okamura získal přes jedenáct procent. Sociálně a geograficky by tato obec vůbec neměla odpovídat tomu, že by zde měl být tak silný. Starosta to mimo jiné připisoval tomu, že je zde nedostavěný a nefunkční nájezd na dálnici z devadesátých let. Hodně lidí mu říkalo, že pro ně symbolizuje neschopnost vládnutí. To jsou takové detailní věci, které makropohled nikdy nezachytí. A v Česku jsou přítomné poměrně často. Samozřejmě jsou oblasti, v nichž jsou ty důvody jiné a mnohem vážnější, ale často to může být i takový detail či existence lokálně aktivního propagátora, který přenese nadšení ze sociálních sítí do off-line prostoru, což přidá podobné straně dvě procenta.
Okolí je vůbec důležité. U volby Zemana hrál roli věk, chování, typ práce a podobně. Pokud ale znáte sedm podobných základních charakteristik včetně preferované strany, dokážete správně předpovědět jen 72 procenta volebního chování. To je poměrně málo. Důležitým faktorem je pak to, koho volilo okolí respondenta. Pokud vaše okolí volí majoritně Zemana, tak to i při kontrole ostatních proměnných asi osmkrát zvyšuje šance, že Zemana budete volit taky. Tedy podobný vysokoškolák z Moravy ve věku 40–50 let, který na podzim volil ANO, má osmkrát vyšší šanci volit Zemana, pokud se tak chová velká většina jeho okolí.
Proč je okolí tak určující?
Zaprvé se ve společnosti tvoří shluky. Scházíme se s lidmi, kteří mají stejný názor, a tím se to prostředí homogenizuje. Podle toho, s kým pracuju, s kým trávím volný čas. Raději se scházíme a bavíme s lidmi, kteří mají stejný názor. To funguje na sociálních sítích i off-line. Okolí taky může mít vliv na nepříliš vyhraněné lidi – volíme to, co je kolem nás normální – a šíří se v něm druhotně mediální informace, kritika kandidátů a podobně. A za třetí je třeba uznat, že my ty preference okolí známe z odhadu respondentů, kteří v něm mohou přeceňovat zastoupení svých vlastních názorů. Myslím, že nějaký výzkum by měl volební chování popsat spíš takhle klastrově než jen individuálně. Ty individuální charakteristiky vlastně říkají docela málo.
A už s tím někdo experimentoval?
My jsme to trochu zkoumali na voličích Zemana a Drahoše. Rozdělili jsme bublinového voliče, v jehož okolí volí sedmdesát procent lidí stejného kandidáta, a voliče ze smíšeného okolí. V řadě věcí se liší. Bublinoví voliči Zemana byli proti těm ze smíšeného okolí výrazně víc přesvědčení, že volby vyhraje. Televizní debaty interpretovali jednoznačněji pro Zemana. To znáte i z vlastní zkušenosti. Když jsem viděl diskusi na Primě, nabyl jsem dojmu, že to je konec a Zeman volby jasně vyhraje. A pak jsem šel na Twitter a tam lidé z mého informačního okolí psali, že to nebylo zas tak špatné a že to Drahoš vlastně skoro ustál. Na chvíli mě to taky přesvědčilo.
Následně jsem ve výzkumu zjistil, že sedmdesát procent z těch, kteří tu debatu viděli, řekli, že ji vyhrál Zeman. Můj první pocit byl správný, ale moje okolí mě bylo schopné přesvědčit, že je to naopak. Tak to funguje. O debatách na Primě a ČT se druhý den bavilo přes čtyřicet procent populace. I Drahoš má samozřejmě bublinové voliče – jsou proti těm ze smíšeného okolí například výrazně kritičtější k Zemanovi napříč hodnocenými parametry.
Exekuce jsou systémový problém
Jak si vysvětlujete, že exekuce, jedno z hlavních témat, jež hýbou českou společností, se do prezidentské volby vůbec nepromítly? Miloš Zeman celý systém exekucí pomáhal nastartovat a dnes používá klasickou rétoriku „dluhy se mají splácet“, a přesto se z regionů postižených exekucemi generuje velký počet jeho voličů. Zároveň zde existuje jeho napojení na Kellnera, PPF a Home Credit, který celou řadu spotřebitelských půjček v těchto regionech nabízí.
