Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Bez Marxe se „evropské hodnoty“ rozpadnou

Polemika s Romanem Jochem o dědictví Karla Marxe.

K dvoustému výročí narození dostal Karl Marx od některých českých politiků, komentátorů a politologů nepěkné vysvědčení: pasovali jej na strůjce totalitního režimu a jeho oslavy v Trevíru, kde Jean-Claude Juncker vyjádřil uznání velkému mysliteli, chápali jako zneuctění obětí minulého režimu. Vyjádřili se tak často lidé, kteří se hlásí k „evropským hodnotám“ a k prozápadní orientaci země. Tato dehonestace Marxe prozrazuje, že část českých liberálů a konzervativců se stále ještě nedokázala oprostit od postkomunismu. Právě na citlivém tématu Marxe se nejlépe ukazuje, že tito „prozápadní“ liberálové a konzervativci vězí v postkomunistických schématech, jež jsou převrácenými ideologickými vzorci minulého režimu, a neargumentují, nýbrž dezinterpretují.

Pokud představitelé minulého režimu tvrdili, že vytvořili Marxův socialismus, neměli pravdu. Roman Joch jim v tomto bodě uvěřil, já nikoliv.

Jedním z těch, kdo chtěl postavit Marxovi intelektuální pomník hanby, byl Roman Joch. Ve svém Dialogu o Karlu Marxovi v kostce předložil všechny hlavní „důkazy“ proti Marxovi, jež se během tohoto honu na německého myslitele objevily. Je to důkaz ekonomický („státní socialismus“ selhal ekonomicky), důkaz politický („diktatura proletariátu“ pošlapává svobodu a lidskou důstojnost) a důkaz filosofický (člověk je pouhá hmota v rukou společnosti). Tyto důkazy vyjadřují způsob, jímž část české společnosti vnímá Marxe, a proto mají jistou dokumentační hodnotu pro budoucí historiky, filosofy a politiky.

To nebyl komunismus 

Marxovu teorii není snadné pochopit hlavně kvůli dezinterpretacím, které se k ní přilepily. Je zapotřebí číst samotného Marxe, abychom odlišili Marxovy myšlenky a různé ideologické nánosy. Tuto archeologii Roman Joch nedělá. Minulý režim jednoduše ztotožní s Marxovými náčrty budoucí společnosti. Marx v Kritice gothajského programu mluví o dvou fázích komunismu. V první fázi se má ekonomika stát sdružením svobodných producentů, kteří přestanou být proletariátem: už nebudou závislí na prodeji své pracovní síly. Budou společnými vlastníky společenských zdrojů bohatství. Každý bude mít příjem, který odpovídá tomu, co společnosti dává na základě své společensky nutné práce. Je tu rovnost: stejné kriterium rozdělování vytvořeného bohatství pro všechny, které nebere v potaz privilegia, jako je vlastnictví renty, jež je dnes základem astronomického majetku jednoho procenta společnosti, jak o tom píšou Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl v knize Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel. V první fázi komunismu však zároveň existuje nerovnost, neboť každý má jiné schopnosti a pracovní nasazení. Příjem bude tím pádem nerovný, ale pouze dle rovného kritéria společensky nutné práce. Kvůli této nerovnosti v rovnosti bude nejspíše nutný určitý minimalizovaný stát, ale u Marxe to není zcela jasné. Až bude společnost dostatečně bohatá, omezující kritérium distribuce statků bude zbytečné a zruší se: nastane druhá fáze komunismu.

Jak upozorňují autoři Paul Cockshott a Allin Cottrell v knize Kybersocialismus, v žádné zemi, která se hlásila k Marxovi, nedošlo k zavedení ekonomiky, jež by jako svou základní účetní jednotku měla určité kvantum společensky nutné práce. „Státní socialismus“ byl něco jiného než Marxův komunismus. Vytvořil ekonomiku, která byla přísně vzato nemarxistická, i když byla postkapitalistická, co se týká charakteru vlastnictví a netržní distribuce statků prostřednictvím plánování. To bylo neprůhledné, mocenské a většinou neefektivní. I kdyby jednoznačně platilo, co tvrdí Roman Joch, tedy že pro chudé udělal víc liberální kapitalismus („tržní hospodářství“) než minulý režim, nijak to nevyvrací Marxe, který by dodal, že třídní boj neprivilegovaných byl tudíž účinnější v liberálním kapitalismu než v „marxistických“ režimech. Neplatí proto teze, že zhroucení „státního socialismu“ vyvrátilo Marxovy náčrty postkapitalistické společnosti. Pokud představitelé minulého režimu tvrdili, že vytvořili Marxův socialismus, neměli pravdu. Roman Joch jim v tomto bodě uvěřil, já nikoliv.

