Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Sociální politika bydlení je v zájmu všech

Bytová situace v České republice začíná být dramatická. Změnu k lepšímu by měli podpořit i ti, kdo problémy s bydlením nemají.

Přesně v době, kdy se situace na trhu s nemovitostmi v České republice začala velmi výrazně podobat té v zemích západní Evropy a Severní Ameriky, kde se nedostupnost bydlení a hrozba vystěhování dotýká i střední třídy, se současná česká vláda rozhodla hrozící humanitární krizi nikoli řešit, nýbrž ji naopak podstatným způsobem prohloubit.

Hodlá tak učinit omezením doplatků a příspěvků na bydlení, které dosud představovaly jediný celoplošně využívaný nástroj sociální politiky v oblasti bydlení a vzhledem k vzrůstajícím cenám bydlení pomáhaly i mnoha pracujícím. Jelikož nedostupnost bydlení postupně přestává být jen tématem Romů, seniorů, samoživitelů a nejnižších společenských vrstev, možná právě nyní nastává příhodný čas ke kolektivní organizaci a společnému boji za radikální změnu politik, které dosud bydlení ponechávaly volnému působení trhu.

Neoliberální mantra

To, že situace s bydlením v České republice jednoho krásného dne začne být opravdu kritická, a bydlení časem přestane být dostupné i pro příslušníky střední třídy, bylo jasné již od devadesátých let minulého století, kdy se naše společnost pokoušela transformovat ve vyspělou demokracii západního typu. V průběhu tohoto úpěnlivého snažení byla zcela odfláknuta sociální reforma, která se v té době jevila jako podružná oproti reformám ekonomickým. Na všechny tehdejší neduhy platila jediná neoliberální mantra: privatizace, postupná deregulace a neustále se zmenšující role státu v zajišťování sociálních potřeb obyvatel. V tomto duchu proběhnuvší transformace socialistického bytového fondu nepřinesla žádná řešení budoucí nedostupnosti bydlení pro nově se konstruující třídu nízkopříjmových domácností, například v podobě zákona o sociálním bydlení. Jenže to není všechno, kromě privatizace zásadním způsobem podkopala systém obecních bytů, které dnes po celé republice citelně chybí.

Vzhledem k tomu, že v Česku je relativně velký počet lidí bydlících ve vlastním, problémy každodenního přežití těch, kteří vlastní byt nemají, napříč společností příliš nerezonují.

Kromě jiného se transformace bytového fondu významně projevila vznikem specifického druhu nerovnosti, který do značné míry dodnes pokřivuje pohled české společnosti na problematiku bydlení, a tím pádem i snižuje akceschopnost zdejší občanské společnosti v prosazování dostupného bydlení. V rámci této nerovnosti jsou obyvatelé České republiky rozděleni z hlediska přístupu k bydlení, a tedy i celkové životní úrovně na různé privilegované a naopak značně znevýhodněné skupiny. Zatímco někteří své bydlení získali v rámci privatizace zadarmo nebo za symbolickou cenu, jiní si je museli odkoupit v některé z pozdějších privatizačních vln již za cenu tržní. Ti, kteří si své bydlení zprivatizovat nemohli, byli nuceni čelit postupné deregulaci nájemného, a mnohdy i predátorským praktikám nových majitelů bytových domů, kteří se chtěli nájemníků platících regulovaný nájem zbavit. Pak jsou zde samozřejmě početné skupiny těch, jejichž byty za ně zprivatizoval někdo jiný a kteří pak museli odejít do mnohdy substandardního bydlení a často i mimo místo původního bydliště.

Důsledky postsocialistické nerovnosti

Nové generace obyvatel České republiky se pak dělí podle toho, jakou výsadu ve vztahu k bydlení během transformace získali jejich rodiče či jiní příbuzní. Někdo možná takto zdědí rodinný dům, jiný zase musí rodičům na stará kolena pomáhat s placením drahého nájemného a ještě umořovat vlastní hypotéku. Pak jsou tu ti, kdo na hypotéku z různých důvodů nedosáhnou. Tito lidé pak musí každý měsíc zápolit s drahým nájemným, na jehož pokrytí například v Praze často nestačí ani celý jejich měsíční plat. Tato skupina lidí postižených drahým bydlením je však stále ještě relativně malá vzhledem k nepoměrně většímu podílu těch, kteří u nás mají byt v osobním nebo družstevním vlastnictví, mimo jiné právě díky privatizacím někdejšího socialistického bytového fondu. Často se tak můžeme setkat se situací, kdy málo vydělávající lidé, kteří by v tržní společnosti na vlastní bydlení nikdy nemohli dosáhnout, si dnes užívají svého soukromého bytu a s tím souvisejících nižších poplatků za bydlení. Naopak jiní lidé s nepoměrně lépe placeným kvalifikovaným zaměstnáním svůj vlastní byt nemají a většina jejich příjmů tak padne právě na nájemní bydlení. Vzhledem k tomu, že v Česku je relativně velký počet lidí bydlících ve vlastním, problémy každodenního přežití těch, kteří vlastní byt nemají, napříč společností příliš nerezonují.

