Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Jordánsko: nepokoje ve spodním šuplíku

Přinášíme reportáž z Jordánska, kde se lidé vydali do ulic protestovat proti daňovým změnám. Ty postihují nejchudší a nejslabší občany.

Rovnou z ammánského letiště jedeme do čtvrtého okrsku, kde je sídlo jordánské vlády. Všechny přístupové cesty jsou však uzavřené, je po půlnoci a policie s armádou se snaží rozehnat demonstranty. Sandra, Amer, my a spolu s námi skupina dalších opozdilců se přesto snažíme na místo dostat. Přecházíme proto staveniště. Když přelézáme plechový plot, všimneme si, že ulice je plná policistů. Ti se smějí, nechají nás přelézt. Berou si nabízené cigarety a čaj a ukazují nám, kudy můžeme projít. Do čtvrtého okrsku však už nemůžeme. „Nechce, abys je fotila, je to prý špatná reklama pro Jordánsko,“ překládá Sandra. Namítám, že pořádkové služby v klidu a přátelsky jednající s demonstranty jsou naopak tou nejlepší vizitkou. „Oni jsou na naší straně, mají ale své rozkazy a nemůžou si dovolit přijít o práci,“ vysvětluje Amer.

Střední třída už neexistuje

Situace se v Jordánsku se během posledních dnů vyostřila. Ve středu 31. května byla svolán generální stávka v reakci na návrh zákona danící nejnižší vrstvy – dosavadní spodní hranice danitelného příjmu se z osmi set snížila na 660 jordánských dinárů, což je pro mnoho rodin likvidační. Podle Sandry a Amera v zemi už dávno neexistuje střední třída a zákony posledních měsíců, jež mimo jiné zvedly ceny nafty na světový rekord, ekonomické nůžky jen dále rozevírají.

Aby Jordánsko mohlo nadále fungovat, muselo si vzít půjčku od Mezinárodního měnového fondu, jenž si jako pojistku schopnosti splácet vyžádal drastické daňové změny, které mají dopad především na ty sociálně nejslabší.

Jordánsko hospodaří po celou dobu své existence s obrovským rozpočtovým schodkem, který až doposud vyrovnávaly země Perského zálivu a Spojené státy. Příliv peněz do státní kasy z těchto zemí souvisí s funkcí Jordánska coby neoficiálního uprchlického tábora Blízkého východu. Populaci této sedmimilionové země tvoří z více než poloviny palestinští uprchlíci, přicházející sem od roku 1948, a za posledních pět let země přijala přes 600 tisíc registrovaných syrských uprchlíků. Těch neregistrovaných je podle místních zdrojů až ke dvěma milionům. Situace se však změnila – Gulfské státy i USA přestaly schodek vyrovnávat, neboť král Abdullah II. se ostře postavil proti přesunu americké ambasády do Jeruzaléma. Aby Jordánsko mohlo nadále fungovat, muselo si vzít půjčku od Mezinárodního měnového fondu, jenž si jako pojistku schopnosti splácet vyžádal drastické daňové změny, které mají dopad především na ty sociálně nejslabší.

Jordánci se proto vydali do ulic protestovat proti zkorumpovanému systému a neefektivitě státní správy, kde mizí stovky milionů dinárů ročně, i proti velké mezinárodní hře, ve které už desítky let vítězí krátkodobá řešení, za něž teď musí místní platit.

Země kmenového práva

„Od čtyř do šesti mají všichni zůstat doma, obchody budou zavřené, nic nebude fungovat,“ oznamuje od počítače Sandra. Všichni se smějí, je ramadán, na ulici v tuto dobu stejně nikdo není, a tak nám přijde tato výzva k protestu jako směšná. Jordánsko je jednou ze zemí, která během ramadánu postihuje mezi svítáním a setměním nejen veřejnou konzumaci jídla a pití, ale i třeba kouření. Sandra je z rodiny křesťanů, Amer pochází z muslimského prostředí a jejich kořeny sahají do Palestiny. Oba jsou však sekulární. Je s námi ještě Quteyba, Amerův bratranec, který se do Ammánu přistěhoval před šesti měsíci z Hebronu. Jako jediný se postí. Sandra s Amerem jeho tradici respektují a s večeří čekáme na něj – v televizi běží odpočítávání. Stejně tak se nepozastavují nad zákonem o konzumaci na ulici a snaží se, jako většina Jordánců, během Ramadánu venku moc nebýt.

K večeru se zastaví ještě Mohamed Karim, jehož matka je Libanonka, a jeho přítel Awwad, pocházející z největšího Jordánského beduínského kmene. Všichni se připravují na další demonstraci. Rozmanitost společnosti v našem obýváku v osmém okrsku Ammánu není žádnou zvláštností. V Jordánsku se mísí desítky etnik i náboženských skupin a mimo velká města se stále přikládá mimořádná důležitost kmenové příslušnosti. Místní zákony také v mnoha místech z kmenového práva vycházejí – například pokud je ve sporu, konfliktu či autonehodě „zlomena kost“, skončí viník i poškozený ve vězení „pod ochranou státu“, dokud se rodiny nevyrovnají.

