Když ráno přicházím za Karlem Karikou, vypadá o dost zasmušileji a unaveněji než před čtrnácti dny, kdy jsme se potkali poprvé – během psaní první reportáže o situaci okolo zavíraných ubytoven v Ústí nad Labem. Přestože svůj tehdejší plán splnil a našel bydlení všem rodinám, které byly ochotné s ním spolupracovat, je extrémně unavený. Výhrůžky mu chodí denně a kvůli řešení vzniklé situace musel bez přestání pracovat několik týdnů.
Jak byste popsal svoji roli v nastalé krizi, kdy několik desítek lidí žilo na ubytovně Klíšská s perspektivou, že v šibeničním termínu pěti týdnů, tedy na konci června, skončí na ulici?
Moje role byla hlavně ve vyjednávání s poskytovateli bydlení. Musím taky zdůraznit obětavost a nasazení našich sociálních pracovnic. Nejdůležitější je ale samotná vůle s tím něco dělat. Frustrace a nenávist některých ústeckých občanů je neskutečná. Když navíc náš pan prezident prohlásí, ať jdou lidi z ubytoven do práce, tak to situaci opravdu nepomáhá a navíc je to naprostý nesmysl. Muži od rodin na ubytovnách pracují, i když třeba často načerno. Když budou bez domova, pracovat už nebudou. Pokud skončí na ulici, bude to pro stát navíc mnohem nákladnější. Takhle to samosprávu nestálo ani korunu. Jenom čas sociálních pracovnic a můj čas.
„V zákoně o obcích z roku 2000 je napsáno, že obec má povinnost postarat se o své rezidenty v bytové nouzi. Čili já jen naplňuji zákon. Takzvaně slušní lidé mě ale posílají do plynu.“
Jak konkrétně jste tento čas trávil?
Nejdůležitější pro nás bylo poznat ty rodiny, docházet za nimi a zjistit, jaké mají problémy, proč se vůbec dostaly na dno. Vesměs je to ve všech případech dost podobné: dluhy, dluhy, dluhy. Kdyby se ale ti lidé dostali na ulici, nevyřešilo by se tím vůbec nic. Ani stát by neušetřil, jak si někdo možná myslí. Jenom dítě v dětském domově stojí stát desítky tisíc na měsíc, už to jsou neskutečné peníze, pokud bychom měli všechny dospělé na ulici. Vůbec si to nedovedu představit, protože my v této problematice nejsme vůbec kovaní, nemáme k dispozici žádné volné byty. A přitom jsme na to upozorňovali už před rokem, kdy se tady holedbali, že zavedou bezdoplatkové zóny a aplikují paragraf 33d zákona o hmotné nouzi. Což je bez zákona o sociálním bydlení paskvil, protože toto opatření musí jít ruku v ruce se zajištěným bydlením. Pokud má město vlastní byty, pak může s těmi lidmi pracovat, vyhlašovat bezdoplatkové zóny a rušit ubytovny. A také může ukončit obchod s chudobou, který nám vadí všem a nikdo ho nemá rád. Pak bychom do rozpočtu mohli zpětně získat peníze, které teď jdou vniveč a do kapes obchodníků s chudobou.
Jak vypadá samotné shánění bytů?
Je to především o trpělivém hledání na internetu, pořád dokola. Taky je důležité zvážit, co je to za lokalitu, aby to nešlo třeba o velké paneláky, kde by rodina nezapadla. Já jsem zastánce prostupného bydlení. Byty musí být odpovídající pro rodinu, ale zároveň musí být zahrnutá i sociální práce, aby se rodina mohla posunout dál a po čase bydlet zcela samostatně. Při hledání bydlení je také potřeba odfiltrovat holobyty za deset tisíc korun od obchodníků s chudobou
Kolik z lidí z Klíšské nakonec zůstane v Ústí?
Přibližně jedna třetina jde jinam a dvě třetiny zůstávají.
Lidé z ubytovny v Klíšské popisovali, jaký je pro ně problém sehnat bydlení. Pokud někam zavolají a pronajímatelé se dozví, že se třeba jedná o Romy nebo zkrátka o lidi z ubytovny, přestávají se s nimi bavit. Byla to velká změna, když jste za ně jednali vy?
Ano, byla to velká změna. Telefonování je založeno na tom, že sociální pracovnice vědí o rodině všechno a můžou třeba říct „tak je vemte na zkoušku, dejte jim tříměsíční lhůtu a budou mít možnost se osvědčit.“ Tohle ti poskytovatelé mohou pochopit. Ta zodpovědnost je totiž na poskytovatelích.
