Foto: Jaroslav Fiala
Josef Středula byl na nedávném sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) zvolen podruhé předsedou – získal drtivou většinu hlasů. Jeho cílem je vyvést Českou republiku z pozice laciné dílny a nově také zkrátit pracovní dobu. Hovořili jsme o tom, jak pokračuje kampaň Konec levné práce, jak velké je riziko automatizace práce a jak vypadají jeho plány do budoucna.
Jak se dnes odborářům vyjednává s premiérem Andrejem Babišem? Je to velký rozdíl oproti minulé vládě Bohuslava Sobotky?
Současný předseda vlády je výsledkem svobodných voleb a diskuse politických stran. My jako zástupci odborů si partnery nevybíráme a málokdy to s nimi bývá snadné. Zažil jsem už celou řadu premiérů a vždy záleží na osobnostních rysech dotyčného politika. Babiš je rozhodně jiný než Sobotka, ale je schopný uznat silného protihráče nebo partnera. Momentálně se připravuje návrh státního rozpočtu a my vyjednáváme o vyšších platech, růstu minimální mzdy a zrušení karenční doby. Všechny tyto cíle chápu jako plně dosažitelné.
Je pravda, že Babiš brání plošnému zvyšování mezd?
Spory existují vždy – politici obvykle zkoušejí, kam až můžou zajít a jaké budou reakce. Z našeho pohledu neexistuje důvod, aby k plošnému navyšování mezd nedošlo. Poctivě pracující zaměstnanec, který není v preferované kategorii snad pracuje méně než jiní? Co je to za odměnu za dobrou práci? Nevidíme žádný pádný argument, proč by k plošnému navýšení nemělo dojít. Jsem přesvědčený, že navýšení vyjednáme – otázkou je jen, kolik to bude a odkdy začne platit.
Z pohledu České republiky se nám podařila jedinečná věc. Konec levné práce je celosvětově považovaná za nejúspěšnější sociálních kampaň v českých dějinách. Dokonce inspirovala kampaň na úrovni Evropy s názvem Our Pay Rise!
Jak vysoká by měla být minimální mzda?
Měla by to být zhruba polovina průměrné mzdy. Z dnešního pohledu to znamená asi patnáct tisíc korun měsíčně. Minimální mzda je nyní pod hranicí příjmové chudoby pro jednotlivce, což nedává vůbec žádný smysl. Nemůžete přece chodit do práce, abyste byli chudí.
Na nedávném sjezdu ČMKOS jste byl podruhé zvolen drtivou většinou delegátů do funkce předsedy. Můžete shrnout, jaké jsou nejdůležitější cíle odborů v následujícím období?
Především chceme, aby síla odborů nadále rostla. Je to důležité pro stabilní vývoj České republiky. Když někdo na politické scéně výrazně převažuje nad zaměstnanci, není to dobré – vzpomeňte si na dobu po hospodářské a finanční krizi, kdy jsme tu měli jednu demonstraci za druhou. Odbory a zaměstnanci by měli dostat také právo na větší spolurozhodování ve firmách a podnicích. V německé ekonomice funguje princip spolurozhodování velmi dobře – lidé jsou v mnohem větší míře zapojení do vedení bez ohledu na výši kapitálových vstupů vlastníků a leckdy dokonce zasedají v dozorčích radách. Jestli by někdo chtěl spolurozhodování zpochybnit, musel by nejdřív zpochybnit výkon celé německé ekonomiky, která je právě na podobných principech postavená. Zároveň potřebujeme podporovat malé a střední podniky, aby Česká republika nebyla tolik závislá na mamutích zahraničních firmách. A protože vstupujeme do nové digitální doby, potřebujeme se na to připravit a podporovat třeba systém celoživotního vzdělávání pro lidi.
Zmiňujete vstup do digitálního věku. Jedním z velkých rizik je automatizace práce a masivní zánik pracovních míst. Jaký na to máte názor? Je Česká republika v ohrožení?
Je to velké riziko. Odbory přicházejí s pojmem společnost 4.0, protože dopady automatizace mohou být skutečně ohromné. Umělá inteligence už není jen prvek ze sci-fi filmů, ale pomalu se stává realitou. A jestli se fyzická práce bude nahrazovat roboty, musíme si klást nové otázky. Za co si budou lidé kupovat zboží? Z čeho se bude platit penzijní systém? Z čeho budeme platit veřejné služby jako školství a zdravotnictví? Dnes sice máme luxusní situaci s nízkou nezaměstnaností, což je dobrý polštář. Jenže Česká republika je jedna z nejprůmyslovějších zemí v Evropě, a jestli si někdo myslí, že se nás automatizace nedotkne a místa v továrnách nezačnou nahrazovat roboti, nejspíš nezná naprosté základy a nechápe strukturu české ekonomiky. Rozhodně nechceme rozbíjet stroje ani nic podobného. Považujeme technologický růst za přirozenou součást života. Ovšem stejně tak přirozené je, že se musíme bavit, jak chránit společnost, aby se v důsledku automatizace nerozpadla a nezradikalizovala.