Etnická i náboženská diverzita v zemi vytváří napětí, jehož si jsou podle Amera všichni dobře vědomi. Královská rodina doposud dokázala udržet křehkou rovnováhu. V době arabského jara se země zpočátku k nepokojům připojila, velmi záhy však jakékoliv pokusy o převrat ztroskotaly – podle Amera také ze strachu z egyptského modelu a Muslimského bratrstva. Od té doby se v zemi zavádějí tvrdší a tvrdší restriktivní opatření. Mezi posledním patří mimo jiné i kontrola internetových aktivit. Ekonomické důvody jsou tedy pouze poslední kapkou.  Fakt, že se lidé rozhodli protestovat, znamená, že situace je opravdu vážná, neboť i sami obyvatelé si uvědomují, že jakákoliv nestabilita by zemi uvrhla do chaosu srovnatelného se situací v Sýrii. Rétorika demonstrujících je proto v zásadě opatrná – snaží se neútočit na krále a stávající systém, vyjadřuje však nespokojenost s jeho svévolí.

Tentokrát vážně

V deset hodin večer je na několikaproudé silnici pár set metrů od úřadu vlády podle místních médií sedm tisíc lidí. Silnici blokují stovky policistů a těžkooděnců. První hodinu se dav nehýbe a napětí narůstá, lidí je čím dál víc a skandují hesla podporující stávku. Oficiálním hashtagem protestů je arabský ekvivalent pro „Už víc nemáme“ a „Tentokrát vážně“. V davu je mnoho dětí i starších lidí, mužů i žen v sekulárních i tradičních oděvech, atmosféra je nervózní, a přesto veselá a sdílná, lidé si podávají vodu, dělají místo těm, již potřebují projít.

Pak se dav pohne směrem k sídlu premiéra. Se Sandrou a Amerem se prodereme do předních linií. Demonstrující se přetlačují o každý metr s policií, která je nechce nechat projít. Zpočátku nikdo neví, co má očekávat. Doposud byly všechny demonstrace v Ammánu mírumilovné, nevíme ale, zda se postoj vlády nezměnil. Pořádkové služby zase odhadují, jaká je nálada davu, zda se zprvu pokojné shromáždění nezvrhne. Po pár minutách je ale jasné, že policie násilí používat nechce. Policisté brání svými těly protestujícím v pohybu a snaží se je zatlačit zpátky, neustále ale vykřikují, že jsou na naší straně. Když se do tlačenice vmotá žena, nabádají ji k odchodu a ani se jí nedotknou. Toho se Sandrou a několika dalšími dívkami využíváme a vmísíme se do nejvyhrocenějších střetů, čímž vytváříme demonstrantům cestu k průchodu. V jednu chvíli se bariéra prolomí natolik, že se stovky lidí mohou volně rozběhnout po silnici směrem k sídlu. V tu chvíli vojáci začnou házet dýmovnice se slzným plynem. To zažene demonstrující nazpět, během chvíle se ale na nově získané území vracejí. Po čtyřech hodinách přetlačování, okolo druhé hodiny ranní, se dav konečně dostane k cíli. Lidé jsou euforičtí, skandují hesla a tančí. Oblast je střežena policisty a těžkooděnci a lidé jim nabízejí vodu i cigarety, povídají si s nimi. Nikdo z našich přátel zraněn nebyl. K násilí došlo jen velmi výjimečně, a to ze strany grendarmire. Sandra vysvětluje, že grendarmire jsou v podstatě jakési lidové milice bez pořádného výcviku a ve vyhrocených situacích neumí reagovat jinak než násilím. Mnoho mladých spontánně sbírá odpadky a policie je pouští i za své řady a pomáhá jim. Okolo čtvrté, kdy se blíží východ slunce a s ním půst, se všichni pokojně rozejdou.

Až do sobotní noci v arabských ani světových médiích nebylo o jordánských událostech ani zmínky. Demonstrace však sílí a jsou naplánované na několik dní dopředu, a tak se tématu konečně dostává pozornosti. Jak se bude situace vyvíjet dál, však nemají jasno ani místní – vláda sice zareagovala snížením ceny nafty, s plněním ostatních požadavků protestujících si ale dává načas a odbývá je vágními sliby. Sobotní „dobytí čtvrtého okrsku“ proběhlo pokojně, ve zbytku země je situace ale mnohem vážnější – podle dostupných informací se protestující uchylují k výtržnostem, podpalování benzínových pump a blokádám hlavních silnic. Je otázkou, zda se vládě podaří situaci uklidnit a vyslyšet občany bez ztráty schopnosti splácet dluh u MMF. Situace v Jordánsku je natolik komplikovaná, že řešení nebude snadné nalézt. Pro začátek bychom tuto zemi měli přestat přehlížet a používat ji jako spodní šuplík, kam se odkládají příliš složité a dlouho neřešené problémy Blízkého východu. Ten šuplík totiž není bezedný.

Autorka je členkou spolku Konsent a dlouhodobě navštěvuje země Blízkého východu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image