Mě spíše fascinuje někdejší přímé propojení kancléře Mynáře na byznys vymáhání pohledávek a sponzoring Zemanovy kampaně 2013 od exekutorů. Obecně za novými populisty stojí lobbistické zájmy snad ještě více než za „tradiční politikou“. Trump se tvářil jako izolacionista a vysoušeč bažin. A v americké armádě zastávají jedny z nejsilnějších pozic lidé, kteří jsou spojeni s velkými zbrojařskými firmami. Na financích jsou lidé kolem Goldman Sachs, ačkoli Trump bojoval proti Wall Street. Většina lidí to podle mě ani neví, protože to často není spojené s deklarovanou politikou. Je do jisté míry legitimní, když pravici sponzorují lidé, kterým se vyplatí deregulace, a levici tlačí odbory. Nový populismus ale partikulární zájmy zneviditelňuje. Je tu pro „všechny dobré lidi“, tak jaké by za ním mohly být zájmy? O Zemanově propojení s exekučním byznysem se ví, ale jen v té intelektuální sféře, mezi jeho voliči ne.
Druhá věc je, proč se exekuce neprosadily jako téma. Drahoš nebyl levicový kandidát, spíš pravicový konzervativec. I v některých kulturních otázkách byl konzervativnější než Zeman. Kampaň mu možná dělali lidé z okruhů, které sociálním tématům nepřipisují důležitost.
Možná to opět nějak souvisí s tím, jakou agendu nastolují média. Málo se řeší reálné problémy lidí a mediální scéna se vyčerpává na procesních, politických kauzách. V posledních měsících se to ale trochu změnilo, i vy jste se objevil v reportáži Filipa Horkého na Seznamu.
Jasně, ale abychom si nalili čistého vína, Horáček se tato témata snažil nastolit. Reakce v regionech ale prý nebyly úplně nejlepší. Část lidí totiž oddlužení interpretuje tak, že se pomáhá lidem, kteří udělali chybu, a ostatním se nepomáhá. Musíte lidem vysvětlit, že u řady lidí dluhy desetinásobně navýšily náklady vymáhání, doplatili na chyby svých příbuzných, na již zakázané rozhodčí doložky a různé skryté sankce, na neregulovaný systém, v němž se pohybovalo asi 65 tisíc poskytovatelů – většina horších než ta jména, která jste zmiňovali. Na řadu voličů by více působilo konfliktní rámování, v němž by se mluvilo o tom, jak byznys s chudobou vysál peníze z jejich krajů. Česká levice se tohoto typu rámování obecně bojí. Přitom je to pravda. Tohle umí dobře udělat Okamura, ačkoli jeho politici jsou v byznysu s chudobou paradoxně namočeni.
Vy jste zmínil českou levici, ale kdo ji vlastně reprezentuje? A je české prostředí specifické tím, že se levice nechová konfliktně – ani třeba vůči velkému kapitálu? Co v tom může hrát roli?
Úpadek české levice má dlouhodobé důvody, ale sociální demokracie přece klesá všude. A to v důsledku nástupu populismu, který si někdejší dělnickou třídu podmaňuje kulturně. Využívá mimo jiné toho, že nedokážeme řešit reálná témata. Trumpův exporadce Stephen Bannon to řekl naprosto napřímo. Válku s liberálními médii vyhrajeme jenom tak, když je zaplavíme shitem. Zahrnout je skandály, nepřijatelnými výroky, aby přestala řešit politická témata. To je podle mě vědomá strategie nového populismu. Je to součást hybridní války a velká část liberální mediální scény si ani neuvědomuje, že na ni přistupuje.
Andrej Babiš si v této strategii příliš nelibuje, ale u Zemana s Ovčáčkem je to zcela evidentní.
Ano. Ještě k jednomu specifiku levice v Česku: lidé, kteří jsou levicoví a zároveň liberální (v genderových vztazích, migraci, ekologii), vám dnes vydají sotva na vytvoření strany, která má pět procent. Podle mne se levice může etablovat buď kompetentním vládnutím, nebo konfliktnějším nastolováním ekonomických témat. A v mezičase by měla usmířit vnitřní spor mezi konzervativci a liberály a vysvětlit svým voličům, že práva LGBT či přijetí pár prověřených uprchlíků není v rozporu s jejich zájmy, a kdo jim to tvrdí, záměrně je odvádí od skutečných problémů.
Nedávno jste publikovali výzkum, který politicky rozděloval českou populaci do několika zajímavých skupin. Jak jste na tyto kategorie přišli a co vlastně reprezentují?
