Foto Václav Drozd
Referendum ČSSD o vstupu do vlády s Andrejem Babišem a komunisty dopadlo jasně: sociální demokraté koalici chtějí utvořit. Mimo jiné tak potvrdili mandát předsedovi Hamáčkovi a statutárnímu místopředsedovi Zimolovi, kteří na vstupu do vlády vystavěli celou svou vnitrostranickou kampaň. Ještě než se debata o referendu stihla usadit, se ale na stole objevil nový problém. Andrej Babiš, který svým trváním na postu premiéra zvládnul vytvořit rekord v českém povolebním bezvládí, veřejně odmítl nominovat na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho a vybídl ho, ať neblokuje vznik vlády vlastními ambicemi. Včera se ještě sešel se Zemanem, který do tvorby Babišovy vlády dlouhodobě a nad rámec zvyklostí i ústavy intervenuje.
Sledovat v posledních dnech vývoj české politiky je jako zírat na amputaci vlastních končetin bez umrtvení. O osobu Miroslava Pocheho přitom jde ze všeho nejmíň.
Referendum, které Hamáček nechal vypsat, s víkendovými událostmi značně zhořklo. Bylo totiž jasně navázané na konkrétní jména na konkrétních ministerských postech. Je to paradoxní: straníci se vyslovili pro něco, co už pár minut od zveřejnění výsledků získalo nový rozměr. Vedení ČSSD se tak vlastní naivitou dostalo do patové situace – vláda s Babišem má zelenou, i když (jak bylo možné okamžitě vidět) nejsou žádné záruky toho, že se předseda ANO bude chovat tak, jak se koaliční strany předtím dohodly, a i když reálně neexistují žádné pevně dané podmínky, za kterých by ČSSD měla do vlády vstoupit, a za kterých naopak ne. V neposlední řadě navíc neexistuje ani žádný sociální program, který by sociální demokraté v potenciální vládě měli hájit, stejně jako není žádná jistota, že si Babiš vše potřebné nakonec neodhlasuje s „létající“ koalicí tvořenou ANO, SPD a KSČM. Existuje už jen nějaké referendum s nějakým výsledkem a všeobecné zmatení, o čem že vlastně bylo.
Do Pocheho jakožto výrazné, ale kontroverzní tváře pražských sociálních demokratů se už delší dobu naváží Miloš Zeman. Na současném europoslanci prezidentovi nejvíc vadí, že je prý „sluníčkář“. Poche to odmítl. Je celkem jedno, jaký je Pocheho vztah k migrační politice, Zeman se totiž pravděpodobně snaží jen najít další způsob, jak svou bývalou domovskou stranu šikanovat a ztrapnit a v tom mu Hamáček i Poche svou snahou zalíbit se sekundují víc než zdatně. Ve světle toho, jak se Zemanem i Babišem nechává vodit současný předseda ČSSD, je dobré vzpomenout si na kariéru Bohuslava Sobotky. Ten byl kdekým, především vlastními spolustraníky a právě prezidentem, označován za „slabého“ předsedu strany i premiéra. Že by mu ale někdy Zeman nebo koaliční partneři diktovali, koho má nominovat do vlády, to si nikdo nepamatuje. Sobotkova pozice byla výrazně sebevědomější a jistější, žádné debaty o tom, kdo může, nebo nemůže být ministrem, se v jeho případě nevedly. U Hamáčka se vedou a to je další důkaz toho, v jakém rozkladu sociální demokraté dnes jsou.
Prezident přitom nemá do volby ministrů vůbec co vstupovat, jeho role v jejich jmenování je ústavou jasně daná a jakékoliv angažmá v personálním obsazení vlády je samo o sobě za hranou. Zeman ale svou agendu v posledních dnech chytře realizuje přes Babiše, čímž sám sebe vyviňuje a odpovědnost přenáší na ostatní – včetně Pocheho, se kterým by se měl v blízké době ještě osobně sejít. Nejspíš proto, aby mu domluvil.
Sledovat v posledních dnech vývoj české politiky je jako zírat na amputaci vlastních končetin bez umrtvení. O osobu Miroslava Pocheho přitom jde ze všeho nejmíň. Celá kauza je kromě mistrovského politikaření Zemana, který si de facto staví vlastní vládu, ukázkou absolutní ztráty důstojnosti sociálních demokratů. Ti chtějí do kabinetu tak vehementně, že je jim jedno, jak moc se ještě před jeho ustanovením ztrapní. Chování Zemana, Babiše i Filipa ve vztahu k ČSSD přitom lze číst jako vcelku jasný vzkaz: ve skutečnosti vás nikdo nepotřebuje. Kéž by si to sociální demokraté uvědomili a konečně přestali usilovat o vstup do vlády, kvůli které jsou už teď všem akorát pro smích.
Autorka je redaktorka Alarmu.