Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Španělé protestují proti rozsudku v kauze znásilněné dívky

Pět mužů znásilnilo v podchodu ženu. Podle soudu však nešlo o znásilnění. Španělé po zveřejnění rozsudku volají po změně zákona i odvolání soudce, který případ zlehčoval.

Desítky tisíc lidí ve Španělsku od konce dubna demonstrují v ulicích. Protesty spustil rozsudek v případu znásilnění osmnáctileté ženy. Dopustilo se ho v roce 2016 pět mužů. Ženu znásilnili v podchodu během oslav svátku svatého Fermína v Pamploně a celý incident si natočili na video. Soud rozhodl, že se nejednalo o znásilnění, ale o sexuální zneužití. Smečka (La Manda), jak si pětice násilníků přezdívala, odešla s tresty o mnoho let nižšími, než kdyby se čin podařilo kvalifikovat jako znásilnění.

Podle soudu se nepovedlo prokázat, že se jednalo o akt, který se uskutečnil za použití násilí nebo zastrašování. Tak totiž definuje španělský zákon z roku 1995 znásilnění. Protestující poukazují především na mezery v této formulaci. Souzní s nimi i více než 1 800 španělských psychologů a psychiatrů. Ve stresových situacích je totiž běžnou reakcí lidského těla ztuhnutí nebo zamrznutí. Oběť se tak nedokáže vůbec bránit, protože se jednoduše nevzmůže na žádný odpor. Není neobvyklé, že i přeborníci v bojových sportech v krizové chvíli nedokážou na svou obranu udělat vůbec nic. To, že se oběť aktivně nebrání, by proto nemělo být směrodatné při určování, zda došlo, nebo nedošlo ke znásilnění.

Jeden ze soudců se pokoušel zbavit útočníky všech obvinění, protože na devadesátivteřinovém videu, které násilníci během útoku natočili, se dívka nebránila.

V jiných zemích včetně České republiky je znásilnění definováno mnohem šířeji. Mezinárodní úmluva o potírání genderově podmíněného násilí, tzv. Istanbulská úmluva, ho například popisuje jako sexuální akt vykonaný proti vůli oběti. Ve Švédsku v loňském roce zákonodárci a zákonodárkyně pokrokově definovali znásilnění jako jakýkoli sexuální akt, který proběhne bez souhlasu druhého. Není totiž podstatné, zda se oběť bránila či jak moc byla traumatizovaná. Problém je v tom, že se někdo rozhodne s někým mít sex, aniž by o to ten druhý stál. Nejedná se pak z principu o sex, ale právě o znásilnění.

Já ti věřím, sestro                    

Demonstrace po celém Španělsku se nesou pod heslem „Yo sí te creo, hermana“ (Já ti věřím, sestro). Spolu s nimi se rozvíjí podobné virální hnutí, jako bylo MeToo. Na sociálních sítích se ženy, ale i muži svěřují se svými zkušenostmi se sexuálním násilím, obtěžováním a znásilněním.

Protestující však nedemonstrují jen kvůli zastaralému zákonu, ale i kvůli samotným soudcům, kteří měli verdikt na starosti. Petici za jejich odvolání podepsalo již více než milion tři sta tisíc lidí. Podle deníku El País se jeden ze soudců pokoušel zbavit útočníky všech obvinění, protože na devadesátivteřinovém videu, které násilníci během útoku natočili, se dívka nebránila. Do spisu soudce poznamenal, že sexuální akt se odehrával v radostné a veselé atmosféře.

Soud rovněž připustil, aby byly jako důkazy uznány zjištění soukromého detektiva, který zkoumal chování znásilněné dívky. Stejně tak se před soudem rozebíraly její projevy na sociálních sítích, podle kterých se obhajoba snažila poukázat na to, že dívka nebyla nijak traumatizovaná, a proto byl styk prokazatelně dobrovolný. Problém je, že lidé reaguje na trauma různě: někdo je viditelně zdrcený a ztrápený, někdo se chová, jako by se nic nestalo, někdo je naopak přehnaně euforický. Ze zjištění detektiva tedy nemohl vzejít žádný relevantní výsledek. Demonstrující poukazovali i na to, že zkoumáni by měli být v první řadě pachatelé, nikoli oběť.

