Foto Petr Zewlak Vrabec
Kolem deváté hodiny ráno začal pípat přístroj, který měří přítomnost plynů v ovzduší. Signalizoval nebezpečí asi hodinu až do výbuchu, který připravil o život šest lidí a další dva pracovníky vážně zranil. Na zásobníku pohonných hmot v distribučním terminálu rafinerie Unipetrol RPA v tu chvíli bylo dvanáct dělníků ze čtyř různých firem. Na lešení u jedné z nádrží pracovalo na demontáži pět rumunských dělníků, na které dohlížel jejich šestadvacetiletý český nadřízený Ondřej M. Jeden ze zkušenějších Rumunů opakovaně upozorňoval nadřízeného na signál analyzátoru. Vedoucí prací přesto nechal dělníky pokračovat v práci na demontáži pojistných ventilů s tím, že je potřeba práci rychle dokončit. Podle očitých svědků nehody způsobil explozi přístroj aeroterm, který se používá k vysoušení a tvrzení nátěrů nádrží. Zapojením aerotermu do elektřiny mohla vzniknout jiskra, která vznítila nahromaděné výpary. Ředitel Výzkumného ústavu bezpečnosti práce Stanislav Malý pro MF DNES uvedl, že se na místě našel autogen a bruska. Je tedy pravděpodobné, že explozi způsobilo použití některého z nářadí v přítomnosti plynů.
Jaká byla přesná příčina neštěstí odhalí až vyšetřování. Nad případem ale zůstává celá řada pochybností: měli dělníci od Unipetrolu povoleno pracovat s elektrickým nářadím v místě, kde hrozilo nahromadění výbušných plynů? Proč pokračovali v práci i přesto, že pípal analyzátor? Byli dělníci dostatečně proškolení na práci v rizikovém prostředí a měli vůbec platné pracovní smlouvy? Jednoho z šesti mrtvých se ani měsíc po výbuchu nepodařilo policii identifikovat.
Řetězec nepřehledných obchodních a pracovněprávních vztahů umožňuje firmám nejen snižovat mzdové náklady a zneužívat podřízeného postavení cizinců, ale také zbavovat se odpovědnosti v případě problémů.
Otázky také vzbuzuje skutečnost, že se na práci podíleli dělníci firem spojených dlouhým řetězcem subdodavatelských vztahů. Unipetrol si na údržbové práce najal firmu Bilfinger Euromont, která v oboru působí od poloviny devadesátých let a patří k hlavním dodavatelům inženýrských prací v petrochemickém průmyslu. Firma byla odpovědná za práci na zásobníku a měla na místě zaměstnance Ondřeje M. Společnost Bilfinger Euromont si však dále na tuto práci najala firmu Envir-invest z Ústí nad Labem, která zaměstnává převážně cizince z Rumunska, Ukrajiny nebo Moldavska.
Neznámí mrtví cizinci
Pro Envir-invest už víc než deset let pracoval Ion Pandele (47 let), který pocházel z Tinosu v rumunské župě Prahova a byl nejzkušenějším z celé skupiny dělníků. Jeho kolega Constantin Brânzaru (55 let) v České republice pracoval od roku 2011. Podle rumunského deníku Adevarul vydělával na dostavbu domu pro svého syna a za rok hodlal odejít do důchodu a vrátit se do Rumunska. Podle jeho manželky pracoval v nebezpečných podmínkách bez pracovní smlouvy. „Neměli tam co dělat. Měli smlouvu jenom dva roky a pak už ne, což nevěděli,“ uvedla manželka mrtvého dělníka pro deník Adevarul. Další zesnulí byli Marian Iulian Mihăilescu (31 let) z Ploieşti a Georgian Cătălin Ştefan (24) z města Titu. Identitu jednoho z šesti tragicky zesnulých dělníků se nepodařilo zjistit, a to ani měsíc po výbuchu. Podle středočeské policie se čeká na výsledky genetické analýzy, ale ani ta nemusí vést ke zjištění totožnosti. Na místě výbuchu tedy pracoval nejméně jeden člověk bez pracovní smlouvy a jeho identitu nejspíš neznala ani firma, pro kterou pracoval. Jednatel společnosti Envir-invest Jan Hron se k této skutečnosti odmítl vyjádřit.
Firma Unipetrol RPA trvá na tom, že má pod kontrolou, kdo se v rafinerii pohybuje. „Na tyto práce nabíráme specializované firmy, školení před vstupem do areálu je stejné pro naše zaměstnance i pracovníky dodavatelů. Školení je případně jazykově uzpůsobené. Bezpečnost je pro nás na prvním místě a pravidla jsou pro všechny stejná,“ řekl ředitel komunikace koncernu Jiří Hájek po skončení pietního shromáždění za zemřelé dělníky. Akci před vchodem do rafinerie zorganizovala nezávislá iniciativa Práce nesmí zabíjet, která vznikla v reakci na neštěstí. Jedná se o kolektiv aktivistů, aktivistek, odborářů a odborářek, kteří usilují o pečlivé prošetření případu a vyvození spravedlivých důsledků.
