„A kdo jsou oni?“ ptám se asi padesátileté ženy. Pohledem sjede po stolcích v poloprázdné kavárně, kde sedíme. V jejích očích vidím úzkost. „Mafiáni“, šeptá. „Ale jsou hodní,“ dodává spěšně. Je vidět, jak už teď lituje, že se nechala přemluvit ke schůzce. „Oni mi všechno zařídili. Vízum, cestu, práci. A platí mi. Vždycky mi zaplatí za práci včas,“ vypočítává. Natalie přijela do Česka před více než rokem poprvé. Rozhodla se k tomu proto, že na Ukrajině nemohla najít práci. Nejdřív se snažila získat legální pracovní vízum přes elektronický pořadník Visapoint, ale nešlo to. „Všechny termíny byly pořád obsazené,“ popisuje Natalie. Zprostředkovatelské agentury totiž zřejmě najímaly lidi, kteří neustále zaklikávali volné termíny a místa ve frontě pak dál přeprodávali.
Natalie se nakonec do Česka dostala přes známé, kteří jí poradili, na koho se obrátit. Dostala kontakt na „agenturu“, která zajišťuje všechno a za to si bere část výdělku. Jak velkou, Natalie neví. Sama vydělává sedmdesát korun na hodinu čistého. Teď je tady a má takzvané „polské vízum“. Znamená to, že v ČR pobývá legálně, ale nemá pracovní povolení, a pracuje tudíž nelegálně. Vízum pro vstup do schengenského prostoru Evropské unie nezískala sama, ale zařídili jí ho „oni“. Znamená to pro ni, že v Česku může strávit devadesát dní. Stejně tak tu má od nich zařízené ubytování a dvě zaměstnání. Pracuje v kuchyni jedné restaurace a kromě toho chodí brzy ráno uklízet kanceláře. Obvykle odpracuje deset hodin denně, volný mívá jeden den v týdnu. Na dlouhou pracovní dobu si nestěžuje. Naopak, chtěla by pracovat hodin víc, aby vydělala co nejvíc peněz, než se zas bude muset do tří měsíců vrátit zpátky.
Legálně? Nelegálně?
Když Natalie chodí po ulici, nemusí se ničeho bát; když je ale v práci, pořád má strach, že přijde cizinecká policie. Aby byla její situace legální alespoň z hlediska pobytu, musí Natalie každé tři měsíce odjíždět zpátky na Ukrajinu. Pak zas čeká na nové vízum a tak pořád dokola. O tom, že by zůstala déle, než povolené tři měsíce, neuvažuje. „Strach, který mám v práci, že přijde cizinecká policie a chytne mě, bych měla pořád! I v noci, když bych spala. Ne, to bych za nic nechtěla,“ tvrdí sebejistě. „Těžko se to popisuje, ale když jsem v práci, jsem pořád trochu napnutá, jako bych čekala, kdy to přijde.“
Není sama, kdo z její rodné vlasti odjel. Podle odhadů pracuje v ČR přes sto tisíc Ukrajinců a celkem čtyři miliony Ukrajinců odcházejí ze své země hledat práci jinam. Současně jich je mimo Ukrajinu něco přes dva a půl milionu. Většina z nich totiž odjíždí jen na čas a do země se zase vrací. Důvody, proč šestnáct procent obyvatel v produktivním věku odchází pracovat do jiných zemí, jsou podle Centra hospodářské strategie ekonomické. Migrační tok je podle nich krátkodobý: většina z těch, kteří vydělávají peníze v zahraničí, se chce vrátit zpět na Ukrajinu.
Na jedné straně stojí lidé, kteří by u nás rádi pracovali, na straně druhé pak zaměstnavatelé, kteří si stěžují, že nemohou sehnat zaměstnance. Mezi nimi je systém, který je prolezlý korupcí a znemožňuje lidem jednoduše získat pracovní vízum.
Česká republika aktuálně pracovní síly hledá; zaměstnavatelé si stěžují na jejich nedostatek, vznikají plány, jak do země přivážet dělníky z různých zemí, jako je Mongolsko. Přesto je pro Ukrajince, kteří chtějí v Česku pracovat, skoro nemožné české pracovní vízum získat. Takzvaná polská cesta, přes mnohem dostupnější polská víza, která umožňují legální pobyt na území České republiky (ale není možné s nimi legálně pracovat), je jeden ze způsobů, jež Ukrajinci hledající zaměstnání v ČR volí.