Idea je taková, že prostor už není možné dělit podle nějakých dvou os. Třeba levicovost/pravicovost, liberalismus/konzervatismus. Místo toho děláme takzvanou segmentaci. Vycházíme ze zhruba stovky otázek od ekonomického postavení a postojů, autoritářství, náboženství, přijímání změn, vztahu k uprchlíkům a EU, spokojenosti apod. Na jejich základě se pak vzorek rozdělí do klastrů. Vytváří se tak skupiny lidí, jejichž hodnoty jsou podobné. Vzájemná odlišnost klastrů je naopak poměrně velká.
Podstatou nového populismu je to, že převádí normální politická témata na boj proti těm, kdo stojí mimo „běžný lid“: proti nepřizpůsobivým, kteří běžným lidem škodí, či elitám, které jim něco nařizují.
Samozřejmě většina lidí je někde na pomezí, existují ale i typičtí představitelé klastrů. Pomáhá to docela dobře pochopit, jak vypadají struktury voličů jednotlivých stran. Zajímavou kategorií je třeba materialista, který je osobně relativně spokojený, není úplně protizápadně vyhraněný, nemá jasné hodnotové ukotvení. Často má i protichůdné postoje – stát by měl zajistit lidem dobrou životní úroveň, ale odpovědnost je na každém jednotlivci. Velmi často je nevěřící, což souvisí s tím, že není orientovaný postmateriálně. Materialisté tvoří přes čtyřicet procent voličů ANO. Mezi voliči ANO najdeme i obranáře.
To je zajímavá kategorie, co se do ní vejde?
Podle těchto lidí lze ve společnosti nastolit pořádek jen prosazováním co nejtvrdších zákonů. Tendují k autoritářství a odmítají přijímání uprchlíků. Je také nadprůměrně paternalistický. Chce, aby se stát postaral zejména o věci v ekonomické oblasti. Ale nedůvěřuje mu a není vstřícný k těm nejslabším. To je segment, který tvoří velkou část voličů SPD, ale i KSČM.
Kdo třeba volí Piráty?
Mezi nimi je hodně mladých lidí nestálých ve svých postojích – ať už společenských nebo politických. Nemají moc velkou účast ve volbách, nejsou příliš angažovaní v politických věcech. To je jeden velký segment jejich voličů, my jim říkáme „mladí a těkaví“. A druhý největší segment jsou pravicoví liberálové, kteří k nim přešli od TOP 09. I Piráti ale mezi svými voliči mají obranáře z menších obcí, kteří jsou proti establishmentu i uprchlíkům.
Co vás nejvíce překvapilo?
Objevil se tam segment levicový (ne)volič – člověk, který má levicové hodnoty, identifikuje se jako levicový volič, ale byl přinejmenším v roce 2017 velmi málo volebně aktivizovaný. Je to asi třetí segment s nejmenší deklarovanou volební účastí.
A jak velký je?
Docela hodně, bylo to nějakých třináct až čtrnáct procent. Jsou to i zklamaní voliči sociální demokracie z regionů, ale tentokrát volit nešli. Nejmenší segment je městský liberál, ten má asi devět procent.
Tak to je celkem velký nepoměr k tomu, jak je tento segment zastoupen v médiích a kultuře…
Asi má vyšší zastoupení ve veřejném prostoru, a přitom nepřesahuje devět procent české populace. Jsou to často voliči STANU, TOP 09, část KDU-ČSL, ODS a Pirátů. Jsou to často vzdělaní lidé v nějakých expertních pozicích – je normální, že se více vyjadřují ke společenským tématům. Meze to myslím přesáhlo v době ekonomické krize v letech 2010–2013, kdy se ekonomické obavy méně viditelné části společnosti kulturně odmítaly odkazem na jejich českou stěžovačnou povahu. Tehdy pro řadu lidí začala polarizace, kterou si pak ochočil Zeman.
Při našem posledním rozhovoru jste hovořil o tom, že Česko ohrožuje skrytá chudoba. Proměnilo se v tomto něco? Objevily se nějaké jiné hrozby?
Trochu se to zlepšuje – třeba ubývá lidí, kteří si nemohou dovolit nenadálé výdaje. Asi se zastavil počet lidí, kteří upadají do předlužení a exekucí, protože ty jsou většinou vypisované proti již exekvovaným. Ale fascinujeme mne, jak se nedokážeme shodnout na některých opatřeních, u nichž by nemusel existovat rozpor mezi levicí a pravicí.
Lidé v mnohonásobných exekucích se ze své situace nedostanou. Jsou na šedém trhu práce a nepostihnete je už žádnou pokutou, takže pro ně neplatí pravidla. Potřebujeme institut oddlužení – byť třeba s desetiprocentní variantou místo nulové.