Slova Jiřího Hájka potvrzuje také předseda základní odborové organizace České rafinérské Martin Machačný: „Všichni zaměstnanci musí mít při vstupu do areálu kartičku, která dokládá, že absolvovali bezpečnostní školení. Bez ní se tam nikdo nedostane a nesáhne ani na šroub,“ tvrdí Machačný a dodává: „Pokud vyloženě není možné vést školení v rodném jazyce, tak tam musí být osoba, která jim to tlumočí. Bezpečnostní videa jsou nahraná v češtině, angličtině, v němčině i v polštině.“
Improvizace namísto školení
Odlišnou zkušenost s bezpečnostním školením před prací v rafinerii pro Alarm popsal rumunský dělník Nicolae, který dva roky pracuje u zmíněné firmy Envir-invest. Se zemřelými kolegy pracoval dva dny na montážích potrubí nedaleko místa výbuchu a s některými z nich se léta osobně znal. „Školení bylo poměrně dlouhé, zhruba dvě až tři hodiny. Ale bylo celé v češtině, takže jsem se snažil přiblížit se někomu, kdo rozumí lépe a snažil se něco pochytit. Něco se dá pochopit z obrázků, něco dovysvětlí někdo, kdo umí lépe jazyk. Je to bohužel taková improvizace,“ vysvětloval Nicolae při našem setkání v jedné mostecké restauraci. Školení bylo podle něj spíše formální, protože i potvrzení, které dělníci podepisovali, bylo pouze v češtině. „Je to k ničemu, papíry jsou skoro vždycky česky. Zažil jsem za svou kariéru v Česku jen jedinou firmu, která nám poskytla školení i materiály v angličtině,“ tvrdí Nicolae.
Nicolae dále zmínil, že ředitel firmy Euromont nechal po havárii svolat pracovníky dodavatelské společnosti Envir-invest, aby jim oznámil, že nemají o události mluvit s novináři. Navzdory tomu se rozhodl s námi promluvit, z důvodu jeho ochrany však uvádíme jeho jméno pozměněné. Jeho pravá identita je redakci známá.
Sám má smlouvu na dobu neurčitou, ale pro firmu podle jeho slov pracují také lidé na krátkodobé smlouvy nebo pracují úplně načerno. Na montážích pro firmu Euromont podle něj často pracují dělníci pod tlakem a jsou na ně kladeny nesplnitelné nároky. Na otázku, zda to mohla být jedna z příčin tragického výbuchu, opáčí: „Je to jednoduché – jsou za tím finanční zájmy. Bylo potřeba dokončit práci v daném termínu, chtěli hodně práce a velmi rychle.“
Nicolae zdůrazňuje, že chyba není jen na straně českých šéfů, kteří mají nerealistické požadavky, ale také na straně jeho spoluobčanů a spolupracovníků, kteří se jim nepostaví na odpor. „Mají strach ze ztráty zaměstnání a mají rodiny, které musí živit. Neřeknou šéfovi, že nebudou za nevyhovujících podmínek pracovat,“ zamyslel se a dodal, že se sám nebojí ozvat. „Některé dny pracujeme i víc než dvanáct hodin. Zvlášť při poslední zakázce pro podnik Mero jsme pod velkým tlakem. Šéfové ale nevyhrožují vyhazovem, jen tak lehce naznačují, že je potřeba víc pracovat,“ popisuje svoje zkušenosti s prací pro státem vlastněnou společnost provozující ropovody a zásobárny ropy a pohonných hmot.
Šibeniční termíny
Nicolae potvrzuje, že do České republiky většinou přijíždějí nekvalifikovaní pracovníci z rumunského venkova. Jsou z domova zvyklí na tvrdou práci, neznají svá práva a nehájí ani svoje zájmy proti vůli zaměstnavatelů. „Bohužel je dokonce řada z nich negramotná a nedá se jim vysvětlit, že není dobré pracovat příliš mnoho nebo akceptovat špatné podmínky. Když se jim řekne, aby mlátili padesátikilovým kladivem, tak to přijmou. Práci, která by běžně trvala den, jsou ochotní zvládnout za dvě hodiny,“ zamýšlí se nad situací svých krajanů. Firma Envir-invest posílá cizince pracovat v rizikových podmínkách, kde se vyskytují hořlaviny. Pracovníci se často nacházejí pod tlakem šibeničních termínů a sami navíc přijímají práci přesčas, aby dosáhli na vyšší výdělky. Pokud nerespektují bezpečnostní pravidla nebo jim kvůli jazykové bariéře dostatečně nerozumí, hrozba nehody výrazně roste.
