Když v loňském roce vyšel anglický překlad útlé knížky Komunismus (nejen) pro děti od berlínské politické teoretičky a umělkyně Bini Adamczak, vyvolalo to v konzervativních kruzích v USA morální paniku. Nyní mají díky nově vzniklému nakladatelství Neklid knížku k dispozici i české čtenářky a čtenáři.

Proč jste napsala Komunismus (nejen) pro děti?

Knížka vznikla během takzvaného „konce historie“ — historické epochy mezi rozpadem Sovětského svazu a propuknutím arabského jara. Byla to doba, kdy antiglobalizační hnutí mobilizovalo pomocí sloganu „jiný svět je možný“. Heslo bylo tak silné, protože vystihovalo atmosféru doby: kapitalismus zvítězil, liberální demokracie byla vydávána za jedinou možnost a vše, v co se dalo doufat, byly nepatrné změny. Lidé se měli starat sami o sebe. Říct, že „jiný svět je možný“, znamenalo zpochybnit tento zaběhnutý způsob uvažování.

Knížka navíc vznikala v podmínkách rozdrobené levice. To souviselo s pocitem „konce historie“ stejně jako se zkušeností s „reálným“ autoritářským socialismem. Ačkoliv mnoho lidí pokračovalo v boji za sociální změny, spojenectví se utvářela nejčastěji kolem různých jednotlivých problémů a často neměla dlouhou existenci.

V roce 2003 zorganizovala ve Frankfurtu skupina nedogmatických levicových, antifašistických a radikálních žen a mužů setkání nazvané „Nejistý komunismus“, které se zabývalo přesně tímto problémem. Jejich cílem bylo propojit rozličné levicové skupiny a vytvořit prostor pro širší, radikálnější horizont komunismu. Knihu jsem začala psát jako teoretický výklad myšlenek Karla Marxe o budoucnosti. Brzy jsem ale narazila na spisovatelský blok. Uvědomila jsem si, že zvláště v epoše „konce historie“ není možné psát o touze po jiném, solidárním světě, osvobozeném od nadvlády, jazykem, v němž chybí touha.

Takže knížka ve skutečnosti není určena dětem?

Kniha je pro každého. Samozřejmě, i děti tu knížku čtou. A když děti začnou klást komplikované otázky typu „co je to kapitalismus?“ nebo „co to je krize?“, vzpomenou si dospělí na tuhle knížku a začnou jim ji číst. Kdyby to ale měla od začátku být knížka pro děti, napsala bych ji jinak.

Bude zítřek jen návratem včerejška? Skončí další pokus o překonání kapitalismu opět autoritářským státním socialismem? A budou nadcházející revoluce opakovat chyby předešlých pokusů?

Je to knížka pro všechny, kdo mají rádi dětský jazyk založený na lehkosti a jednoduchosti. Nejde tu o věk, ale o dosažitelnost a potřebnost radikálních snů. Přála bych si, aby to bylo zřejmé a nebylo to potřeba říkat: pokud chcete změnit svět a diskutovat teoretické modely změny, nemusíte studovat politickou vědu.

Název knížky obsahuje slova „pro děti“, protože se ke všem obrací jako k dětem, bez ohledu na to, jak jsou staří. Lidé obvykle knížku čtou v noci, začínají třeba v deset hodin. Někdy začínám se slovy: „Jsem šťastná, že jste mohly zůstat tak dlouho. Slibuji, že v komunismu nebude muset nikdo do postele brzy.“ Knížka umožňuje čtenářce snít a odložit stranou lež, že svět musí zůstat takový, jaký je (a jaký vždy byl).

V příběhu popisujete různé pokusy o uskutečnění komunismu. Čím jste se inspirovala při popisu těchto druhů komunismu?

Většina pokusů volně vychází z historických nebo utopických modelů: sociální demokracie, syndikalismu, státního socialismu, luddismu a jistých forem techno-hedonismu. Každý pokus v některých aspektech selhává, takže ho lidé ukončí a nahradí jiným pokusem. Lidé se tím ale učí z praxe. Zkoušejí to a kladou si otázky: je tento utopický model lékem na všechna zla kapitalismu? A na která z nich? Je teď život lepší, než jaký byl předtím, v kapitalismu? V čem konkrétně? Nereprodukují se stará zla a neobjevila se nová? Tímto způsobem spolu různé modely navazují dialog, mohou se vzájemně podrobit kritice. Ukazují své silné stránky a odhalují svá omezení. Nový pokus začíná, aby překonal chyby toho předchozího.