Jinde ve světě je ovšem situace úplně jiná. Na Západě byl trh s nemovitostmi neoliberalizací zasažen již o něco dříve a přístup obyvatel k bydlení není pokroucen již zmiňovanými postsocialistickými nerovnostmi ve vztahu k vlastnictví bytu. Občanská společnost postižená nedostupností bydlení, bezdomovectvím nebo zabavováním domů bankami se již dávno organizuje a pod heslem „právo na město“ se staví na odpor vládám spřaženým s korporacemi a bankami. V Barceloně se dokonce spoluzakladatelka hnutí Plataforma de Afectados por la Hipoteca, tedy platformy lidí postižených hypotékami, Ada Colau, stala současnou primátorkou Barcelony.

Rozdrobený boj

Oproti tomu česká protestní hnutí reagující na nerovnosti v oblasti bydlení se ještě donedávna převážně omezovala na malé skupinky bojující za své partikulární zájmy. V letech 2004 a 2005 například nájemníci pražských obecních bytů neúspěšně protestovali proti další deregulaci nájemného. V roce 2008, kdy náhle „z nepochopitelných důvodů“ klesla touha pražských zastupitelů pokračovat v dalších privatizacích v té době již značně hodnotného obecního bytového fondu v centrálních částech Prahy, se v městské části Praha 2 zvedla vlna protestů mezi obyvateli, kteří se marně dovolávali svého práva odkoupit si své vlastní bydlení. V podobném duchu pak probíhaly i protesty obyvatel sídliště Písnice, kterým společnost ČEZ oproti původní dohodě neodprodala jejich byty, nebo v bytech společnosti OKD na Ostravsku, jejichž majitel se v posledních letech několikrát změnil, a lidé tak zůstávají často v drahých substandardních bytech bez možnosti jejich odkoupení.

Dále se v Česku vyskytly různé epizodické mobilizace zaměřené na obranu obyvatel před vystěhováním z ubytoven či jiného podřadného nájemního bydlení, které pro tyto lidi často představuje jejich jedinou možnost někde bydlet. Tyto podpůrné akce často bývají v režii českého squatterského hnutí, které ostatně jako jediné v Česku občasně pořádá větší demonstrace s explicitním požadavkem na dostupné bydlení a vymanění města z područí realitního trhu, spekulací, financializace a dalších neduhů souvisejících s neoliberalizací městského prostoru.

Ze strany většinového obyvatelstva se skutečně masové mobilizace úzce související s bydlením projevily v českých městech, bohužel, pouze v podobě protiromských nepokojů. Zástupci majority v těchto případech vyšli do ulic spolu s neonacisty na protest proti romským obyvatelům v sociálně vyloučených lokalitách. Šlo tedy o protesty nikoli emancipační, nýbrž rasistické a takové, které ze systémových problémů obviňují jejich hlavní oběti. Specifikem těchto obětí je právě to, že se obvykle nedovedou účinně bránit a schází jim legitimita v očích většinové společnosti, což je mimo jiné také jedna z hlavních příčin toho, proč v Česku dlouho chyběla širší občanská platforma aktivně bojující proti neustále se zhoršující situaci s tuzemským bydlením.

Zaktivuje se Česku občanská společnost?

To se však nyní spolu se zhoršující bytovou situací v Česku postupně mění. Již od roku 2013 existuje odborná Platforma pro sociální bydlení, která pomohla vytvořit a snaží se prosadit velmi důležitý zákon o sociálním bydlení. Členové Platformy se následně účastnili pilotního testování projektu Housing First! v Brně, v rámci kterého město poskytlo byty vybraným rodinám. V Ostravě před několika lety vznikla skupina Probuď domy, která se kromě pomoci obyvatelům v ostravské ulici Přednádraží angažovala také v uspořádání protestu obyvatel bytů OKD, v té době již spravovaných realitní společností RPG Byty. V Brně funguje občanská iniciativa Chceme bydlet, která byla založena na protest proti vykořisťování nájemníků. V Praze nyní nově působí iniciativa za dostupné bydlení nazvaná Bydlet – žít!, která prosazuje výstavbu finančně dostupných bytů, smysluplného využití prázdných budov a zmírnění dopadů gentrifikace na městská centra. V neposlední řadě je potřeba zmínit také iniciativu Praha sobě, jejímž cílem je mimo jiné vytvoření sítě dostupných městských bytů v Praze a která v podstatě rozšiřuje působnost hnutí Praha 7 sobě na celopražskou úroveň. Svůj cíl chce iniciativa prosadit získáním primátorského křesla v Praze. Aby však mohla v podzimních komunálních volbách na pražský magistrát kandidovat, musí do konce července stihnout nasbírat podpisy, které ji dělí od dosažení magické hranice sedmi procent podpisů od všech pražských voličů.

Jak se tedy zdá, občanská společnost v Česku začíná dopady státem neregulovaných bytových politik pociťovat stále citelněji a chystá se negativním dopadům neoliberalizace bytového trhu aktivně bránit. Aby však iniciativy brojící za dostupné a důstojné bydlení byly skutečně účinné, je potřeba, aby je aktivně podpořili i ti, které bytová situace zatím netíží. Vzhledem k trendu financializace nemovitostí a s tím souvisejícím růstem jejich cen v kombinaci s represivní sociální politikou českých vlád je v zájmu každého z nás zasadit se o nastolení podmínek, díky nimž se život ve městě stane snesitelnějším a udržitelnějším nejen pro nás, ale také pro naše blízké a budoucí generace.

Autorka je sociální geografka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image