V horizontu kolika let se nás automatizace dotkne?
Ve skutečnosti už je tady. Když jsem byl mladší, banky byly plné úředníků a papírů. Dnes máte banku v mobilním telefonu a počítači. Anebo když jdete do obchodu, běžně si sám načítáte jednotlivé položky u pokladny. Zboží doplňují a kontrolují roboti, vyhodnocuje se, co nejčastěji kupujete či kam chodíte, a jste sledován. Umělá inteligence je běžná součást života už dnes. Ministerstvo vnitra nedávno zavedlo chatbota v souvislosti se zaváděním GDPR; můžete nahrazovat úředníky, kteří zpracovávají data. Je to všude kolem a zasahuje to do životů každého z nás.
Jak bude podle vás vypadat automatizovaná společnost?
V souvislosti s Českou republikou se mluví o ohrožení až padesáti procent pracovních míst. A představa, že je ohroženo čtyři a půl milionu zaměstnanců je skutečně děsivá. To by znamenalo, že se zhroutí veřejné pojistné systémy. Druhá věc je, do jaké míry je to reálné. Výpočty přesto ukazují, že s největší pravděpodobností nakonec dojde ke ztrátě asi deseti procent pracovních míst. A ani to není žádná legrace. Dnes máme dvouprocentní nezaměstnanost a můžete si k tomu těch deset procent klidně přičíst. Nezaměstnanost ve výši dvanácti procent jsme tu neměli ani nepamatuju. Nepochybně to je vážná zpráva. V minulých letech se bohužel kvůli intervencím České národní banky a nízké minimální mzdě dostatečně neinvestovalo do nových technologií, vzdělávání a vyšší přidané hodnoty. To se ale naštěstí i díky našemu tlaku na mzdy postupně mění.
Pokud by mělo dojít k masivnímu zániku pracovních míst, byl byste pro zavedení nepodmíněného základního příjmu?
Nejsem úplně nadšený zastánce občanského příjmu – hlavně pokud by to mělo znamenat rušení všech ostatních příspěvků a dávek. Blížím se spíše přístupu Švýcarů, kteří řekli, že občanský příspěvek by se týkal opravdu jen těch, kteří jsou na tom nejhůř. Rozhodně by to nemělo znamenat rušení veřejných pojistných systémů. Budoucí problémy bychom měli řešit pomocí tlaku na růst mezd, již zmíněným zvyšováním přidané hodnoty v české ekonomice, podporou malých a středních podniků, vzděláváním a hledáním evropských zdrojů pro rozvoj hospodářství.
Zmiňujete poznatky ze Švýcarska nebo Německa. V čem všem bychom se mohli od našich západních sousedů poučit? Třeba v mnohem větší síle odborového hnutí?
Rozdílů mezi českým a německým systémem je celá řada. Ve vztazích zaměstnanců a zaměstnavatelů se u nás původně z německého modelu nepřevzalo skoro nic. Naopak – dlouhé roky se u nás dramaticky přistupovalo k omezování práv zaměstnanců. V Německu třeba funguje efektivní systém pracovních soudů. Zásadní rozdíl je ale již zmíněné spolurozhodování zaměstnanců při řízení podniků. Kromě mezd mají důležité slovo při přesunech výroby, zavádění nových technologií, vytváření strategií firem a podobně. Myslím si, že nic nebrání, abychom podobné věci zaváděli i v České republice. Bude to vytvářet mnohem stabilnější prostředí, než máme dnes. Záleží na úhlu pohledu – buď budeme pokládat zaměstnance za protivníka, nebo za spolupracovníka. A když budeme klást důraz na to druhé, je jasné, že zaměstnanec bude firmu hájit a bude spokojenější.
V každém případě mám dnes radost, že nám přibývají lidé. Za poslední rok u nás přibylo zhruba sto nových odborových organizací a jen do ČMKOS vstoupilo přes třináct tisíc členů! I lidé u nás se učí zvedat hlavu, žádat lepší mzdy a důstojnější podmínky. Vezměte si, že minimální mzda v Německu je asi 1680 eur měsíčně, což není ani český průměrný hrubý výdělek. To je celkem katastrofální a rozdíl znamená jednoznačně zisk pro mateřské zahraniční firmy. Prostředky se tu tedy tvoří dostatečně vysoké a je jen na nás, abychom vyjednali lepší peníze pro lidi.