Podobné případy se dějí všude

K postupu soudu se negativně vyjádřila i španělská vláda. Co se ale ve španělské společnosti odehrává, že přes milion lidí podepíše petici za odvolání soudce? Musí jim být přece jasné, že soudce není možné – a nesmí být možné – odvolat na základě petice. Proč se tolik lidí, mužů i žen, vydává protestovat? Obdobné a velmi medializované případy, kdy za znásilnění vyvázl viník s nízkým trestem, se odehrávají poměrně často, ale nevedou k tak masivním akcím. V roce 2015 například americký student Brock Turner znásilnil svou opilou spolužačku. Na jeho obhajobu zaznívalo, že mu přece za dvacet minut akce nezkazíme celý život. Nakonec byl odsouzen k šesti měsícům vězení. Na protest však v USA vyšlo do ulici jen několik desítek lidí.

Ve Španělsku je téma ženské emancipace i boje proti násilí na ženách u širší veřejnosti poměrně novým fenoménem. Má však výraznou podporu lidí všech věkových kategorií. Zatímco v zemích sovětského bloku byla během nastolování sociální spravedlnosti zavedena poměrně radikální a novátorská opatření, která vedla k sice nedokonalému, ale přesto výraznému osvobození žen už krátce po druhé světové válce, a zatímco v západních zemích Evropy si ženy svá práva postupně vydobývaly pod vlajkou feminismu, ve Španělsku dlouho přetrvávala pro ženy velmi nesvobodná patriarchální struktura podporovaná Frankovým režimem spjatým s katolickou církví. Ještě v šedesátých letech si například žena bez svolení muže nemohla zařídit ani cestovní pas. Násilí na ženách bylo ve výrazně machistické španělské kultuře dlouhou dobu považováno za něco normálního a běžného. Muži své manželky občas mlátili a sex měli, když ho chtěli mít, bez ohledu na vůli žen. Když se teď dozvídají o tom, jak je to široký problém, o němž se velmi dlouho mlčelo, cítí potřebu se vůči němu veřejně vymezovat.

Už samotné oslavy, na nichž k útoku Smečkou došlo, při nichž se ženou býci ulicemi, vytvářejí prostředí, v němž machismus a testosteron přímo tečou. Není divu, že si opilí násilníci v tu chvíli mysleli, že si můžou dovolit cokoli.

Na obdobné soudní procesy narážíme i v České republice. Podle loňské analýzy organizace Profem končí až polovina zkoumaných rozsudků v případech znásilnění u nás pro pachatele podmínkou. A to i v případu zneužití dítěte ve věku okolo pěti let. V tomto případě u soudu jednou dokonce zazněl argument, že si to dotyčné dítě stejně nebude pamatovat.

Je třeba podporovat celkovou emancipaci žen

V přístupu k obětem a trestání viníků selhává nejen Španělsko a Česko, ale i celá Evropa. Nedostatečně se věnujeme prevenci a velká část odborné veřejnosti včetně soudců stále nerozumí problematice genderově podmíněného násilí. Některé Evropské státy stále váhají s ratifikací Istanbulské úmluvy, mezinárodního dokumentu, který si klade za cíl potírat genderově podmíněné násilí.

Je těžké přesvědčit muže, kteří zasedají v parlamentech o tom, že je násilí na ženách palčivý problém. Proto se pokrokové změny na tomto poli odehrávají v severských zemích, kde je vyrovnanější zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích a kde je díky dlouhodobé osvětě celá společnost k takovým jevům výrazně senzitivnější. Jestli chceme něco změnit v přístupu k násilí na ženách, musíme se všude v Evropě soustředit i na celkovou emancipaci žen a jejich podporu v politické reprezentaci.

Autorka je spoluzakladatelka spolku Konsent.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image