Aristotelova demokracie obchází Evropou

Co se týká politického důkazu, Marx začínal jako politický liberál a svoboda slova pro něho byla samozřejmostí. Hrubě by nesouhlasil s jejím potlačením v režimech, které se k němu hlásily. Roman Joch chápe Marxovu diktaturu proletariátu jako despocii, která potlačuje svobodu jedince. Podle Marxe diktatura proletariátu znamená, že po určitou přechodnou dobu vládne neprivilegovaná většina nad privilegovanou menšinou. Italský klasický filolog Luciano Canfora v knize Demokracie v Evropě ukazuje, že podle Aristotela je demokracie vládou neprivilegovaných, nikoliv prostou vládou většiny, ovšem tato vláda existovala jen málokde a většinou jen v nábězích. Diktatura proletariátu má u Marxe nahradit diktaturu buržoazie, která tvoří menšinu. V Aristotelově vymezení: demokracie má nahradit oligarchii. Roman Joch zapomíná také na to, že Marxovy postoje se vyvíjely. O diktatuře proletariátu mluví v době, kdy politická a sociální práva proletariátu byla v nedohlednu a v Evropě jiskřila vlna revolucí 1848. Později spolu s Engelsem hovořil o možnosti prosadit všeobecné volební právo a získat většinu v parlamentu. Všeobecné volební právo prosadily na přelomu 19. a 20. století sociálně demokratické strany, které se hlásily k Marxovi. Bez sociálně demokratických stran a dělnického hnutí bychom neměli všeobecné volební právo, jež přináší politické svobody a tvoří základ liberální demokracie.

Roman Joch také přehlíží, že Marx měl vždy na mysli lidskou důstojnost, především důstojnost neprivilegovaných, jejichž životní postavení jim žádnou důstojnost nedávalo. V „tržním hospodářství“ pracovali šestnáct i více hodin za hladové mzdy a bez sociálních a politických práv. Jejich zaměstnavatel je zpravidla propustil, jakmile začali hovořit o lidské důstojnosti. Požadavek diktatury proletariátu je pochopitelný, jestliže právní a politický systém brání zákonnému prosazení oprávněných požadavků neprivilegované většiny společnosti. Proletariát neměl politická ani sociální práva – ta mu ovšem později nedala buržoazie nebo samotné tržní hospodářství, nýbrž si je musel vybojovat prostřednictvím stávek, demonstrací a dělnických organizací. Právě Marxova teorie podnítila vznik hnutí a stran, jež prosadily sociální práva, která dávají důstojnost neprivilegovaným.

Osvobození od determinace

Třetí důkaz se týká Marxovy filosofie. Podle Romana Jocha se Marx domníval, že člověk je pouze hmotnou entitou bez svobodné vůle a je zcela determinován dějinami. Stačí si přečíst Marxův výrok, že dějiny samy o sobě nedělají nic, že dějiny dělají lidé. Marx chápe člověka jako mnohorozměrnou bytost, jejíž hlavní vlastností je schopnost tvořit, jak to zdůrazňuje Erich Fromm v Obrazu člověka u Marxe. Marx byl radikální humanista, kterému vadilo, že lidské tvůrčí síly jsou u většiny lidí udušeny životními podmínkami, které si člověk nevybral. Člověk je přírodně-lidská bytost, v níž působí příroda (hlad, utrpení, nedostatek) a zároveň lidství (rozum, duch, vědomí). Marx především analyzovat konkrétní životní podmínky lidí, jež utvářejí síly, které nemáme pod kontrolou. V moderní společnosti je to ekonomická moc kapitálu, která se prosazuje a působí bez ohledu na vůli jednotlivců, jak se to projevuje v ekonomických krizích.

Marxovým cílem bylo, aby lidské vědomí a vůle začaly určovat to, co člověka determinuje a omezuje, a tím je především tvrdá ekonomická řeč reality. Marx usiloval o překonání tohoto determinismu, a z toho důvodu analyzoval vazbu mezi lidským vědomím a společenskými podmínkami (ekonomickým a politickým životem). U Marxe nalezneme hlubší chápání svobody, než jaké přináší liberalismus, který se omezuje na svobodu slova a vlastnictví.

Je to naopak, než jak to říká Roman Joch. Socialistické diktatury se sice dovolávaly Marxe, ale jádro jeho teorie neuplatnily v praxi. Proto Marx není vyvrácen. Bez Marxe by Evropa byla méně demokratická, méně svobodná a více sociálně rozdělená. Tyto „evropské hodnoty“ se ale dnes rozpadají a Evropa postupuje opačným směrem. Děje se tak v době, kdy se evropská politika a kultura vzdálila Marxovi. Pokud mluvíme o „evropských hodnotách“, měli bychom chápat, že bez oživení Marxe se budou rozpadat dál a dál, byť se jimi konzervativní a liberální politici zaklínají sebevíc.

Autor je filosof.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image