Zájem veřejnosti a médií o polskou cestu vzbudila kauza Rohlík.cz na jaře loňského roku. O legalitě zaměstnávání přes polská víza se tehdy nějakou chvíli diskutovalo, až české státní orgány vydaly společné stanovisko, ve kterém uvedly, že „platné pobytové oprávnění vydané jiným členským státem opravňuje občana třetího státu k dočasnému pobytu na území ČR, nikoli k výkonu práce. Výkon práce občana třetího státu podléhá povolování správními orgány ČR, nestanoví-li zákon o zaměstnanosti výslovně výjimku“. Tím se do situace vneslo jasno, ale praxe se příliš nezměnila.
Koncem loňského roku skončil systém udělování víz přes elektronický pořadník Visapoint a víza se nadále vydávají na zastupitelském úřadě. Pořád se tam ale za místo ve frontě nebo rovnou vyřízení celého víza platí. Podle některých zdrojů stojí vízum něco kolem tisíce eur, podle jiných až dva tisíce. Pro nemajetné Ukrajince tedy mnoho možností nezbývá. Co se polské cesty týče, Justyna Janowska z Multikulturního centra (MKC), která situaci dlouhodobě monitoruje, při sledování ruských sociálních sítí sleduje přece jen jistý posun. Nabídka přes polská víza je podle ní čím dál víc vnímána jako známka nevěrohodnosti zprostředkovatele, který práci nabízí. Nově se prosazuje spíš cesta přes vlastnictví biometrického pasu, který sice umožňuje Ukrajincům vycestovat na devadesát dní do schengenského prostoru, ale nemohou zde pracovat. Pololegalita tedy přetrvává.
„Mafiánka“ se postará
Zkušenosti se zaměstnáváním přes polská víza má i paní Ivana, která pracuje v hotelu jako pokojská. Sama je původem také Ukrajinka, ale mluví o sobě jako o Češce. Ukrajinky jsou pro ni právě ty ženy, které sem jezdí na polská víza. V hotelu, kde je zaměstnaná, jich stabilně pracuje šest, pořád se ale po třech měsících střídají. „Jezdí si sem vydělat z nejrůznějších důvodů. Některé jsou vystudované architektky, historičky, učitelky. Aby získali na Ukrajině práci v oboru, musejí zaplatit a tady si na to vydělávají,“ vysvětluje mi. Další se takto prostě živí. Do Česka míří mnozí i proto, že už tu byli v minulosti, znají zdejší prostředí a umí trochu česky, nebo proto, že tu mají přátele či rodinu. Někteří až v průběhu času zjistí, že to pro ně není výhodné. „Většinou po těch třech měsících odjíždějí a mají našetřeno kolem sedmnácti tisíc. Jedna učitelka, která na Ukrajině práci měla a vydělávala tam 3700 hřiven (3160 korun), si spočítala, že se jí to nakonec nevyplatí, a tak přestala jezdit,“ vzpomíná paní Ivana na jednu svou známou, která se nakonec rozhodla komplikovanou cestu nepodstupovat. Od jiných žen ji ale odlišovalo to, že práci ve své zemi měla.
Paní Ivana zažila několikrát i kontrolu cizinecké policie. „Když se objeví, pošleme děvčata zadním vchodem. A když obklíčí dům, tak jim stáhneme pracovní šaty a zamkneme je na pokoji, dokud kontrola neskončí,“ popisuje, jak se s takovou situací vyrovnávají. Podobně jako v případě paní Natalie i v hotelu, kde pracuje paní Ivana, nejsou ženy zaměstnané. Zaměstnává je „pracodatelka“. Nechávám si to slovo zopakovat několikrát, prý není ani ukrajinské, ani české, ale nějaký novotvar, až se paní Ivana zasměje. „My jí stejně říkáme mafiánka, ale ona je k děvčatům hodná.“ Nejenže jim poskytuje bydlení, práci a zařizuje všechny formality jako víza, ale stará se o ně prý i jinak. Když mají nějaký problém, vždycky se na ni můžou obrátit a ona jim pomůže. „Děvčata si ji chválí,“ tvrdí paní Ivana. Na hodinu mají čistého pětasedmdesát korun, když začínají. Když se osvědčí, vrátí se i podruhé a jsou pracovité, dostanou osmdesát korun na hodinu. „To mají víc než já,“ vzdychá paní Ivana, která děvčata řídí a sama pracuje za minimální mzdu. Teprve se svým šéfem, což je provozovatel hotelu, vyjednává o tom, že by jí k tomu bokem přidával i nějaké „prémie“.
