České televizi, režiséru Davidu Ondříčkovi a scenáristům Jakubu Režnému a Matěji Podzimkovi se podařil zázrak. Jak k tomu došlo, není úplně jasné. Jasné je jen to, že dvojdílný film Dukla 61 je zvláštním přelomem v reflektování části naší minulosti, kterou šmahem označujeme za komunistickou, čímž naše reflexe této minulosti většinou také končí. Film se totiž nezabývá problémy spravedlivě rozhořčeného odporu vůči totalitě a už vůbec ne z pozice z prstu vycucaných hrdinů vzešlých ze středních vrstev, jako je tomu třeba u Ondříčkova předchozího filmu Ve stínu. Míří do prostředí manuálně těžce pracujících lidí, jejichž pot a krev dodnes stojí za naším až nesnesitelně snadným materiálním blahobytem a jimž se odměňujeme nezájmem a tím, že jím necháme Bakalou vytunelovat zaměstnavatele a střechu nad hlavou.
Po čtvrt století český hraný film, a nejen on, po tomto světě přehlíživě švenkoval pohledem. Až se důsledky této lhostejnosti a nejspíš i dojmu, že dělníci přece byli v listopadu 89 společně s komunisty poraženi (i když tvořili podstatnou sílu, která tuto porážku svou podporou akcelerovala) a že si nic než nezájem nezasluhují, přetavily do volebních vítězství tak obskurních politických formací jako ANO nebo SPD. I v zrcadle těchto skutečností nadešel nejspíš čas, aby se umění začalo ve vztahu k naší nedávné minulosti zabývat i osudy někoho jiného než disidentů, jemně rezistentních středních vrstev nebo umělců samých. Doufejme tedy, že film Dukla 61 není jen náhoda, ale že je symptomem změny v pohledu na naše dějiny a také současnost.
Film Dukla 61 je bravurně odvedenou filmařskou prací a velkým holdem horníkům a jejich rodinným příslušníkům.
Je totiž těžké říci, zdali se Ondříčkovi film nakonec trochu nevymkl z rukou. Zrůdnost komunismu zde není nijak zdůrazňována. Není zde žádný charakter, který je odhodlán se bolševickému zlu postavit. Je zde jen tvrdá každodennost jedné z nejnebezpečnějších prací. A i ten ředitel, nejspíš komunista, který horníky sveřepě zdraví „Čest“, a oni mu tvrdohlavě odpovídají „Zdař bůh“, a který je posedlý plněním plánu a prémiemi, je snadno zaměnitelný s nějakým současným, ziskem posedlým manažerem chemičky krátce před tím, než v ní dojde k výbuchu, který zabije dva, tři nebo deset lidí, jak si na to už dneska zase zvykáme.
Hrdinský obraz lidí práce
Tvůrci filmem Dukla 61 zamířili do prostředí proletářské šlechty „reálného socialismu“, mezi horníky ostravsko-karvinského černouhelného revíru a na pozadí největší důlní katastrofy u nás se jim podařilo vykreslit pestrý, drsný, ale také hrdinský obraz lidí práce. Lidí, kteří každodenně riskují své životy, jako jacísi vulgární antičtí héroové, aby zajistili své rodiny a plnili palivem nenasytné kotle naší spotřeby. Podařilo se jim ale také zachytit zvláštní kouzlo tohoto světa. Světa s tvrdou, neproniknutelnou slupkou, pod nímž se někde hodně hluboko skrývají skutečné city a opravdové kamarádství, jimiž tito lidé dennodenně dokážou čelit těžké práci a nebezpečí smrti, ba dokonce láska, ale taková nějaká brutálnější, bez záplavy romantických floskulí, někdy divoká, která musí být projevena ranou horkou pánví do hlavy, láska živočišná, nekompromisní, věcná a… realistická.
Dukla 61 je jedním z mála českých katastrofických filmů. Dle Hollywoodem nastražených konvencí se nejdřív musíme skrze banální zápletky seznámit se všemi jejími protagonisty, abychom pak mohli být o to více zasaženi důsledky živelné pohromy, která se kolem lidí „jako my“ rozpoutá. A tak zde máme syna, který se svou milou čeká dítě, odhodlaného zanechat vysokoškolských studií a svou nastávající rodinu uživit a získat pro ni nedostatkové bydlení. A protože je z hornické rodiny, jde pracovat do dolu. Tato práce se pro něj stane jakýmsi iniciačním rituálem mužné dospělosti. Máme tady ambiciózního ředitele, který plnění plánu, a tedy produkci upřednostňuje před bezpečností práce a zdravím svých podřízených. Máme tady poctivého zkušeného horníka, který ředitele upozorňuje na nebezpečí a na jehož slova nakonec dojde, i když se mu v osobním životě bortí jeho otcovská a manželská autorita. To vše je v řádu konvencí, a pokud by to skončilo jen u toho, byla by Dukla 61 jen dalším z řady fádních katastrofických filmů.
