Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Jedenáctihodinové směny nejsou výjimka

Rozhovor s badatelem Michalem Trčkou o vysílání pracovníků z Ukrajiny do Česka, polských vízech a vykořisťování imigrantů.

Michal Trčka je doktorand na Ústavu politologie FF UK v Praze, přednáší na katedře filosofie Technické univerzity v Liberci a spolupracuje s Multikulturním centrem v Praze. Zaměřuje se na studium hranic ve vztahu k pracovní migraci. Hovořili jsme o vysílání lidí z Ukrajiny do Česka, prekarizaci práce a nesmyslnosti české represivní politiky vůči imigrantům.

 

Zabýval jste se režimem takzvaného krátkodobého vysílání zahraničních pracovníků do České republiky. Čím je režim vysílání lidí na práci zvláštní a co konkrétně přináší?

Na téma vysílání pracovníků jsme dělali výzkum v Multikulturním centru. Týkal se hlavně lidí z Ukrajiny a některých dalších zemí mimo Evropskou unii. Režim vysílání je známý tím, že se díky němu poskytují zaměstnanci tuzemským firmám v rámci služeb na evropském trhu. Problém ale je, že tento mechanismus je často zneužíván jen jako zástěrka k porušování takzvané vysílací směrnice, která přesně stanovuje podmínky vysílání. Dochází přitom k řadě nepříjemných jevů, které velmi negativně dopadají na vysílané lidi. Vysílání pracovníků má totiž probíhat jen na krátkou dobu a má jasně stanovená pravidla, která se často porušují. Jedním z nich je to, že zaměstnanec může být vyslán jen ze země EU, kde obvykle pracuje. To v případě lidé ze států mimo EU znamená aspoň pár měsíců. Člověk z Ukrajiny by měl oficiálně přijet třeba do Polska, tam by několik měsíců pracoval a teprve pak by se směl vydat na práci do České republiky. Ve skutečnosti ale dochází k tomu, že ukrajinští pracovníci jen přejíždějí přes Polsko, kde pracují chvilku nebo vůbec. Tím nesplňují požadavek, že má jít o obvyklé nebo stálé místo práce. A zadruhé: je to celé využíváno jako mechanismus pro porušování pravidel jednotlivých států EU. V režimu vysílání pracovníků totiž dost často působí fiktivní firmy, které neodvádějí žádné sociální ani zdravotní pojištění. Výsledkem těchto případů je ohromná prekarizace práce a dost tvrdé vykořisťování.

Zmiňujete Polsko. Dá se říct, že ho Ukrajinci využívají jako přestupní stanici do Česka?

Vysílání zahraničních pracovníků bylo v minulých letech specifické tím, že v něm docházelo k využívání takzvaných polských víz. Česká migrační politika je totiž ve srovnání s Polskem dost restriktivní a víza sloužila k jejímu obcházení. S pomocí polských víz se Ukrajinci dostávali do Česka. Jenže polská víza byla jen na krátkou dobu – obvykle v délce několika málo měsíců. To vedlo k tomu, že tito lidé neustále cirkulovali tam a zpátky. Celé to má poměrně zajímavý vývoj. Ukrajinští zájemci o práci v Česku totiž měli nejprve možnost podat žádost o vízum skrze internetový systém Visapoint. Tento systém měl být oficiální cestou a zároveň byl propojen s ukrajinskými zastupitelskými úřady; jenže v reálu docházelo k obchodování s pořadovými čísly žadatelů. Do hry se totiž vložil „neformální“ sektor, což byli lidé, kteří prodávali uchazečům nejen pořadová čísla, ale i pobytová víza nebo pracovní povolení za úplatky. Jen pro představu – cena za české pracovní vízum se v minulém roce pohybovala kolem devíti set eur. České pracovní povolení jste pořídil od dvou set sedmdesáti do čtyř set padesáti eur. Ani Visapoint a tenhle nelegální systém však nedokázaly pokrýt poptávku českých zaměstnavatelů. A když Visapoint koncem loňského roku skončil, nenahradil ho žádný funkční mechanismus. Také z těchto důvodů se k nám Ukrajinci začali dostávat pololegální cestou přes zmíněná polská víza, která byla jednou z méně náročných a méně nákladných variant získání krátkodobého pobytu.

V dnešní době je na českém pracovním trhu vysoká poptávka po zaměstnancích z ciziny, a proto je absurdní, že jsou Ukrajinci v nelegálním nebo pololegálním postavení.

S jakými problémy se vysílaní lidé z Ukrajiny potýkají nejčastěji?