Ženy zaměstnané v hotelu jsou na rozdíl od paní Ivany vyplácené mafiánkou. S hotelem tedy nemají žádný pracovněprávní vztah. Jejich práci v hotelu řídí paní Ivana a je to ona, kdo určuje a dohlíží, jak dlouho jsou v práci, má je takzvaně na povel. Průměrně pracují osm hodin denně šest dní v týdnu. „Ale rády by pracovaly víc, žebrají o hodinky,“ říká paní Ivana, pro kterou jsou ale všechny hodiny navíc zbytečné: stejně má pořád minimální mzdu a přesčasy jí nezaplatí. „Některá děvčata si s mafiánkou domluví ještě další práci, to si pak vydělají hodně a jsou spokojené. A pak si odjedou odpočinout na tři měsíce domů,“ říká s trochou závisti v hlase paní Ivana. Ženy, které pracují v jejím hotelu, si vedle toho obvykle vydělávají ještě jako servírky, uklízečky a kuchařky. Odejdou z jedné směny a jdou na druhou.
Vyhoštění jako lék?
V médiích se čas od času objevují zprávy o nelegálních migrantech. Bojem s nelegální migrací proslul Milan Chovanec, ministr vnitra Sobotkovy vlády. Tehdy se často objevovaly titulky typu „V Česku pracují nelegálně stovky cizinců, odhalila policejní razie“. Obvyklý postup je takový, že cizinecká policie obklíčí objekt, který se rozhodla zkontrolovat, a všechny cizince, kteří nemají papíry v pořádku, posléze vyhostí. Jednu podobnou akci pamatuje i paní Ivana, protože se znala s ženami, které v policejních sítích uvízly. Tehdy se cizinecké policii podařilo v jedné pražské administrativní budově pochytat šestadvacet ukrajinských žen, které zde pracovaly jako uklízečky. Vyhostili je a ony se tak nemohly vrátit zpátky, protože měly zákaz vstupu do České republiky. Jedné mladé ženě se podařilo uniknout tak, že ji zachránil nějaký muž, který zde pracoval jako úředník. Schoval ji u sebe v kanceláři, dokud razie neskončí. Čekala tam zamknutá. „Když to konečně skončilo, přišla k nám. Třásla se, plakala, byla v šoku,“ vzpomíná paní Ivana. Žena byla otřesená, ale tomu nejhoršímu – deportaci – unikla.
Na jedné straně stojí lidé, kteří by u nás rádi pracovali, na straně druhé pak zaměstnavatelé, kteří si stěžují, že nemohou sehnat zaměstnance. Mezi nimi je systém, který je prolezlý korupcí a znemožňuje lidem jednoduše získat pracovní vízum. Otázka je, proč český stát tak usilovně potírá pololegální pracovní migraci z Ukrajiny, když zároveň není schopný zajistit dostupnost víz pro lidi, kteří zde chtějí legálně pracovat, protože práce tu pro ně je. O nedostatku pracovních sil a potřebě českých zaměstnavatelů se mohutně diskutuje. Jak k problému přistoupí příští vláda, teprve uvidíme. Jedině zpřístupněním pracovních víz bez různých zprostředkovatelů by se mohlo podařit zničit mafiánské a polomafiánské struktury.
Přestože je v poslední době znatelná snaha českého státu o postih zprostředkovatelů práce a zaměstnavatelů, není to vždy jednoduché, protože systém se obchází mimo jiné takzvaným řetězením firem: „Český zaměstnavatel si totiž najde firmu v České republice nebo také v Polsku, která slíbí, že mu dodá pracovníky, ale ta zase odkazuje na další firmu a ta zase na další… Pro naši inspekci práce je pak nesmírně obtížné – ne-li rovnou nemožné – celý řetězec firem rozkrýt,“ vysvětluje mechanismus řetězení Michal Trčka z MKC. Trest za nelegální práci a pohroma v podobě deportace a několikaměsíčního (někdy až pětiletého) zákazu vstupu na území členských států Evropské unie tak dopadá vždy primárně na oběti celého systému.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Tento text vznikl v rámci projektu „Vymáhání pracovních práv u vysílaných pracovníků v EU (PROMO)” a „Za lepší přeshraniční vymáhání pracovního práva (STRONGLAB)“.
