Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Moje malá smrt

Být single matkou s sebou přináší celou řadu stigmat i alarmující ohrožení chudobou. Pokud ale máte nakonec štěstí, je zde i výhoda – velká svoboda. 

„Jsem těhotná a jsem sama.“ Vyznání, které vyvolávalo obdiv, respekt, soucit, lítost, rozrušení, neklid i naprostou skepsi. Nikdy jsem neplánovala být single matka. Vyrostla jsem s ideálem rodičovství jako něčeho, co se má sdílet s partnerem v manželství. Když se mi na těhotenském testu ukázaly dvě čárky, nebyla jsem zrovna v tradičním partnerském vztahu, a možná i proto se nedostavila euforie. Spíše jsem měla pocit, že se mi totálně podělal život. „Neboj, lásko, nějak se to zvládne, já se o vás postarám. Budeš báječná máma a cítím, že budeme mít syna. Má přijít na tento svět.“ Věřila jsem mu, byl to přece inteligentní muž s vysokým morálním kreditem a životními hodnotami. Na konci prvního trimestru změnil názor. „Baby, rozmyslel jsem si to. Chci, abys šla na potrat. Ale neboj, ve Švýcarsku je potrat legální do 16. týdne těhotenství. Pojedu tam s tebou…“ Nedokážu popsat, jak byly tyto věty zničující. Ale věděla jsem, že potrat pro mě není volbou.

Stigma těhotné ženy bez partnera

Těhotenství bylo nejhorším obdobím mého života. Byla jsem ztracená, nešťastná, vyděšená k smrti a na poličkách knihkupectví nebyl žádný průvodce, který by popisoval, jak přežít těchto devět měsíců bez partnera. Každá příručka o těhotenství předpokládala, že máte manžela, se kterým se společně chystáte na příchod milovaného dítěte. To samé předpokládala i společnost. Nastávající maminky v čekárnách ordinací, prodavačky i pošťačky chtěly vědět, jak se těší tatínek. Každodenní otázky na otce dítěte mě vnitřně ubíjely. A ještě více negativní reakce na to, že budu svobodná matka. Nikdy předtím jsem si nebyla vědoma stereotypů, které jsou připisovány právě těhotným ženám bez partnera. Považovala jsem je za největší hrdinky, které si zaslouží respekt nás všech. Mezi ranními nevolnostmi, obrovským smutkem, hormonální horskou dráhou a nespočetnými lékařskými prohlídkami jsem však najednou stála tváří tvář silnému stigmatu.

Svobodné matky jsou konfrontovány s tím, že jsou jen pochybné, prostopášné bytosti, zneužívající sociální dávky a holdující sexuálním radovánkám.

Současná společnost se totiž stále ještě nezbavila určitých předsudků vůči svobodným matkám. Jsou konfrontovány s tím, že jsou jen pochybné, prostopášné bytosti, zneužívající sociální dávky a holdující sexuálním radovánkám; že jsou ve své podstatě špatné a nezodpovědné, protože přivedou nebohé dítě do neúplné rodiny. Jako by výchova dítěte v partnerském, heterosexuálním vztahu byla jedinou podmínkou zdravého vývoje jedince. Tato stigmata, která jsou založena na starých mýtech a stereotypech, bohužel přiživují i někteří poslanci. Nedávno senátor Jiří Čunek prohlásil, že si za životní situaci mohou samoživitelky samy, protože si měly lépe vybrat, s kým budou mít sex. Jeho kolega Pavel Bělobrádek zase radil, aby si samoživitelky našly jiného chlapa. Bohužel jsem po návalu negativních komentářů začala stigmatizovat i sebe sama. Nebudu špatná máma? Nebude můj syn chudák? Jsem nezodpovědná, že jsem nešla na potrat? Mé ratio mi říkalo, že jsem dala svému synovi šanci na život a nezodpovědnost je na straně otce, ale těhotenské hormony jsou prostě svině.

Dokonalá rodina neexistuje

Kromě negativních reakcí jsem čelila vlně lítosti. Lítosti nad tím, že jsem na vše sama – že sama čekám na vyšetření, sama se raduju z ultrazvuku, sama skládám postýlku, sama nakupuju první dupačky pro syna –, a také kvůli tomu, že můj syn bude vyrůstat v neúplné rodině. Ocitla jsem se v kolotoči lítosti a nenávisti a nešlo z něj vystoupit. Abych přežila tuto jízdu, musela jsem se vymanit z určitých zidealizovaných představ o dokonalé rodině, která je tvořena rodiči a dětmi. Bylo to velice složité, a mám-li být upřímná, podařilo se mi to až po porodu. Všechna klišé, která jste slyšeli o mateřství, jsou pravda. Když jsem poprvé držela v náručí svého syna, veškerý strach pominul a já si byla jistá, že můj syn je tím největším obohacením mého života.

Čas po porodu byl pro mě ještě nesmírně citlivým a náročným obdobím. Kromě psychického vyčerpání z těhotenství, fyzické únavy z porodu a neustálé péče o syna Malcolma jsem musela zabezpečit materiální stránku domácnosti. Finance jsou jedním z nejčastějších problémů, kterým musí samoživitelky čelit. Otcové často nepřispívají na své děti, stát vám moc nepomůže a bohužel existuje jen málo osvícených firem, které nabízejí zkrácené pracovní úvazky, volnou pracovní dobu nebo jesle. Měla jsem obrovské štěstí, že moje povolání šlo zharmonizovat s péčí o mého novorozeného syna. V praxi to znamenalo pracovat po večerech a v každém momentu, kdy mi junior usnul na prsou. Tento kolotoč byl v prvních týdnech extrémně náročný, ale s postupem času jsem se s novou rolí sžila, přijala toto tempo za vlastní a začala si statusu singl mámy upřímně užívat. Má totiž jednu velkou výhodu, o které mi nikdo v těhotenství neřekl: svobodu.

Muset poslouchat jen sama sebe

Každý rodič vychovává své dítě dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, předává  morální hodnoty, životní dovednosti, postoje a přesvědčení. I ty nejpevnější páry budou mít čas od času odlišné názory. Já jako single máma dělám všechna rozhodnutí sama. Může se to zdát obtížné, ale opak je pravda. Nemusím dělat ústupky, debatovat s partnerem o výchově mého syna, o tom, co bude k večeři či proč chci naše první Vánoce strávit v antropologickém muzeu v Mexico City, Velikonoce v buddhistického chrámu na severu Thajska či víkend na pláži v Barceloně. Prostě jsem sbalila kufry a jela. Mateřství je o lásce a instinktech a já poslouchám jen ty své. Tato svoboda mě – nás – učinila šťastnou. Jsme sami dva, jsme tým, jsme úžasná rodina.

Chybí nám otec? Samozřejmě, že ano. Paradoxně ne v momentu, kdy táhnu těžký nákup, balík s plenami a v nosítku desetikilového syna. Ale v okamžiku, kdy se poprvé usmál nebo řekl první slovo. První zub, první krůčky, první narozeniny, první let, první koupání v moři. Každý den se zároveň děsím toho, až se mě na tátu zeptá a až ho bude společnost konfrontovat s tím, že je z „neúplné rodiny“. Nemůžu však tento osud změnit a nemá smysl se tím teď trápit. Jediné, co má smysl, je být tím nejlepším rodičem, aby se nepřítomnost otce dotkla mého syna co nejméně. A já vím, že je to možné.

Autorka je koreanistka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image