Hláška „Já se z toho vobkreslim“ dokázala za poslední dva dny zlidovět. Nový videoformát Blesku pro ženy s názvem Branky, body, kokoti se strefuje do genderových nerovností. S autorem konceptu Petrem Cífkou a spoluautorkou scénáře Brigitou Zemen z Blesku pro ženy jsme mluvili o východiscích pořadu, důležitosti feminismu v lifestylových časopisech i o odporu, který v Česku dokáží vzbudit jen samotné termíny typu gender.
Brigita Zemen vystudovala teorii a kritiku na DAMU, psala divadelní recenze pro Aktuálně.cz a scénáře pro Novu. Od roku 2013 pracuje v Blesku pro ženy. Petr Cífka má od prosince 2017 na starost rozvoj videoobsahu v Czech News Center. Předtím působil na manažerských a šéfredaktorských pozicích na Primě, v Burdě a na Nově. Ve volném čase bloguje na stránkách 1000 věcí, co mě serou nebo Poslední důvod, proč se nezabít a provozuje filmový magazín MovieZone.cz.
Co bylo impulsem pro vznik vašeho pořadu?
Petr Cífka: Ten koncept jsem vymyslel já, což je celkem ironie, protože rozhodně nejsem feminista. Upřímně řečeno – a vím, že řadu divaček zklamu – mně některé postoje radikálnějších feministek umí potrápit dušičku. Ale mám v CNC za úkol vyvíjet videoformáty pro nejrůznější redakce, od E15 po Reflex, a to nejen zpravodajské a magazínové spotřební výplně, ale i – jak říká naše paní generální ředitelka – vlajkové lodě, které mají zaujmout širší uživatelskou skupinu, a přitom souznít s danou redakcí.
Pokud mě někdo bude nazývat frigidní sufražetkou, ale sníží se pay gap, klidně si to napíšu na čelo.
Dámy v Blesku pro ženy feministickou problematikou hrozně žijí a píšou o tom články, se kterými není těžké souznět. A už vůbec není těžké jim fandit, když nechtějí být zelené vdovy a pasivně dřepět doma nebo lítat kolem plotny, hádat se o to, že alimenty by měly být vyšší než dva tisíce, nebo poslouchat nějakého idiota, který řekne do novin, že když mají single mámy těžký život, můžou si za to samy, protože si vybraly špatného otce svých dětí. Takže jsem jim navrhl tenhle formát s tím, že by je mohl bavit a mohly by v něm artikulovat svoje postoje, a ony se pro něj nadchly a začaly ho tvořit takříkajíc od srdíčka.
Říkáte, že nejste feminista, přesto jste vytvořil na české poměry dost přímočarý koncept a prezentujete ho v jednom z nejčtenějších českých bulvárů. Mám to chápat tak, že jde jen o marketing?
Brigita Zemen: Ale on je feminista, jen u nás to slovo zní pořád jako nadávka, takže se tak nikdo moc označovat nechce.
PC: Když vymyslím koncept, jak můžou dámy říct své názory, aby byly víc slyšet, je to marketing? S tím nesouhlasím. Pochopitelně sleduju, jaké videoformáty frčí u nás i v zahraničí a smysluplné radikalitě ve veřejném vyjadřování fandím, koneckonců roky jsem psal 1000 věcí, co mě serou, takže „hate přístup“ je mi vlastní. Lidi si občas představují, že bulvár dělají nějaké tupé opice u pásu na semílání celebrit. Přitom ho dělají inteligentní a pracovití lidé, co mají své názory a nebojí se je použít. A mimochodem, Blesk pro ženy má možná blíže k lifestylu než bulváru.
Připadá mi, že v zahraničí se bulvár i lifestyle na feminismus zaměřují mnohem víc, než je tomu u nás. Vnímáte výhody toho, že se feministická témata prezentují právě v lifestylu? A nepůsobí to třeba vedle textů o tom, jak zhubnout do plavek, trochu schizofrenně?
BZ: Po prvním dílu BBK mi něco dost podobného psal známý: jestli bychom si prý na tenhle pořad neměli založit jinou platformu, protože vyrábět to v Blesku pro ženy, který píše třikrát týdně články o tom, jak zhubnout, je chucpe. Já se přiznám, že jsem nad tím přemýšlela, ale vůbec nevím, co je na článcích o tom, jak zhubnout, antifeministického. My přece nepíšeme: „Jste sice možná chytrá, ale tlustá jak prase a nikdo vám nebude chtít sundat plavky, pokud do nich nezhubnete.“ Myslím, že hubnout můžou chlapi i ženské a že líbit se sám sobě není nic proti ničemu. Samozřejmě, že Blesk pro ženy je mainstreamový lifestyle, ale my se ho se spoluautorkami scénáře Radkou Wallerovou a Markétou Grosmanovou snažíme posledních pět let dělat prožensky. Například ani v textech, které nejsou na téma feminismus, ale mluví o nějaké herečce, se nikdy neobjeví spojení „porodila mu dítě“. A upřímně, pro ten pořad je silná platforma obrovská výhoda – prakticky ho nejde přehlédnout. Tak proč to komplikovat?
