Poslanci TOP 09 připravují legislativní návrh, podle kterého by se zvýšila hranice měsíčního výdělku v rámci dohody o provedení práce, ze kterého by se neodváděly zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Současnou hranici 10 000 Kč měsíčně mají v úmyslu zvýšit na úroveň minimální mzdy, tedy 12 200. Důvodem je skutečnost, že povinné odvody výrazně snižují čistý měsíční výdělek. Brigádníci, zejména studenti, by nepochybně více peněz na ruku ocenili.
Vyšší přivýdělek
Dohody o provedení práce obvykle jsou (nebo mají být) uzavřeny s lidmi, kteří si potřebují jen přivydělat, a zdravotní a sociální pojištění je u nich hrazeno jinak (jde o studenty, ženy na mateřské, důchodce nebo osoby s jiným zaměstnáním). Pro ně je tedy pochopitelně mnohem zajímavější čistý výdělek, nikoli relativně malinký příspěvek do pojistného systému. Ani z hlediska státního rozpočtu by nemělo jít o výrazné částky a zásadní propad v odvodech. Až sem je vše v pořádku.
Na práce prováděné mimo pracovní poměr se nevztahuje řada zákonných ustanovení, například o pracovní době, dovolené, cestovních náhradách, přesčasech. Povinnosti zaměstnance vesměs má, jeho zákonné garance ne.
Zaměstnavatel má sice zákonnou povinnost zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru, ale pokud potřebuje zajistit pracovní sílu na časově omezený úkol, sezónně nebo jinak mimořádně, může využít právě „dohodáře“. Proto je rozsah práce zákonem omezen na tři sta hodin za rok a proto je i finanční výhodnost dohody o provedení práce podpořena tím, že se z měsíčního výdělku do 10 000 Kč odvádí jen daň z příjmu. A pokud obě dvě strany smluvního vztahu využijí dohodu o provedení práce tak, jak ji zákonodárce zamýšlel, je důvodné chtít, aby pro ně byla co nejvýhodnější. To se v tomto případě týká jak čistého výdělku, tak snížení administrativy spojené s povinnými odvody.
Prekarizační nástroj
Když už se ale pozornost zákonodárců stočí směrem k tomuto jinak legislativně celkem opomíjenému pracovněprávnímu institutu a řekne se „A“, mělo by se říct i „B“. Dohoda o provedení práce je bohužel velmi efektivním prekarizačním nástrojem. V praxi je časté, že zejména u nízkopříjmových profesí jsou do uzavírání jedné či více dohod o provedení práce tlačeni i lidé, kteří nemají odvody na pojištění jinak zajištěno. Vykazují se nižší počty hodin, než jaké byly skutečně odpracovány, aby byl dodržen zákonný limit. Měsíční výplata nemusí dosáhnout ani minimální mzdy, přestože reálně odpracovaný čas by ji v pracovním poměru zaručoval. Tam, kde je měsíční výdělek pro konkrétní osobu vyšší než 10 000 Kč, je možné se vyhnout povinným odvodům i řetězením těchto dohod. Brigádník tak může ve stejném období pracovat pro skutečného zaměstnavatele a k tomu i pro jednu či více agentur. Na ruku sice dostane i slušné peníze, pojistné na zdravotní a sociální pojištění však odváděno není.
Nemocenská není v současné podobě příliš výhodná pro nikoho, zde ale zcela chybí. S ohledem na výpočet výše důchodu je tento režim velmi nevýhodný pro starší osoby. A jelikož jednou z nejvýznamnějších dávek nemocenského pojištění je mateřská, má tento způsob prekarizace práce i nepominutelné genderové aspekty. Ale nejde jen o peníze. Na tyto práce prováděné mimo pracovní poměr se nevztahuje řada zákonných ustanovení, například o pracovní době, dovolené, cestovních náhradách, přesčasech. Ani množství práce není zákonem garantováno, výdělek se tak může v jednotlivých měsících i výrazně lišit. Skončení tohoto smluvního vztahu je navíc mnohem rychlejší a jednodušší než v případě výpovědi. Povinnosti zaměstnance tak sice brigádník vesměs má, jeho zákonné garance ne.
Prevence a represe
Státní správa si je těchto problémů vědoma, možnosti k nápravě jsou však omezené. I když zákon o inspekci práce nabízí řadu možností ke kontrole a postihu tohoto způsobu zaměstnávání, není možné se v řešení tohoto problému spolehnout jen na kontrolní a sankční činnost. Inspekce má limitované personální kapacity, takže nemohou zkontrolovat všechno. Prokázání zjištěných nedostatků také není bez obtíží. K těm nejmenším zaměstnavatelům se často vůbec v této souvislosti nedostanou, protože samotný brigádník na své podmínky neupozorní.
Pokud se jakýmkoli způsobem rozvolní limity pro využití dohody o provedení práce, ať už půjde o zvýšení hranice pro odvod pojistného nebo limitu odpracovaných hodin, povede to určitě k větší přitažlivosti těchto dohod. Hrozí však, že na ně budou vedle skutečných brigádníků pracovat i ti, kteří by měli být spíše zaměstnanci v pracovním poměru. Zákonodárci by se měli důsledně zamyslet nad riziky spojenými s takovouto legislativní změnou. Další zhoršení pracovních podmínek rostoucího prekariátu totiž není v zájmu vůbec nikoho.
Autorka je právnička.