Je to bezmála dvacet let, co tehdejší premiér vlády Miloš Zeman obdržel neobvyklý dopis z Vídně (dnes leží ve spisovně Úřadu vlády ČR). Psal mu Simon Wiesenthal, světoznámý lovec nacistů na volné noze: „V táboře Lety nevinní lidé, především Romové a Sintové, zakusili nekonečné utrpení, byli mučeni a týráni, nechali je hladovět a upracovat se k smrti.“ Wiesenthal upozornil Zemana na to, že 6. června 1991 tehdejší členské státy EU uzavřely Dohodu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, ve které se zavázaly udržovat památníky na místech, kde za nacismu docházelo k zločinům proti lidskosti. Mezinárodní dohodu nově vzniklá Česká republika později ratifikovala. Ředitel vídeňského Dokumentačního centra Svazu židovských oběti nacismu ve svém dopise tvrdil, že provozování vepřína na místě bývalého koncentračního tábora není jen hrubým porušováním zmíněné dohody, ale i dobrých vztahů mezi státem a jeho menšinami. Na závěr Wiesenthal českého premiéra uctivě poprosil, aby vepřín nechal přemístit na jiné místo.
Neudržitelná situace
Jak se stalo, že se soukromý vyšetřovatel největšího masakru v dějinách lidstva začal zajímat o zemědělský podnik v České republice? Znal jsem ho jen z knih, nikdy jsem ho osobně nepotkal. Když jsem se ale dozvěděl, že ve vysokém věku stále pracuje, poslali jsme mu krátký dopis jménem Výboru pro odškodnění romského holocaustu (VPORH). Týkal se informace, že v dubnu roku 1997 skupina dvaceti lidí podala u nejvyššího státního zástupce v Brně trestní oznámení kvůli podezření z trestného činu genocidy na neznámé osoby (ať už Němce, nebo Čechy), který mohl být spáchán v jihočeské obci Lety u Písku. Upozornili jsme na to, že ani po roce vyšetřování nikdo nebyl obviněn, nekonala se žádná exhumace mrtvol ani žádné zjišťování příčin smrti obětí letského tábora. Odpověď Wiesenthala přišla faxem. Odkázal mne na svůj dopis Zemanovi s ujištěním, že provoz vepřína na takovém místě je „neudržitelný“.
Vybudování památníku v Letech u Písku a Dokumentačního centra holocaustu Romů v Praze by se mohlo stát významným krokem na cestě k poznání zamlčené kapitoly dějin.
Začátkem roku 1999 česká policie odložila případ zločinů spáchaných v táboře, když zemřel jeho bývalý dozorce Josef Hejduk, tehdy poslední žijící podezřelý. Vyšetřováním pověřený Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu celou věc uzavřel stručným tvrzením: nenašly se důkazy, že by dotyčný spáchal genocidu. Po roce nákladného vyšetřování a výslechů padesáti očitých svědků se nic nestalo. Spis je veřejnosti nepřístupný. Podle zástupce vídeňského Dokumentačního centra ani Zeman, ani jiný předseda české vlády na dopis velké osobnosti dějin 20. století neodpověděli. Místo toho, aby česká vláda problém vyřešila, usnesla se, že sice tento historický dluh uznává, ale nehodlá ho řešit. Již připravenou částku na odkup vepřína investovala částečně do vzniku Muzea romské kultury v Brně. Také začala investovat do vzdělávacích programů pro romské děti vyloučené z běžného vzdělávání do zvláštních škol.
České spory o Lety
Proč to ale i dalším vládám trvalo tak dlouho, než se chopily tohoto historického úkolu? Především se tvrdilo, že potřebné náklady neodpovídají významu tábora v českých dějinách. Firma AGPI, tehdejší majitel vepřína, zároveň dlouho nestanovila konkrétní částku, o které by vláda mohla jednat – požadovala případně „jen“ klíče státem nově postaveného vepřína. A konečně, české vlády se bály, že by možné vyvlastnění vepřína do rukou státu a na úkor zaměstnanců nebo provozovatele zemědělské velkovýrobny mohlo posílit už beztak velkou protiromskou nenávist českého obyvatelstva.
Dnes už se zda být jen otázkou času, kdy po vyklízení vepřína a sanaci místa vznikne důstojný památník. Historici a politici se však dál přou o to, zda tábor Lety byl místem zločinů proti lidskosti, anebo jen jedním z tisíců menších táborů, kde se shodou okolností za tehdejšího nacistického režimu i umíralo. Holocaust českých Romů ani jeho příčiny dnes zdaleka nejsou objasněny. Historická obec se stále neshodne na tom, kolik českých Romů v protektorátních lágrech zahynulo, co bylo konkrétní příčinou jejich smrti a kdo to konkrétně zavinil. Vybudování památníku v Letech u Písku a Dokumentačního centra holocaustu Romů v Praze by se přitom mohlo stát významným krokem na cestě k poznání zamlčené kapitoly dějin, usmíření a nápravy vztahů mezi státem a jeho největší etnickou menšinou.
Kontroverzní Vídeňák
Celý svůj poválečný život byl Simon Wiesenthal „nepřizpůsobivý“ v tom nejlepším smyslu slova. Pokud šlo o nacistické zločince, kašlal na zákony, často i neprávem nařknul různé politiky z účasti na páchání nacistických zločinů, v jiných případech ale informace jeho „soukromé kriminálky“ vedly k odsouzení pravých masových vrahů. Několik let veřejně „válčil“ s rakouským premiérem Brunem Kreiským o identitu Židů a Rakušanů, ač je oba spojoval židovský původ. V Rakousku Wiesenthal působil neoficiálně jako placený příslušník izraelské tajné služby Mossad, což je ze zákona trestný čin. Nicméně hlavní náplní jeho činnosti byla korespondence.
Wiesenthal před druhou světovou válkou vystudoval architekturu na pražské ČVUT. Po návratu Československa k demokracii po roce 1989 obdržel nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva, a čestné doktoráty pražské Karlovy Univerzity a University Palackého v Olomouci. Zemřel v roce 2005 ve Vídni, ale je pohřben v Izraeli. Letos by se dožil sto deseti let. V závěru svého života nezapomněl ani na děti, které zemřely za strašlivých podmínek v lágru Lety u Písku. A tuto neděli se na místě jejich masových hrobů koná pietní akt k uctění romských obětí nacismu.
Autor je novinář a překladatel.