Dále je tu zdanění levné práce. Z minimální mzdy dvanáct tisíc korun platíte 1 800 na daních a odvodech. Berete chudým, abyste jim to jinde rozdali. Na některých věcech – například na snížení zdanění levné práce a na hrazení výpadku zrušením zbytečných odpisů na hypotéky či nepracující manželku a zvýšením některých v Česku minimální daní – by se levice a pravice mohly shodnout. Pozvedlo by to chudé regiony s nižšími mzdami. Nechápu, proč v tom neexistuje politický konsenzus.
Možná se o politice stále bavíme jako o nějakém nástroji, který má sloužit lidem, ale vypadá to, že antagonismy mezi stranami jsou tak extrémní, že není moc snadné si představit, že spolu levice a pravice něco schvalují.
Jasně. Problém je, že i část politiků kritizujících Miloše Zemana za populismus se v těchto otázkách chová populisticky. Část KDU-ČSL třeba bojovala proti sociálnímu bydlení, a to nikoli konkrétními výhradami, ale proto, že je to pro „nepřizpůsobivé“. Lidé kritizující Zemanovu kampaň proti Drahošovi jezdili hladit protiuprchlické ploty.
Podstatou nového populismu je to, že převádí normální politická témata na boj proti těm, kdo stojí mimo „běžný lid“: proti nepřizpůsobivým, kteří běžným lidem škodí, či elitám, které jim něco nařizují. Kouření v hospodách je zástupné téma, které říká: Vidíte, elity zase diktují běžným lidem, co mají dělat. To samé držení poloautomatických zbraní, které chtěla zakázat EU. Tyhle „práva“ jsou většině Čechů ukradená. Po převedení do kulturního sporu elit a lidu ale fungují. Vytváří fikci dobrého lidu, který má stejné zájmy a postoje a jemuž je škozeno. Na tom se podílela velká část českých politiků. Měli by si sáhnout do svědomí, když kritizují Zemana.
U sociálních otázek se často zase vezme nějaká skupina lidí, která by nová opatření mohla hypoteticky zneužít, a tou se proti tomuto opatření argumentuje. Přitom by často mohlo reálně pomoct většímu počtu lidí, než kteří by ho kdy zvládli zneužívat.
Hodně lidí třeba argumentuje o zaslouženosti chudoby, ale moc už nemluvíme o tom, že stres spojený s chudobou zhoršuje kognitivní schopnosti a schopnost řešení problémů. Když jsem ve stresu, jestli zaplatím něco dítěti, nebo budu raději splácet dluh, snižuje se moje schopnost řešit tyto problémy. Výzkumy Harvardu, které sledovaly stejné lidi během jednoho roku, zjistily, že chudoba se projevuje poklesem IQ o deset až třináct bodů. Podpora finanční gramotnosti je správná. Ale není možné spoléhat jen na ni. Snáze selže v době, kdy ji nejvíc potřebujete.
Druhá věc je, že lidé, kteří jsou na tom finančně dobře, si mohou za svůj život dovolit napáchat mnohem víc chyb, aniž by to mělo tak zásadní důsledky…
Ano, to byl nejhorší důsledek systému vymáhání dluhů, který navyšoval bagatelní částky na dluhy ve výši deset až dvacet tisíc. Při sbírání dat v roce 2011 lidé v sociálně vyloučených oblastech nadměrně přiznávali spotřební a finanční půjčky ve srovnání se Slovenskem nebo Balkánem.
Ukazovalo to podle vás na systémový problém?
Určitě. Na Slovensku a Balkáně jsou ty lokality ještě více vyloučené a panuje tam nižší vzdělanost i finanční gramotnost. A v Česku se v půjčkách nelišili Romové od Neromů. Velmi často se jednalo o půjčky od lokálních a nebankovních poskytovatelů. My jsme měli minimální regulaci těchto subjektů – teď se konečně zavedla. Plus samozřejmě systémy rozhodčích doložek, skrytých sankcí, navyšování bagatelních dluhů na částky, které už jsou pro ty chudé rodiny nesplatitelné. Máme tu šest tisíc dětských dlužníků, kteří byli exekvováni za popelnice a jízdy na černo neplacené rodiči. Byl to jednoznačně systémový problém.
O TOP 09 v České televizi nejde
Nedávno jste s dalšími sociology zveřejnil kritiku analýzy objektivnosti ČT. Co vám na této práci vadí?