„I do rafinerie se dostanou negramotní pracovníci, ale vždycky musí být na pracovišti někdo odpovědný, kdo na ně dohlíží. V Kralupech dohlížel na práce nezkušený zaměstnanec Euromontu, který byl kvalifikovaný jen podle papírů, ale mezi kolegy o jeho způsobilosti panovaly pochybnosti,“ uvažuje Nicolae nad tím, proč nechal Ondřej M. své podřízené pracovat, i když pípal analyzátor. Odpovědnost za tragédii podle něj nese především firma Unipetrol, která povolila práci v místě, kde byly výbušné plyny. „Na každou práci vždy musí provozovatel areálu, v tomto případě Unipetrol, vydat patřičné povolení. Odpovědná osoba z firmy pak dohlíží na to, jestli se postupuje podle plánu a jestli se plní podmínky,“ dodává Nicolae.
Podle odboráře Martina Machačného však v nádrži zbytek plynu být nemohl, protože byla osm let odstavená a asi rok otevřená. „Co tam vybuchlo, ukáže až vyšetřování, já vám to nemůžu říct. Na té nádobě už se delší dobu pracovalo, pískovala se, dělaly se na ní nátěry a připravovala se ke zprovoznění,“ vysvětluje odborář. Kvůli probíhajícímu vyšetřování nechce uvádět žádné podrobnosti, ale potvrzuje, že s sebou dělníci jistě měli detektor plynů. „Při školení se uvádí jako jeden z důvodů, kdy se má okamžitě ukončit práce a odejít pryč, když začne pípat analyzátor. Je úplně jedno, jestli vám nějaký nadřízený řekne, že tam máte pracovat dál,“ zmínil Machačný.
Nejistota roste
V souvislosti s výbuchem v rafinerii se v médiích hovořilo především o možném ohrožení města Kralupy nad Vltavou, dějiště tragédie se však nachází jen několik set metrů od obytných domů menšího sousedního města Veltrusy. Distribuční areál je z Veltrus na dohled a místní zřetelně slyšeli výbuch a obávali se rozšíření požáru nebo úniku chemikálií do ovzduší. Tou dobou bylo v asi kilometr vzdálené základní škole kolem pěti set dětí. V prvních minutách po výbuchu se obyvatelům Veltrus nedostávaly žádné oficiální informace, ale naštěstí se brzy ukázalo, že jim žádné nebezpečí nehrozí. „První informace jsem měl z médií a Unipetrol mě vyrozuměl asi až tři hodiny po události, což je velmi pozdě. Stačila by informace v řádu minut po výbuchu, například že nemusíme evakuovat školu,“ říká ve své kanceláři starosta Veltrus Filip Volák.
V informování starostů nevidí ředitel komunikace Unipetrolu Jiří Hájek problém: „To je technikálie. Informace, která byla rozeslána mailem, byla nazvána jako tiskové prohlášení, které obdrželi jak zástupci médií, tak obcí a některých organizací. Mohli jsme uvolnit informace až v momentě, kdy jsme je měli potvrzené od zasahujících jednotek,“ vysvětlil v odpovědi na stížnosti starosty Hájek.
Na otázku, jestli vnímá přítomnost rafinerie jako ohrožení obyvatel města, odpovídá starosta rozpačitě: „Mám dojem, že se do infrastruktury neinvestuje dostatečně, přičemž Unipetrol vykázal v minulých letech značné zisky. Nehodu v rafinerii vnímám jako ukázku nedůvěryhodnosti firmy. A to se nebavím o podpoře ekologie nebo školství v obci, ta je spíš symbolická v řádech desítek tisíc,“ říká starosta a dodává: „Celý areál chemických výrob za humny negativně ovlivňuje každodenní život ve Veltrusích, často se ulicemi line nepříjemný zápach chemikálií a v noci je slyšet silné hučení takzvané fléry – plamene, který spaluje odpadní plyny z výroby,“ popisuje Filip Volák problémy, se kterými se město potýká.