Vysílaní Ukrajinci, kteří k nám přijíždějí, jsou často zcela závislí na lidech, kteří jim dohodí práci. Jsou proto odkázáni třeba na to, kolik jim zprostředkovatel zaplatí, pokud vůbec dostanou mzdu. Někdy při tom navíc dochází k takzvanému řetězení firem. Český zaměstnavatel si totiž najde firmu v České republice nebo také v Polsku, která slíbí, že mu dodá pracovníky, ale ta zase odkazuje na další firmu a ta zase na další… Pro naši inspekci práce je pak nesmírně obtížné – ne-li rovnou nemožné – celý řetězec firem rozkrýt. A to není vše. Ukrajinci vysílaní přes polská víza u nás pobývají jen krátkou dobu, a proto si velmi rychle zvnitřňují mechanismy dost tvrdého vykořisťování. Vycházejí totiž z předpokladu, že u nás budou jen pár měsíců, a za tu dobu si chtějí vydělat co nejvíc peněz. Pak se ale vrací na Ukrajinu, znovu si seženou polské vízum a vrací se k nám. Velká část z nich takto cirkuluje. Dokonce jsme zaznamenali případy, kdy lidé takto pendlovali řadu let, a to nejen na polská víza.

Jak vypadá každodenní život vysílaných Ukrajinců?

Je nutné připomenout, že v Česku je spousta Ukrajinců, protože je jim blízký náš jazyk i kultura, a také v důsledku různých snah o přilákání pracovní síly z Ukrajiny. Přicházejí k nám v trochu větším počtu než třeba do Německa, přestože tam by si vydělali lepší peníze, a pomáhají jim tu sociální vazby s Ukrajinci, kteří se na území ČR už dříve usídlili. Většina krátkodobě vysílaných pracovníků se ovšem vyznačuje tím, že se dobře neorientují v našem domácím prostředí, vykonávají hůře ohodnocené nebo prostě podřadné práce. Sice si vydělají víc než na Ukrajině, ale jsou odtrženi od rodin, často neodvádějí žádné sociální ani zdravotní pojištění a pohybují se v šedé, pololegální zóně. V případě neregulérní práce při jakémkoli zranění nebo havárii jsou vydáni doslova napospas osudu. A když jim zaměstnavatel nevyplatí mzdu, nemají v zásadě jak se bránit. Obracejí se pak třeba o pomoc k mafii, která si ovšem ponechává zhruba polovinu vymáhané částky. Není žádná výjimka, že tito lidé pracují jedenáct hodin denně i více, šest dní v týdnu, takže jsou vystaveni ohromnému porušování zákoníku práce. Pokud jsou k nám pracovníci vysílaní přes zmíněná polská víza, zaměstnavatelé se například drží polského sociálního systému, který je v sociálním zajištění zaměstnanců o dost horší než v českém případě. Výsledkem je jednak snižování různých sociálních i pracovních standardů, ale také závislost na zprostředkovatelích a různých nelegálních sítích. Teprve koncem loňského roku české úřady definovaly, jakým způsobem přesně rozpoznáte režim falešného vysílání.

Jaké možnosti obrany tito lidé mají – kromě „pomoci“ od mafie?

Je to složité. Vstup do České republiky na polské vízum je sice legální, jenže problém je, když zaměstnanec z Ukrajiny nastoupí do pracovního poměru. To už je většinou přes polská víza nelegální, pokud tedy pracovník v Polsku nepracoval nějaký čas a nemá ve vysílající firmě pracovní poměr. Kdyby tedy tyto lidi zastavil a zkontroloval policista na ulici, je to v pořádku. V práci už to ale v pořádku není – vzpomeňme si třeba na kauzu Rohlík.cz. Vysílaní pracovníci proto žijí v pololegalitě a často neví, kdo by jim mohl pomoci. Jsou odtrženi od oficiálních institucí, většinou žijí ve strachu a bojí se kontaktovat inspekci práce i neziskovky. Mají obavy, co by se stalo, kdyby je odhalily úřady. Ne každá ilegalita je ale absolutní – některé podmínky totiž tito lidé dodržují nebo se o to snaží. Například, když jim vízum končí, většinou se vrací zpět na Ukrajinu pro nové. Někteří z nich se proto snaží různými cestami kontaktovat některé nevládní organizace, aby si svůj pobyt nějak zlegalizovali. Zaměstnavatelé ale jejich postavení často zneužívají, a tak jim za stejnou práci platí méně peněz než Čechům.

Co by se mělo zlepšit, aby k nadměrnému vykořisťování lidí z Ukrajiny a dalších zemí nedocházelo?