V epilogu píšete, že se většina kritik kapitalismu zaměřuje jen na jeden jeho aspekt, což končívá posílením jistých prvků kapitalismu proti jiným prvkům. Můžete to vysvětlit? A jak se tomu dá vyhnout?

V epilogu rozlišuji mezi třemi formami antikapitalismu (založenými na výrobě, oběhu a spotřebě), z nichž každá idealizuje jistý moment kapitalismu a klade jej proti ostatním momentům. Diskutuji například formu antikapitalistické kritiky, jež se zaměřuje na distribuci. Na první pohled se zdá být věrohodná: k boji proti masivní ekonomické nerovnosti potřebujeme vyšší daně pro bohaté, zdanění finančních transakcí a podobně. Stát pak může přerozdělovat peníze, investovat do lepší infrastruktury, sociálního zabezpečení a tak dále. Jak ale vůbec tato nerovnost vzniká? Kdo produkuje bohatství a kdo si ho přivlastňuje? A je skutečně naším zájmem mít silný stát? Nebo by pro nás bylo lepší, pokud bychom to organizovali sami? Takové otázky se v této formě antikapitalismu nekladou.

Jiná kritika kapitalismu, jež se stala dominantní v posledních desetiletích, se zaměřuje na spotřebu: kulturu módních značek, reklamu, problémy ekologie a konzumu. Tato perspektiva je velmi důležitá, ale má tendenci individualizovat a moralizovat sociální otázky. Často se soustřeďuje na individuální rozhodnutí spotřebitelky či spotřebitele bez ohledu na třídní vztahy, rodinné vztahy a tak dále. Domácnosti jsou chápány jako jakési přirozené entity, jako kdyby lidé vždycky nutně jedli, vyměšovali se a sledovali televizi sami ve svých doupatech se zámky na dveřích.

Ještě jiná forma antikapitalistické kritiky se orientuje na způsob, jak pracujeme, na odcizení či sebeurčení na pracovišti. Tato kritika získala na síle v roce 1968 a zčásti byla velmi úspěšná. Práce se od té doby velmi proměnila: týmová práce, zaměření na soft skills a flexibilní pracovní doba. Stále je ale potřeba připomínat, že všechna tato zlepšení byla využita jako strategie pro zvyšování zisku. Naše životy díky nim nemají být pohodlnější, ale naše práce výkonnější. Proto je tu teror deadlinů, sívíček, projektů, vyhoření a depresí. Navrhuji, abychom tyto formy kritiky nekladli proti sobě, jako kdyby se vzájemně vylučovaly – musíme je naopak propojit. Lepší život neznamená buď zdravější spotřebu, nebo příjemnější práci, nebo spravedlivější distribuci.

Je důležité důkladně porozumět kapitalismu, abychom si mohli představit komunismus?

Upřímně, nemyslím si, že je to zas tak důležité. Je možné vytvářet sociální vztahy rovnosti a solidarity i bez důkladné analýzy kapitalistické produkce. Vzpomeňme si na první buržoazii, podnikatele, námořníky, dělnice a dělníky – ti přece neměli v úmyslu vytvořit nový výrobní způsob s cílem zrušit feudalismus.

Analyzovat kapitalismus a znát historii komunismu a sociálních bojů nicméně může pomoci vyhnout se mnoha dřívějším chybám, jež se stále vracejí. Například lidé, kteří začínají bojovat proti ekonomické nespravedlnosti, často končí u moralizující politiky a kritiky jednotlivých osobností. Ekonomická nerovnost se pak jeví být důsledkem nenasytných, „krvelačných“ manažerek a manažerů nebo „zlých“ politiků a nadnárodních korporací. Analýza kapitalismu nám umožní pochopit, že „zlé“ struktury nejsou výsledkem působení zlých lidí, ale spíše že „zlí lidé“ jsou plodem zlých struktur.

Jak moc je dnes myšlenka komunismu relevantní, po všech těch katastrofách uplynulého století?

Aby bylo jasno: nejsilnějším argumentem proti komunismu je komunismus samotný. Komunismus minulosti stojí v cestě komunismu budoucnosti. Taková je realita pro všechny, kdo sní o jiném světě: sdílíme dědictví emancipačního snu, jenž se změnil v reakční noční můru.

