Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Poslední falešná pieta?

V neděli se konala pietní akce za oběti romského holokaustu. Snad naposledy na nesprávném místě.

V okolí areálu bývalého koncentračního tábora v Letech panuje vzácně klidná atmosféra. Svítí slunce a štěbetají ptáci. Na místo se pomalu sjíždějí lidé z celé republiky. Rozdíl oproti minulým letům je znatelný hned od prvního okamžiku: prostor nekontaminuje závan nechutného smradu z prasečáku, který od sedmdesátých let stojí na místě tábora, návštěvníky piety neobtěžují hejna much a z pár set metrů vzdálené výkrmy prasat se neozývá strašlivé prasečí skučení. Vepřín je totiž víc než měsíc ve správě Muzea romské kultury a žádná prasata v něm už nepobývají. „Pro mě to znamená klid na srdci a konec velkého boje“, říká romský aktivista Jozef Miker se spokojeným výrazem ve tváři. „Byla to dlouhá práce, především Čeňka Růžičky, ale i mnoha organizací, a já opravdu cítím konečně mír. Stát ukázal, že si i Romů váží.“

Památka holokaustu, která nestojí za návštěvu

Nepřítomnost nejvýše postavených českých politiků a političek ale ukazuje, že romský holokaust je u nás stále okrajové téma. Účast sice přislíbila alespoň ministryně obrany Karla Šlechtová, nakonec se však z akce omluvila. A tak je mezi přítomnými pouze několik ministrů předchozí, Sobotkovy vlády – Jiří Dienstbier, Daniel Herman a Robert Pelikán. Ostatní, včetně prezidenta, poslali místo sebe jen věnce. „Vadí mi, že hned první z věnců, které se k památníku mají položit, je ten od Zemana,“ glosuje situaci Miroslav Brož z organizace Konexe. Právě on přispěl svými aktivitami vekou měrou k tomu, že vláda nakonec odkup prasečáku vyjednala. Spolu s českými i mezinárodními aktivisty pořádal poslední roky pravidelnou blokádu vepřína v Letech. „Zeman xenofobii v Čechách přiživuje“, dodává Brož poněkud znechuceně.

Na místě, kde byli za české protektorátní účasti vražděni Romové, to letos poprvé nepůsobilo jako uprostřed obří kopy hnoje. I přesto v případu letského koncentráku pořád něco smrdí.

Čeští vrcholní politici se vzpomínky sice neúčastní, zato řada zahraničních hostů ano. S projevy vystoupili velvyslanci Spojených států, Německa nebo Francie. Všichni akcentují vedle nutnosti zajistit Romům a Romkám důstojné místo památky holokaustu také změnu společenského řádu, který z Romů stále dělá občany druhé kategorie. Varují před diskriminací ve školství, na pracovním trhu, poukazují na každodenní rasismus v Česku a nerovné sociální podmínky, které Romům znemožňují normálně žít. Jeden z nejpřesnějších projevů pronáší Roman Kwiatkowski, ředitel Společenství polských Romů. „Hlavní problém se nejmenuje rasismus nebo xenofobie. Jmenuje se nacionalismus,“ hřímá a upozorňuje na jeho návrat do Evropy.

Celou pietní akci moderoval Čeněk Růžička. Muž, který se od roku 1997 vytrvale a tvrdohlavě snažil o to, aby se česká společnost s romským holokaustem a vlastním podílem na něm vyrovnala. „Až do roku 1997 jsem o tom, že na tomto místě zahynula moje sestřička ve věku čtyř měsíců a stejně tak tu přišel o život i můj děda, ani nevěděl,“ připomněl Růžička ve svém úvodním projevu. Jeho matka, která byla v táboře vězněná, to před ním tajila. Uplynulých dvacet let Růžička vyjednával s politiky, seznamoval veřejnost s rozsahem romského holokaustu a žádal vykoupení prasečáku. Dnes, po dvou dekádách, jeho snaha dosáhla úspěšného konce. „Začíná nová etapa, ve které musíme rozhodnout, jakou podobu bude mít Památník romského holokaustu,“ dodává. Závěrem také ocenil ty politiky, kteří mají na odkupu největší podíl – Dienstbiera a Hermana a spolu s nimi další lidi, kteří se o nápravu situace zasloužili.

Konečně za branami

Když se skupina lidí po skončení projevů přesune k bývalému prasečáku, radostné pocity vrcholí. Někteří lidé neváhají a rovnou přelézají plot i s ostnatým drátem. Další se do areálu hrnou hlavním vchodem. „Takhle daleko jsem ještě nikdy nebyl,“ říká Brož a vzpomíná, jak se během blokád vepřína dostal jen jednou za jeho brány. „Zvládl jsem ujít asi tak tři metry, než nás vyvedli,“ směje se. Teď je tu i on poprvé legálně.