Situace na Ukrajině je samozřejmě pro většinu jejích obyvatel katastrofální, takže k nám budou přicházet dál. Máme bohužel stále dost malou historickou zkušenost s migrací a obzory našich dnešních politiků jsou v tomhle dost omezené. V dnešní době je na českém pracovním trhu vysoká poptávka po zaměstnancích z ciziny, a proto je absurdní, že jsou tito lidé v nelegálním nebo pololegálním postavení. Tratí na tom všichni. Stát přichází o sociální a zdravotní pojištění, neodvádí se daně a zisky končí v rukou zprostředkovatelů či firem. Škodí to samotné české ekonomice. Zástupci zaměstnavatelů sice tvrdí, že pracovníci k nám mají přicházet jen nakrátko, abychom se jich mohli v pravou chvíli (třeba v čase hospodářské krize) zbavit. Jenže takhle to nefunguje. Podobnou zkušeností už si prošlo kdysi Německo s gastarbaitery. Ti tam také měli zůstat jen na omezenou dobu a po ukončení práce odejít. Jenže když někde delší čas pracujete, získáváte sociální kontakty, dochází ke slučování rodin a nakonec se tam většinou usadíte. Tihle lidé proto v Německu zpravidla už zůstali natrvalo. Jako pozitivní jev vidím to, že naše vláda koncem loňského roku zpřísnila podmínky pro zaměstnavatele a zvýšila pokuty za nelegální zaměstnávání. Nyní za zastřené zaměstnávání hrozí pokuta až pět milionů korun. Proto čekám, že se využívání polských víz a zneužívání lidí v tomto konkrétním případě zmírní.

Jak by se měla česká politika ve vztahu k migrantům a nelegální práci zlepšit?

Státní inspekce práce by měla brát víc v potaz pracovní práva imigrantů, nikoli jen jejich nelegalitu. Často to totiž vypadá tak, že trestáni jsou pouze imigranti. Naproti tomu nejsou tolik kontrolovány a postihovány špatné pracovní podmínky ani zprostředkovatelé práce. Ideální by bylo umožnit snazší vydávání českých víz. Migrační politiku u nás koordinuje Ministerstvo vnitra, což ukazuje jen jeden – často restriktivní – přístup k celé problematice. Kdyby tuto politiku koordinovalo třeba i Ministerstvo práce a sociálních věcí, všechno by mohlo vypadat lépe. Všude dnes slyšíme rétoriku o nelegální imigraci a podobně. To posiluje represivní politiku, jenže problém imigrace to neřeší. Lidé totiž budou přicházet dál a tohle z nich jen dělá nelegály. Zrovna v případě Ukrajinců by to neměl být problém. Jsme na ně totiž zvyklí – od devadesátých let jsme měli uzavřeny bilaterální dohody s Ukrajinou, takže sem přišla spousta lidí, kteří u nás vytvořili komunitu. Po Ukrajincích je dlouhodobě poptávka ze strany českých firem, navíc mají dobrou pověst pracovitých zaměstnanců.

Mohly by se v obraně práv migrantů angažovat české odbory?

Určitě. Na jedné straně slyšíme, že migranti nám berou práci. Jenže migranti ve skutečnosti zachraňují českou ekonomiku. Je tu nedostatek zaměstnanců, protože Češi by některé práce prostě nedělali. Je škoda, že české odbory ve své kampani Konec levné práce zmiňují hrozbu ekonomické migrace, ale neřeší, že migranti pracují v šedé ekonomice, a je proto mnohem těžší uhlídat jejich pracovní podmínky i vliv na cenu práce v České republice. Kdyby celostátní politika byla liberálnější a migranti mohli snadněji získat pracovní povolení, dalo by se tohle všechno lépe kontrolovat. Inspekce práce by nemusela neustále dohlížet jen na nelegalitu imigrantů, ale mohla by se také mnohem víc zaměřit na špatné pracovní podmínky a nízké výplaty. Cesta ke zvýšení mezd v České republice tedy rozhodně nevede přes restriktivní migrační politiku. Ta určitě nezastaví přísun imigrantů do České republiky. A jestli tito lidé budou dál žít v nelegalitě a šedé zóně, vše zůstane při starém – včetně nízkých mezd.

Setkal jste se s tím, že by se Ukrajinci nebo jiní lidé z ciziny zkoušeli organizovat, kolektivně jednat a domáhat se svých práv?

Například v Praze existuje solidární síť Solis, která pomáhala některým migrantům získat nevyplacené mzdy. Je to ovšem jen jedna z mála organizací, které to řeší s úspěchem, ale jejich dosah je minimální. K vyhledávání pomoci ze strany cizinců navíc dochází jen v ojedinělých případech. Ve chvíli, kdy imigranti mají zmíněný nelegální status, málokdy se zkouší domáhat práv. Výhledově by se ale řada věcí zlepšit mohla. Je totiž důležité, aby se na imigranty nesvalovala vina za to, že jsme tu dvacet let byli pod tlakem nízkých mezd. Hlavním důvodem byla především politika pravicových vlád a naše dlouhodobé postavení montovny.

Tento text vznikl v rámci projektu „Vymáhání pracovních práv u vysílaných pracovníků v EU (PROMO)” a „Za lepší přeshraniční vymáhání pracovního práva (STRONGLAB)“.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image