Směsice dialektů
Výjimečnost filmu propůjčuje nevídaně hluboký vhled do mentality havířovských horníků a členů jejich rodin. Žádná z důležitých postav v něm není jednorozměrná. Každá má svá tajemství, svou slabou chvilku, své selhání či krutost, překvapující projev ryzích lidských citů, ale také okamžiky obrovského, takřka heroického vzepětí. Autenticita tohoto světa je podpořena také lpěním tvůrců na nápodobě lokálního dialektu, i když to může kdejakému rodilému Ostravákovi trhat uši. Svou funkci to plní, neboť jde o jazyk strohý, úsečný a drsný jako práce lidí, kteří jím mluví. Ale ve filmu však zní mnohem pestřejší směsice jazyků či dialektů. Od standardní ostravské nebo i spisovné češtiny, přes prvky těšínského nářečí až ke slovenštině a polštině. Řeč filmových postav je tak různorodá, jako bylo národnostní složení zaměstnanců ostravsko-karvinských dolů.
Rozmanitá mozaika postav je samozřejmě postavena na jedinečných hereckých výkonech Marka Taclíka, Jiřího Langmajera, Roberta Mikluše, Martina Myšičky, Marthy Issové nebo Petera Nádasdiho a mnoha dalších. Zejména dva posledně jmenovaní vytváří ve filmu snad nejpozoruhodnější charaktery. Issová životem ztvrdlou matku Petra Šlachty (Oskar Hes), který si domů přivede svou těhotnou milou a začne proti matčině vůli pracovat na šachtě. Matka se poměrně podle pokusí synovu přítelkyni přimět, aby si dítě dala vzít, přičemž vyjde najevo, že ona sama to už má tajně za sebou několikrát. Vede svou domácnost přísně, svému muži dle jeho momentálního přání netečně podrží, ale když nezasáhne, aby syn přestal pracovat v dole, vyhrožuje mu, že ho zabije, když se synovi něco stane. Je to právě Issová, která je protagonistkou jedné z nejvypjatějších scén filmu, kdy se po mnohahodinovém marném čekaní na manžely a syny postaví před branou dolu do čela žen a tváří v tvář policistům hlídajícím vchod do areálu začne sveřepě vykřikovat: „Kaj su naši chlopi?!“
Peter Nádasdi zase bravurně ztělesňuje téměř archetypálního havíře, Kovácse, jakési zvláštní zvíře plné instinktů a potlačované zuřivosti, který se doma každou chvíli rve se svou manželkou, ale má také okamžiky lidské velkorysosti, což bychom obzvlášť u něj na začátku vůbec nečekali. Poprvé se s ním setkáme po pasáži, kdy s téměř sadistickým potěšením týrá a ponižuje mladého Šlachtu. Když upadne v důsledku důlního otřesu na zem, mladý k němu přiskočí a ptá se ho, jestli se mu něco nestalo, Kovács se naštvaně zvedne a vykřikne: „Do piči, už mi konečně tykej, ne?!“ Takhle vrstevnatě napsané postavy musela být i pro herce radost hrát a je to na výsledku vidět.
Někdo tu dřinu udělat musí
Na těžkou dřinu a záplavu prachu a všudypřítomné špíny si ve filmu můžeme téměř sáhnout. Stejně jako můžeme snadno propadnout klaustrofobii z temných stísněných prostor hlubinného dolu, v němž smrt číhá takřka všude a na každého. A když se tunely začíná valit jedovatý kouř z požáru, můžeme si téměř na vlastní kůži společně s havíři prožít, jaké to je ocitnout se v pasti, z níž není úniku a která nakonec zhltne 108 lidských životů.
Film Dukla 61 je zkrátka bravurně odvedenou filmařskou prací a velkým holdem horníkům a jejich rodinným příslušníkům. Někteří z těch, co důlní katastrofu reálně zažili, svými výpověďmi každý z obou dílů otevírají i uzavírají. Na konci druhého dílu však už jen mlčí, zdrceni vzpomínkou na obrovskou tragédii a na blízké, které tehdy ztratili.
Navzdory tragédii, v níž Šlachtová Marthy Issové přišla o manžela i nejstaršího syna, odvádí v závěru filmu svého druhorozeného do bran hornického učiliště. Je to tvrdohlavost? Nejlepší řešení? Neschopnost vybřednout ze zajetých kolejí? Je v tom hrdost na to, kým tito lidé jsou? Nevíme. Někdo tu těžkou práci ale dělat musí. To je jediné, co je jasné. Protože to všechno je vlastně jen takový všední den, jak se zpívá v ústřední radostně melancholické dobové písni Vlasty Průchové – Docela všední, obyčejný den –, která celým filmem prostupuje a také ho u závěrečných titulků uzavírá.
Dukla 61 je silný film. Je ovšem důležitý ještě jednou věcí. Že je políčkem všem těm rozverným dobovým obrazům ze života dělníků reálného socialismu, včetně seriálů Jaroslava Dietla, kterými nás dodnes oblažují nesčetné televizní kanály. Jde totiž mnohem hlouběji a snaží se dolovat pravdu. Až na kost.
Autor je dramatik.