Událostí, která kompletně změnila přístup Vladimira Putina k Západu, nebyla západními politiky podporovaná Revoluce růží v Gruzii (2003), Oranžová revoluce na Ukrajině (2004) ani Tulipánová revoluce v Kyrgyzstánu (2005). Nešlo také o nic, co by Putin považoval za zradu ze strany západních partnerů nebo za útok na ruské zájmy ve světě. Zásadním momentem pro Putinův vztah k Západu byl hurikán Katrina, který v roce 2005 zničil západní pobřeží USA a zabil při tom bezmála dvě tisícovky lidí. Aspoň si to myslí novinář Michail Zygar, který ve své nové knize All the Kremlin’s Men: Inside the Court of Vladimir Putin zkoumá především psychologii „kolektivního Putina“, jak Zygar říká lidem z nejbližšího okolí ruského prezidenta.
Zranitelnost všemocných
Co má společného ničivý hurikán se vztahy Ruska a Západu? Putin díky němu zjistil, že i dříve nedotknutelný vojenský vládce světa, jak vnímal George W. Bushe, může zažít propad preferencí v důsledku nezvládnuté přírodní katastrofy a vypadat před světem naprosto bezradně. Když Putin sledoval Bushe, který nezvládá adekvátně reagovat na katastrofu ani shodit vinu na někoho jiného, uvědomil si, že americký prezident není tak suverénní, jak si myslel. A že svět potřebuje nového silného lídra, se kterým změna počasí neotřese. Tím lídrem měl být on sám.
All the Kremlin’s Men ukazuje do sebe se uzavírající režim, který se izoloval od zbytku světa. A i kdyby se do něho chtěl vrátit, nevěděl by, jak to udělat.
Kniha Michaila Zygara je jedinečná nejen tím, že v Putinovi a jeho režimu nehledá spasitele ani ztělesnění zla. Autor se nesnaží ani o pochopení specifik ruské duše nebo významu velké vlastenecké války. Zygarova kniha je především poctivou studií psychologie „kolektivního Putina“. Zygar je dnes jednou z nejvýraznějších postav ruské žurnalistiky. Poté, co strávil téměř deset let na pozici zahraničního zpravodaje ruského liberálního deníku Kommersant, se v roce 2010 stal v devětadvaceti letech zakládajícím šéfredaktorem nezávislé televizní stanice Dožď, kde každoročně zpovídal mimo jiné i ruského prezidenta a později předsedu vlády Dmitrije Medveděva.
Svou knihu založil na rozhovorech s desítkami lidí, kteří v minulosti představovali nebo dosud představují nejbližší okolí ruského vůdce a během posledních dvou dekád měli možnost zblízka sledovat jeho postupnou přeměnu. Z člověka stylizujícího se do ruského Tonyho Blaira nebo George Bushe se postupně stává stárnoucí a rok od roku paranoidnější postava, která uzavírá sebe sama i svou zemi do přesvědčení o vlastní nenahraditelnosti. Z člověka, který při rozhovoru s Bushem zdůrazňuje víru ve stejné hodnoty, se stává slavjanofilský myslitel, který Američanům vzkazuje, že se nemají nechat klamat fyzickou podobností. V srdcích Rusů jsou prý zcela jiné hodnoty, než jaké uznávají lidé na Západě.
Pohled zevnitř
Na Zygarovu práci se můžeme dívat jako na unikátní studii člověka, který se příliš dlouho nachází v epicentru silně mocenského prostředí. Představy o jeho nenahraditelnosti přitom v Putinově hlavě pomáhají budovat především lidé, kteří těží z blízkosti k „tělu“. „Zkus se vžít do mé situace. Když podráždím Putina tím, že mu řeknu, co nechce slyšet, co se stane? Ztratím přístup k tělu. Potrestám sám sebe víc, než mě potrestali Evropané skrze sankce. Proč bych to dělal?“ ptá se Putinův bankéř Jurij Kovalčuk v odpovědi na to, proč se nevymezil vůči politice, která vedla k uvalení sankcí.