PC: Výhodou téhle platformy je samozřejmě širší zásah a vlastně i to, že když se o těch věcech mluví v mainstreamu, nepůsobí to jako nějaké undergroundové hlášení revoluční feministické buňky. Samozřejmě si ale do toho pořadu jde z téhle perspektivy kopnout – ale to by šlo, i kdyby vznikal třeba někde pod Bakalou nebo Babišem, to si člověk nevybere, hejtovat jde vždycky všechno, stačí jen zvolit správný úhel nenávisti. Pokud to nechce člověk dělat sám na koleně, vždycky tam nějaká „ale“ budou, to je jasné.
Jak vybíráte témata, která do pořadu zahrnete? Feminismus totiž znamená hodně věcí…
BZ: Máme za sebou dva díly, z nichž druhý se momentálně stříhá, takže to je otázka, kterou bych uvítala třeba až za měsíc. Protože, upřímně, doteď bylo hlavní kritérium to, jak moc nám ta či ona zpráva zvedla mandle. Mě osobně nepálí jen nerovnost žen, ale i to, co se děje kolem LGBT komunity, a mnoho dalšího. Jenže BBK jsou projekt více lidí a je otázka, jak se komu do čeho bude chtít a abychom se nakonec neroztříštili moc. Takže si říkám, že bude, alespoň na začátku, určitě jednodušší motat se jenom okolo toho vesmíru, na který dosáhneme. Všechny scénáristky jsou ženy, prošly si nerovným odměňováním za práci, většina z nás obdobím single matek a některé i fází samoživitelek a všechny máme koule, takže nám to asi na chvilku vystačí.
PC: Je jasné, že až budete prosazovat zprávu o tom, že se mají matky v porodnicích nazývat těhotným člověkem, a ne maminkou, náš pořad skončí…
Jak lidé reagují na název pořadu – už jste se setkali s tím, že někdo byl dotčený?
BZ: Moje sociální bublina byla nadšená nebo mlčela. Nikdo mi nepsal, jestli jsem se nezbláznila, ale to není moc dobrý vzorek, protože mě znají a navíc jsou mi názorově blízko. Dotčených lidí je samozřejmě spousta, jenomže jenom v komentářích pod tím videem, což je potřeba brát trošku s rezervou – víme, k čemu svádí anonymita internetu. Že by ale byl někdo dotčený kvůli názvu, takovou reakci jsem nezaznamenala. Spíš ta klasika, že apokalypsa je blízko, že feministky dorazily i do naší krásné zemičky a že si hrajeme na něco, co nejsme. Překvapilo mě ale, že těch pozitivních reakcí je mnohem víc než těch negativních.
PC: Obecně byly reakce – i od čtenářek Blesku pro ženy – výrazně pozitivnější, než jsem čekal. Na název si explicitně nestěžoval skoro nikdo, ale je jasné, že mohl nastartovat spoustu těch nenávistných reakcí zejména od chlapů.
BZ: Ty nenávistné reakce ale asi není potřeba ani číst, to není konstruktivní. Co mě zamrzelo, byla skutečnost, že s námi velká skupina žen nesouhlasí a má pocit, že to, jak žijí, jaké mají alimenty a kariéru, je vyloženě jejich volba. Přijde mi to trošku jako syndrom týrané ženy – nevidí, jaká je realita a vehementně ji popírají. Na druhou stranu je čím dál tím víc mužů-feministů. Což je prima vidět.
Už jsme se dotkli toho, že feminismus není v Česku zrovna nejpopulárnější slovo. Přemýšleli jste nad tím proč a máte ambice to trochu změnit?
PC: Já určitě ne, ale potěšilo by mě, kdyby holky nedostávaly a priori nižší plat, nebyly na pracovním trhu perzekvované za to, že chtějí mít děti, nemusely se šéfy chodit povinně na večeři a podobně.
BZ: Mě vlastně baví, že to slovo je pořád trošku kontroverzní. Aspoň má schopnost vytrhnout z letargie. Vždycky přemýšlíš nad tím, co je ti tak trochu nepříjemné. A třeba tě to donutí se o tom dozvědět něco víc. Mě pokaždé pobaví, když někomu na větu: „No jo, to jsou ty feministky,“ odpovím, že já jsem přece feministka taky. A většinou následuje reakce ve smyslu: „Ale ty jsi jiná…“ Ne, nejsem. Jen je to úplně stejné, jako když se o někom řekne, že je muslim nebo levičák. Škatulky s sebou nesou stereotypy – to se podle mě nikdy nezmění, i když se tomu můžeme snažit obrousit hrany. Ale mně je to v důsledku jedno. Pokud mě někdo bude nazývat frigidní sufražetkou, ale sníží se pay gap, klidně si to napíšu na čelo.