Jakou metodu je potřeba volit při jednání s majiteli bytů? Nejspíš to nebývá vždycky jednoduché…
To určitě nebývá. Hlavním partnerem tohoto projektu jsou CPI byty, protože ti jediní mají opravdu byty po celém městě. S nimi byla ta práce nejintenzivnější a nejlepší. Hned na začátku jsem za nimi přišel s tím, že potřebuju pomoc, a oni uvítali možnost spolupracovat s městem.
Pro CPI zafungovalo město jako partner?
Ano, pro ně to bylo významné, brali město jako někoho, s kým mohou jednat. A dokonce jsme se dohodli na odkupu domu, kde byla ubytovna Klíšská. Teď budeme čekat na odhad ceny. My sami jako městská část to koupit nemůžeme, ale magistrát by mohl – s tím, že tam bude azylové bydlení pro matky samoživitelky. Samotné jednání proběhlo s jejich novým ředitelem, s ním jsme se bavili o umístění a tak dále. Sociální pracovnice poté vyjednaly se zaměstnanci CPI jednotlivé prohlídky bytů a další organizační věci.
Spousta lidí z Klíšské si tedy díky zavřené ubytovně nakonec docela pomohla – dostali šanci bydlet v normálních bytech…
Taková byla naše myšlenka od začátku, aby dostali novou šanci na normální život.
Situaci na ubytovně Modrá v sousední městské části Střekov se podobně vyřešit nepodařilo?
Tam je to velice špatné. Moje kompetence končí před Labem, Střekov je za řekou. Snažil jsem se domluvit na CPI, aby aspoň vzali matky samoživitelky a poskytli jim nějaké byty.
Před čtrnácti dny jste říkal, že vás místní lidi sežerou.
Nečekal jsem tak silnou agresi vůči mé osobě. Přitom jsem se jen držel litery zákona a svého přesvědčení. V zákoně o obcích z roku 2000 je napsáno, že obec má povinnost postarat se o své rezidenty v bytové nouzi. Čili já jen naplňuji zákon. Bohužel místní populistická hnutí a uskupení naschvál šíří mylné informace a tvrdí, že všichni z ubytovny dostanou městské byty, což je naprostý nesmysl. Ústí ani žádné volné městské byty k dispozici nemá. Vytvářejí tím atmosféru, ve které jsou potom ti v uvozovkách slušní lidé rozezleni a posílají mě do plynu. Už mám spoustu blokací na telefonní čísla a na noc si vypínám mobil, protože je mi neustále vyhrožováno smrtí. Je to drsné. Každý článek, každá zmínka vybudí reakce těchhle idiotů. Skutečně si připadám jako v nacistickém Německu před křišťálovou nocí, akorát že nejde o Židy, ale o chudé. V téhle situaci totiž nejde o Židy nebo o Romy, jsou to prostě chudí a nešťastní občané tohoto města.
Jaký vývoj ohledně zavádění bezdoplatkových zón očekáváte? Jak to podle vás celé dopadne, nejen v Ústí nad Labem?
Pokud nezasáhne stát a neudělá nějaké systémové opatření, tak ta věc bude pro obce neřešitelná. Budeme mít spousty lidí na ulicích, vzroste kriminalita a střední vrstva nám bude odcházet do jiných měst.
Pokud by se všichni místostarostové – čistě hypoteticky – zachovali podobně jako vy, byla by šance najít bydlení pro všechny lidi z bezdoplatkových zón podobně, jako se to podařilo vám?
Města, obce a starostové by měli vyvíjet tlak na vládu, ať tento problém řeší koncepčně. V tom je obsaženo i to, že to buď dělám a pomáhám, nebo ne.
Jde mi spíš o situaci na trhu s bydlením. Pokud se budou dál šířit bezdoplatkové zóny, bude v silách radnic domluvit lidem jiné bydlení?
Absolutně ne. CPI už teď dává stopku, říkají „nemáme další byty“. A v téhle situaci my v Ústí nemáme ani ubytované lidi z Modré. Těch je sto. Vedle je ubytovna Růžová, která se má také rušit. Jde o tři sta lidí, to se nedá řešit odsud, z pozice samosprávy. Stát nám má pomáhat, a místo toho nám hází klacky pod nohy.
Bylo během těch pár týdnů něco, co vás příjemně překvapilo?
Ne.