Když pominu metodologii, která je zcela nedůvěryhodná z hlediska statistiky, důležité jsou metriky. Autoři kritiku nadreprezentování TOP 09 založili na srovnání prostoru strany ve vysílání a její relevance a síly. V tom prvním ale nezohledňovali valenci – zda třeba zástupce strany nebyl předmětem kritiky. A sílu strany měřili podle výsledku sněmovních voleb a průměru pár modelů. To je ale problém. Relevance strany má zahrnovat více ukazatelů – jak je zastoupena v regionální a evropské politice, kolik má členů, zda se podílí či podílela na exekutivě a podobně.
Analýza říká, že část programu byla o evropské politice. Na základě celostátního volebního modelu v nich možná byla TOP 09 nadhodnocená. Ale to nezohledňuje, že TOP 09 skoro vyhrála evropské volby, má stejně europoslanců jako ANO, místopředsedu jednoho z nejdůležitějších výborů v Evropském parlamentu, roky určovala zahraniční politiku a musí se z toho zodpovídat. Analýza probíhala před krajskými volbami. Přitom v měření síly strany vůbec nezohledňuje, že TOP 09 byla silná v krajských volbách 2012, měla hodně zastupitelů a dlouhou dobu primátora Prahy. V ekonomických a sociálních věcech se naopak musí strana zodpovídat z let vládnutí Kalouska a Drábka. Výzkum, který v síle strany dubluje dva ukazatele ke sněmovním volbám a neměří valenci – tedy nepřihlíží k tomu, zda ta strana není kritizovaná –, nic z toho nezohledňuje.
Důsledky jsou absurdní. Když teď půjde Babiš k soudu za Čapí hnízdo a straně začnou strmě klesat preference, tak by se mu novináři měli přestat věnovat, ačkoli pořád bude premiér a ANO bude ve vládě.
Z dotyčné analýzy se zkrátka o nadreprezentování stran ve veřejnoprávním vysílání nic nedozvím, což je škoda. Myslím si totiž, že analýzy, které by to ukazovaly, by vznikat měly.
Výzkum, který kdysi dělal Jaroslav Volek, ukázal, že čeští novináři se většinou identifikují jako pravicoví liberálové. Může to tedy být i problém vlastní nereflektované pozice, která se pak promítá do způsobu práce?
Tento Volkův výzkum je ze začátku tisíciletí. Nedávno jsme mu sbírali druhou vlnu a pravicovost českých novinářů dost ustoupila, ačkoli pořád mírně převažuje. Narostly ale jiné problémy. Novináři reflektují nedostatek času na kvalitní práci. To se může projevovat do absence nastolování a detailní analýzy témat a přebírání těch populistických. Podle mne problémem posledních let nebylo to, že by se o exekucích, sociálním bydlení a levné práci psalo výrazně pravicově, ale že tato témata zanikla v epizodickém zpravodajství o migraci, terorismu, zákazu kouření a různých předpisech z Bruselu a příhodách z kriminálky.
Navíc ta analýza tvrdí, že je tu pravicová nadreprezentovanost. Ale není spíš liberální? Nebo proexpertní? Lidé s nějakou znalostí a expertizou jsou častěji v zavedených či liberálních stranách. Když děláte debatu o ekonomice, školství či obraně, můžete si za tradiční strany, ale snad i za ANO pozvat řadu různých lidí. Strany jako SPD vám na většinu diskusí pošlou Okamuru či Fialu, aby se neznemožnily. Kdyby se měřila osobní nadreprezentovanost nebo kdyby ta analýza popisovala odmítnuté pozvánky, možná by výsledky byly zcela jiné.
Analýza se ale stala součástí politického boje. Zeman ji citoval v inauguračním projevu. Janu Křečkovi se naopak vyčítají jeho vlastní politické názory a minulost. Byl to jeden z důvodu, proč jste měli potřebu se ozvat?
Já své výhrady vyjádřil už předtím. Ale účelová politizace samozřejmě hrála roli v tom, že jsme měli potřebu je zopakovat. Jako sociolog chudoby jsem k politice TOP 09 taky často kritický. O to vůbec nejde. Stejně tak mi přijdou irelevantní výtky, že je Křeček levicový aktivista a byl proti vstupu do NATO. Podobné analýzy jsou potřeba, ale je nutné se o nich opravdu důsledně bavit, aby další byly lepší.
A také by se neměly zaměřovat jen na média veřejné služby. Nova například pozvala do předvolební debaty Babiše a Zaorálka, ačkoli jejich strany neměly dohromady ani čtyřicet procent. Podobné je to s pořady na TV Barrandov. I na tyto vysílatele se přitom vztahuje požadavek vyváženosti.