Muzeum romské kultury se momentálně snaží o participativní plánování památníku. Je to úkol extrémně náročný a bude důležité správně nastavit jeho parametry. Mimoto ale čeká muzeum spousta další práce: „Provádíme archeologický průzkum, který by měl být ukončen do konce června 2018, poté chceme stanovit kritéria veřejné výtvarně-architektonické soutěže i budoucí podobu místa, taktéž soutěž na demolici vepřína a koncem května nás čeká cesta do Norska na obhlídku zdejších památníků,“ uvádí Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury. Už první výzkumy, které se během minulých let odehrávaly za plotem prasečáku, na blízké louce, potvrdily, že koncentrační tábor Lety se z velké části nacházel na území vepřína. „Našli jsme tu hodně hmotných věcí – korálky, náušnice nebo i zrcátko,“ ukazuje archeolog Pavel Vařecha na louku, která byla sice součástí areálu, ale zůstala nezastavěná.

Tábor v Letech měl neobvyklý půdorys: velký obdélník a trojúhelník. Vězni v něm bydleli odděleně, ženy nemohly být se svými dětmi a muži byli také separovaní. Archeologický průzkum území pokračuje momentálně i v místech, kde stojí bývalá výkrmna prasat. Aby mohl postupovat dál, musí být strženy budovy, které se na místě momentálně nacházejí. „Náš nejoptimističtější odhad, co se týká demolice, je prosinec tohoto roku. Ale ruku v ruce s tím by měla jít architektonická soutěž. Podle názoru většiny lidí musí obě věci probíhat v součinnosti, abychom věděli, pro co to demolujeme. Aby ten základ byl rovnou nachystaný pro stavbu,“ říká vedoucí památníku Luděk Strašák.

Odvaha vyrovnat se s vlastní minulostí

„Na mě to působí strašným dojmem. Říkám si, kde v sobě můj děda vzal tu sílu – nechat tady celou rodinu, pro kterou se chtěl vrátit a uprchnout,“ rozhlíží se po areálu Zdeněk Serinek, vnuk nejslavnějšího romského partyzána Josefa Serinka, jednoho z mála lidí, kteří dokázali uniknout z Let. „Asi to tady bylo strašné, drsné. To, co popisoval ve svých pamětech, čeho byl svědkem, to je otřesné.“ Josef Serinek popsal hrůzy letského koncentráku v šedesátých letech historku Janu Tesařovi a jeho svědectví je právě dnes pro chápání charakteru tábora extrémně důležité. „Já doufám, že se to tady konečně změní. K něčemu lepšímu, smysluplnějšímu,“ dodává Zdeněk Serinek.

Fakt, že se po tolika letech podařilo vyjednat odkup vepřína, je pro vyrovnání se s vlastní československou historií klíčový. A to nejen pro Romy. Byli jsme to my Češi, kdo se v období protektorátu podílel na týrání a vraždění Romů a Sintů. Jsme to my, kdo dodnes odmítá převzít odpovědnost za to, co se Romům a Sintům dělo. „Všichni se musíme dozvědět pravdu, nezkreslenou a nepokroucenou,“ nabádá Zdeněk Serinek. „To, že tu z vlastní vůle působili čeští dozorci, je nehorší dědictví tohoto místa. Nevím, proč to dělali, možná, že se někteří chtěli zviditelnit a zlepšit své postavení v očích Protektorátu.“

Půjde-li všechno podle plánů, je možné, že za rok se pieta bude konat na místě, kde koncentrační tábor Lety opravdu stál. Už letošek znamenal pro všechny zúčastněné velkou změnu. Na místě, kde byli za české protektorátní účasti vražděni Romové, to poprvé nepůsobilo jako uprostřed obří kopy hnoje. I přesto v případu letského koncentráku pořád něco smrdí. Je to neochota nejvyšší české politické reprezentace vzít odpovědnost za české zločiny z nenávisti vážně a svou jasně deklarovanou účastí na uctění památky obětí romského holokaustu jít zbytku společnosti příkladem. Je to totiž i tento laxní a přezíravý přístup, co v celé české veřejnosti utvrzuje dojem, že když v Letech a Hodoníně u Kunštátu umírali naší vinou Romové, o nic vlastně nešlo.

Apolena Rychlíková je redaktorka Alarmu.

Martina Malinová je dokumentaristka. 

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image