Na vzniku a posilování paranoie z obklíčení Ruska se podílejí i západní země, které měří Rusku a samy sebe v mnohých situacích dvojím metrem. Putin je rozčarovaný, když zjistí, že byla americká ambasáda v Ázerbájdžánu před 11. zářím zapletená do pomoci islamistům na severním Kavkaze, zatímco Putin žádal o pomoc proti nim. Později nikdo neposlouchá jeho námitky před útokem NATO na Irák. Nakonec Západ nenechá projít volby na Ukrajině zmanipulované ve prospěch Ruska, přitom volby v Afghánistánu, Iráku nebo Kosovu byly podle Putina jasně zmanipulované ve prospěch Západu. Momentů, kdy je Putin frustrovaný pokrytectvím a přehlíživostí západních zemí, však kniha zachycuje víc. „Soudruh vlk se cpe a nikoho neposlouchá,“ odpovídá Putin na adresu USA poté, co jej Bushův viceprezident Dick Cheney v Pobaltí kritizuje a vyzdvihuje demokracii, aby se hned poté vydal uzavřít ropnou dohodu s kazašským diktátorem Nursultanem Nazarbajevem.
Čtivostí, ambicemi i schopností plasticky vykreslit myšlenkové pochody lidí, kteří proměňují dnešní svět, nemá Zygar daleko k „must readu“ ruské historiografie, Natašině tanci od Orlanda Figese nebo k Pullizerem oceněné knize The Looming Towers amerického spisovatele Lawrence Wrighta. Slabší místo ovšem představují rozhovory s „jediným ruským politikem“, opozičníkem Alexejem Navalným. Zygar nechává Navalného občas mluvit až přehnaně dlouho vzhledem k tomu, že zajímavost jeho výpovědí je ve srovnání se zbytkem textu omezená. Místy se také Zygar ponoří do detailů, které nejsou dost jasně navázané na zbytek knihy a jinak přehledný text spíš matou.
Čekání na apokalypsu
Naopak jedním z nejsilnějších momentů je líčení osudu šedého kardinála Kremlu, Vladislava Surkova. Intelektuál a technolog moci se z cynika postupně snaží přeměnit v postavu, na kterou se jednou dějiny budou dívat pozitivně. Po účasti na pokusu o znovuzvolení Dmitrije Medveděva prezidentem v roce 2012 však upadá Surkov v Putinovu nemilost a několikrát se připravuje na pozitivnější úlohu v systému nebo na návrat k osobnímu životu. Nedaří se mu to a v roce 2014 končí na sankčním listu lidí, kteří se podíleli na anexi Krymu a rozpoutání války na Ukrajině.
„Celou Evropu mám v hlavě, to mi stačí. A z USA mě zajímá jen Tupac Shakur, Allen Ginsberg a Jackson Pollock. Nepotřebuji víza k tomu, abych měl přístup k jejich tvorbě,“ odpovídá Surkov médiím na otázku, co pro něj znamená zařazení na sankční list EU a USA. Následující den ale odjíždí s rodinou a přáteli do Stockholmu rozloučit se s Evropou. O dva dny později je jeho jméno zapsáno mezi ty, kteří až do zrušení sankcí nemůžou do Evropské unie a Spojených států.
„Uvidíš, že přijde něco hrozného. Něco tak hrozného, že si to ani nedokážeme představit. Něco jako třetí světová válka. A to nás usmíří s Američany,“ vystihuje na konci knížky jiný vysoký ruský úředník podivnou naději na usmíření Ruska a Západu. Podobně jako nedávno vydaná kniha moskevského dopisovatele deníku Guardian Shauna Walkera The Long Hangover ukazuje i All the Kremlin’s Men do sebe se uzavírající režim, který se izoloval od zbytku světa. A i kdyby se do něho chtěl vrátit, nevěděl by, jak to udělat.
Autor je zahraniční reportér.