Jedním z dalších kroků, který jste oznámil, je krácení pracovní doby. Myslíte si, že je něco takového v České republice prosaditelné?
Rozhodně. V německém kovoprůmyslu je pracovní doba pětatřicet hodin a žádné výpadky ani ekonomické ztráty to nezpůsobilo. Právě naopak – lidé jsou spokojenější a nedávno dokonce dosáhli osmadvacetihodinového pracovního týdne. Náš požadavek na sedmatřicet a půl hodiny týdně bez ztráty výdělku je tedy určitě realistický. Zároveň chceme být vstřícní a řekli jsme, že dosažení tohoto cíle vidíme v horizontu tří až pěti let. Evoluce je v tomto případě lepší než revoluce.
Kampaň ČMKOS Konec levné práce slaví velký úspěch a má ohlas i v zahraničí. Nemůže přispět ke zlepšení mezinárodní odborové spolupráce nebo solidaritě zaměstnanců na celoevropské úrovni?
Z pohledu České republiky se nám podařila jedinečná věc. Konec levné práce je totiž celosvětově považovaná za nejúspěšnější sociálních kampaň v českých dějinách. Dokonce inspirovala kampaň na úrovni Evropy s názvem Our Pay Rise!. Jde o kampaň Evropské odborové konfederace, která usiluje o růst mezd, poukazuje na řadu rozdílů mezi starými a novými členskými státy EU a tlačí na snižování mzdových rozdílů mezi Západem a Východem. Je totiž zásadní, aby EU nebyla jen ekonomický, ale i sociální projekt a my se do budoucna vyvarovali dalším „brexitům“. Dnes už víme, že vystoupení Británie z EU významným způsobem ovlivnila nespokojenost Britů s lidmi z východní Evropy, kteří pracují za nižší mzdy a v horších podmínkách, čímž ředí trh práce a výrazně stlačují mzdovou hladinu. Proti rozdílům v platech v rámci EU musíme jednoznačně vystupovat a bojovat. Ve srovnávání životní úrovně se západní Evropou nás sice čeká ještě dlouhá cesta a tvrdá práce. Ale právě kampaň Konec levné práce, která pokračuje dál, k tomu rozhodně přispívá.
Jak vidíte svoji další budoucnost? Nechystáte se na vstup do politiky?
Říká se: Nikdy neříkej nikdy. Dnes jsem rád, že jsem se svým týmem obhájil svoji pozici v ČMKOS s tak silným mandátem. To je důležitá zpráva. Cíleně se k ničemu nechystám a neplánuju ani vstup do politické strany. Ale je mi padesát, co můžu vědět?
A co takhle prezidentská kandidatura? Nelákalo by vás to?
To zní hezky. V první řadě ale záleží na tom, jak by se na to dívali lidé. V přímé volbě přece záleží na podpoře občanů. Sám se zodpovídám členům ČMKOS a neumím odhadnout, do jaké míry by mohla existovat podpora pro takový projekt. Nicméně život přináší různá překvapení a já před lety také nevěděl, že budu předák odborů. Dnes mě velmi baví to, co dělám pro zaměstnance. Jestli ale zaměstnanci usoudí, že je tu tahle možnost a řeknou, že by mě rádi podpořili, pak je to věc, o které musím vážně přemýšlet. Kdyby k takové situaci došlo, nejdřív se zeptám těch, kteří mě zvolili do čela odborů, jestli to považují za dobrou zprávu. A pokud ano, určitě bych se tím zabýval. Naše organizace má tři sta tisíc členů a takový signál by byl nesmírně silný. Nicméně chci být střízlivý a podporu se snažím nepřeceňovat ani nepodceňovat. Svou práci můžu dělat jen proto, že za mnou stojí lidé.
Takže prezidentskou kandidaturu nevylučujete?
Nevylučuji vůbec nic. Nemůžu ale předem říct něco, co neumím v dané chvíli odhadnout.
Existuje nějaký váš nástupce nebo nástupkyně?
Odpověď na takovou otázku čtyři týdny po našem sjezdu není snadná. Odbory ale mají velký potenciál a já sám znám spoustu lidí, kteří jsou nesmírně dobří a zvládli by to. Principiálně vychováváme lidi v rámci speciálního projektu s názvem Odborová akademie. Setkávají se tu různí talentovaní a motivovaní lidé, kteří rostou a stávají se z nich předsedové nebo předsedkyně odborových svazů. Sám jsem kdysi něco podobného absolvoval. Osobně se tedy svého nástupnictví nebojím a můžu odborům do budoucna rozhodně popřát spokojený a dlouhý život.