Kromě nízkých příspěvků do městského rozpočtu starostovi vadí, že tehdejší Česká rafinérská (počátkem roku 2017 fúzovala s firmou Unipetrol RPA a dnes již neexistuje) zrušila monitorovací stanici, která měřila koncentraci škodlivin vypouštěných z chemičky. „Nikdo se nezabývá kumulativním efektem všech zdrojů znečištění,“ dodává starosta s tím, že s firmou vyjednává, aby měření obnovila. Ocenil by, pokud by firma více investovala do technologií, bezpečnosti a krizového řízení, aby se snížil dopad na kvalitu života obyvatel města a aby se předešlo dalším nehodám. „Ekonomický přínos firmy v regionu bych vyměnil za to, aby tady bylo bezpečno a aby se aspoň trochu zlepšilo životní prostředí. Zatím mám i po poslední havárii pocit, že nejistota spíše roste,“ uzavírá starosta Filip Volák.
Zisky stoupají, ale šetří se dál
V rafinerii v Kralupech nad Vltavou pracuje asi tři sta kmenových zaměstnanců firmy Unipetrol, většinou operátorů výroby nebo pracovníků laboratoří. Podle šéfa odborové organizace podniku Martina Machačného v posledních letech postihla společnost generační obměna a nedostatek zaměstnanců, který stávající pracovníci kompenzují prací přesčas. Výsledkem je stav, kdy dělá méně lidí více práce než dřív. Na veškeré práce spojené s údržbou si společnost najímá dodavatelské firmy. Koncern polskému vlastníkovi PKN Orlen vydělal 8,7 miliardy korun, výnosy i celková produkce firmy meziročně stoupají. V současnosti probíhá v areálu takzvaná zarážka, při které se nevyrábí a externí firmy provádějí generální údržbu celého zařízení. Na těchto pracích se podílí asi 1500 externích zaměstnanců.
V případě prací na zásobníku došlo ke zřetězení dodavatelských firem. Firma Bilfinger Euromont, která měla repasi provádět, si pravděpodobně kvůli nedostatku vlastních pracovníků i kvůli úsporám nákladů najala firmu Envir-Invest. Na konci tohoto řetězce se nachází mimo jiné také dnes již zemřelý neznámý rumunský dělník.
Řetězec nepřehledných obchodních a pracovněprávních vztahů mezi zadavatelem zakázky a jejím vykonavatelem umožňuje firmám nejen snižovat mzdové náklady a zneužívat podřízeného postavení cizinců, ale také zbavovat se odpovědnosti v případě problémů. Firma, která najímá zahraniční pracovníky přes zprostředkovatele, se chce vyvázat z odpovědnosti za jejich pracovní a platové podmínky. V případě exploze v kralupské rafinerii bude třeba sledovat, jak se se složitými subdodavatelskými vztahy vypořádá inspekce práce a kdo nakonec ponese za neštěstí odpovědnost.
Podezření, že by právě nepřehledná struktura subdodavatelských vztahů byla jednou z příčin nehody v rafinerii, Unipetrol odmítá. „Dodavatelské společnosti pečlivě vybíráme ve výběrových řízeních, během kterých klademe důraz nejen na jejich odbornou znalost, ale také na prokázání kvalifikace a všech nezbytných oprávnění,“ uvedl pro Alarm mluvčí firmy Pavel Kaidl. Trvá na tom, že jsou vysoké standardy bezpečnosti práce a pohybu v areálu nastaveny tak, že platí pro kmenové zaměstnance i pracovníky dodavatelských společností.
Sliby chyby
„Spousta mých spoluobčanů nabízí práci prostřednictvím novin nebo internetu. Hodně toho naslibují – hromady peněz, krásné bydlení – ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Jsou to spoluobčané, kteří vykořisťují ostatní Rumuny a zejména ty z chudších částí země, kteří často nemají takové vzdělání,“ popsal dělník Nicolae své zkušenosti se sháněním práce v České republice. Všem svým krajanům radí, aby si zprostředkovatele zaměstnání důkladně prověřili.
Jeho slova potvrzuje sociální pracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické Vít Prudil, který má zkušenosti s pracovním vykořisťováním cizinců zejména ve Středočeském kraji. „Nejčastěji se setkáváme s případy nevyplacené mzdy nebo chybějícím zdravotním a nemocenským pojištěním,“ tvrdí Prudil.
Nicolae už v současném zaměstnání dlouho zůstat nechce, ale zatím neví co dál. Smrt jeho kolegů ho zasáhla: „Byl jsem samozřejmě šokovaný a uvažoval jsem nad tím, že se na tu práci vykašlu a odejdu. Ale nakonec jsem si řekl, že člověk může umřít kdekoliv,” říká smířeně a na závěr našeho rozhovoru dodává: „Byl bych rád, kdyby vyšla pravda najevo. Ale vždycky jsou nakonec mrtví prohlášení za vinné. Unipetrol je velká firma na evropské úrovni a musí z toho vyjít s čistým štítem.“
Autor je redaktor Alarmu.