V letech 1989 až 1991 konečně zkolaboval autoritářský státní socialismus Sovětského svazu. Šlo současně o prohru v boji proti světovému kapitalismu. K selhání sovětského socialismu došlo ovšem mnohem dříve. Ve skutečnosti takových selhání byla celá řada: 1968, 1956, 1953, 1945, 1939, 1937, 1927, 1921, 1917. Většina z těchto dat skýtala možnost zvratu ke svobodnějšímu, skutečně rovnostářskému a na solidaritě založenému komunistickému projektu. Zhroucení Sovětského svazu bylo rovněž důsledkem těchto promarněných šancí reformovat, demokratizovat, zachránit revoluci. V roce 1990 byly téměř všechny tyto možnosti zapomenuty a pohřbeny v historii teroru a byrokracie. I když byl návrat libertariánského komunismu v pozdních šedesátých letech po celém světě velmi silný, byla tato vlna odporu v pozdních osmdesátých letech také z větší části poražena.

Z možnosti jiného světa se tak stala volba mezi rozkládajícím se státním socialismem nebo neoliberálním kapitalismem; ten druhý v té době často nosil masku sociální demokracie. To je důvod, proč se mnoha lidem žijícím za železnou oponou zdál být kapitalismus spolu s liberální demokracií rozumnou alternativou. Při pohledu z druhé strany se zdálo, že vůči neoliberálnímu kapitalismu neexistuje alternativa. Margaret Thatcherová se nemýlila právě proto, že skutečné alternativy byly z historie vymazány. V posledních několika desetiletích se představa, že by kapitalismus mohl představovat konec historie a zlepšit životy mnohých, ukázala být iluzorní. Pokud byl kapitalismus někde „civilizovaný“, bylo tomu tak právě díky bojům proti němu – velmi často jednoduše kvůli existenci Sovětského svazu. Není nutné znova popisovat zla, jež na každodenním základě způsobuje kapitalismus našim současným životům. Jakmile si ale lidé začnou uvědomovat souvislosti mezi svojí bídou a formou ekonomické a sociální reprodukce, jakmile se začnou poohlížet po alternativách, začne zase obcházet strašidlo komunismu. S touhou po komunismu nicméně přichází také jeho skutečná historie, jeho neuspokojivé dědictví. A s tím se musíme vyrovnat. Nemůžete dělat historii tak, že se od ní odvrátíte.

Na co se zaměřujete od doby publikace Komunismu (nejen) pro děti v roce 2004?

Cílem knížky bylo znovunalezení budoucnosti v kontextu konce historie. Když se zdálo, že vůči reálnému kapitalismu neexistují alternativy, bylo třeba znovu zaujmout utopickou perspektivu. A byl potřeba nějaký trik, aby se nám opět dostalo odvahy snít velký sen. Větší než jen individualizované životní plánování a tu a tam nějaká reforma. Jakmile je ale budoucnost navrácena zpátky do věčné přítomnosti kapitálu, navrátí se rovněž minulost. Strach, stejně jako naděje, je projektován do budoucnosti, současně ale vychází z minulosti. Bude zítřek pouze návratem včerejška? Skončí další pokus o překonání kapitalismu opět autoritářským státním socialismem? Budou nadcházející revoluce opakovat chyby předešlých pokusů?

Komunismus (nejen) pro děti končí otázkou, jestli je možné bojovat za postkapitalistický svět, za komunismus, bez přijetí zodpovědnosti za dědictví stalinismu a jeho obětí. Po dobu více než půl století zabíraly autoritářsko-socialistické státy pětinu až třetinu povrchu zemské pevniny. Nebyly komunistické, ale nebyly ani nekomunistické. Ve své druhé knize Minulá budoucnost: O osamělosti strašidel komunismu a rekonstrukci zítřka (poprvé vydané v roce 2007) jsem se podobnými otázkami zabývala více do hloubky. Kniha konfrontuje minulost s cílem nalézt budoucnost, jež je v ní pohřbena.

Další dvě mé knihy byly v Německu vydány při příležitosti stého výročí Ruské revoluce. Pokouším se v nich tyto otázky zodpovědět. Jsem kritická vůči fetiši revolucí a utopií, které bylo možné najít také v prvním vydání Komunismu (nejen) pro děti. Navrhuji nové pojetí obou pojmů: jaký by měl být vztah mezi transformací a utopií, revolucí a komunismem, prostředky a cíli? Ve své nejnovější knize, Vztahová revoluce – 1917, 1968 a příští, kladu starou a novou levici do vztahu vzájemné kritiky s cílem překonání jejich omezení a vytvoření integrálního konceptu komunismu. Kniha obhajuje teorii vztahové revoluce, politiky solidarity a queer-feministický komunismus.

Jak ovlivnila finanční krize v roce 2008 a krize eura v roce 2010 Německo a váš domovský Berlín?

Od ekonomické krize se světový kapitál zoufale poohlíží po možnostech investic. Protože úrokové sazby jsou nízké a je obtížné najít nové investice, zdají se být pozemky a nemovitosti bezpečným útočištěm pro všechen přebytečný kapitál. V Berlíně je to obzvlášť znatelné z neustálého tlaku na růst nájmů. Gentrifikace, vymístění nemajetných a nucená vystěhování z bytů se staly ústředními projevy sociálních bojů ve městě. Ztělesňuje se tu rozpor mezi směnou hodnotou a užitnou hodnotou: kdo může a kdo by měl rozhodovat o domě – ti, kdo ho vlastní, nebo ti, kdo ho užívají a žijí v něm? Hnutí proti gentrifikaci v Berlíně, zvláště v Kreuzbergu, velice posílilo a ukázalo, že se odpor vyplatí. Ačkoliv tu bylo jen několik nových okupací (zvláště ze strany uprchlického hnutí), aktivistkám a aktivistům se podařilo předejít mnoha vymístěním. Tyto boje zároveň mění vztahy mezi obyvateli města: sousedé, kteří vedle sebe žili nevšímavě, se začali poznávat a organizovat se.

V jaké míře se krajně pravicový nacionalismus, který ožil napříč Evropou a Spojenými státy, rozšířil i do Německa? A jak by se proti němu mělo bojovat?

Ve světě, nejvíc asi ve Spojených státech, je Německo často vnímáno jako progresivní – v sexuálních, ekologických a sociálních otázkách. To je výsledek desetiletí PR kampaní, jež se zaměřovaly na politiku paměti a historie. Lidé, kteří poznají Německo lépe, jsou často překvapeni, že tento obraz není vůbec pravdivý. V posledních letech zakrýval roli, již Německo hrálo ve světové ekonomické krizi, zvláště v Evropě. Německo je nejsilnější ekonomika v Evropě a jedna z nejsilnějších na světě. Se svojí politikou deflace, tvrdé měny, nízkých mezd a zaměření na vývoz silně přispělo ke vzniku krize a bohatě z ní profitovalo. Angela Merkelová se může jevit jako relativně liberální lídryně, byla to ale ona, kdo řídil export krize z Německa do jihoevropských zemí, kde se životy mnoha lidí tak drasticky zhoršily. Přesto Merkelová není součástí tohoto nového a rostoucího mezinárodního, krajně pravicového, nacionalistického, programově rasistického a neofašistického monstra – monstra, které zrodila krize. Antifašismus se během několika málo let stal jedním z hlavních úkolů ve světové politice, možná dokonce nejdůležitějším úkolem.

Po zvolení Donalda Trumpa byla Angela Merkelová nazývána skutečnou lídryní svobodného světa. To je třeba vyjasnit: v časech krize nestačí pouhá obrana statu quo. To je přesně historická lekce, již nám dala Hillary Clintonová. Proti fašismu narativ superhrdinky nefunguje: úkolem superhrdinky je zastavit superpadoucha, který má plán, jak drasticky změnit nebo zničit svět. Superhrdinka jednoduše v poslední minutě tento plán zmaří. Happyend – ale svět pokračuje dál, děsný jako doposud. Tak to nemůže pokračovat. Sociální demokraté, New Labour, konzervativci a neoliberální politika obecně umožnily vzestup krajní pravice. Chceme-li bojovat proti neofašismu, nemůžeme bránit společnost, proti které fašismus zdánlivě stojí; musíme bojovat za jinou společnost. Pokud chcete zachránit svět, musíte ho radikálně změnit.

Z anglického originálu “Communism for Everybody”: An Interview with Bini Adamczak, author of Communism for Kids publikovaného na webu Viewpoint Magazine přeložil Lukáš Kroupa. Redakčně kráceno.