Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Osedláme si Hitlera a bude líp

Tragická postava mediálního magnáta Alfreda Hugenberga nám připomíná, že Hitlera dovedly k moci konzervativní pravicové strany.

Vzestup krajně pravicové rétoriky a neonacistických hnutí nejen v Evropě v důsledku nedávné migrační krize vedl hned několik historiků k novému probádání toho, jak došlo v meziválečném období k pádu demokracie a nástupu fašistických hnutí v Itálii, Maďarsku, Španělsku a především v nacistickém Německu. Americký historik Benjamin Carter Hett se v knize The Death of Democracy: Hitler’s Rise to Power and Downfall of Weimar Republic (Smrt demokracie: Hitlerův nástup k moci a pád Výmarské republiky) snaží pohlédnout na vzestup nacistů k moci v kontextu působení pravicově konzervativních stran v Německu, které svými politickými manévry připravily Hitlerovi a jeho hnutí půdu k pohodlnému převzetí moci.

Životní příběh Alfreda Hugenberga by se měl stát varováním pro dnešní pravicové strany, které se tak jako on neštítí mezi sebe přijmout zástupce krajní pravice a přebírají jejich radikální rétoriku, kterou chtějí využít ke svým cílům.

Autor se nejprve vrací ke konci první světové války. Zajímavá je hned úvodní hypotéza, že samotné příměří z 11. listopadu 1918 nepředstavovalo pro německé obyvatelstvo nějaký zásadní šok, který by bylo obtížné přijmout. Konec války naopak pro mnohé Němce představoval naději, že jejich země začne směřovat k liberálnější a spravedlivější společnosti. Dokládá to i výsledek prvních poválečných voleb do národního shromáždění z 19. ledna 1919, který představoval drtivé vítězství sociální demokracie, levicově-liberální Německé demokratické strany a katolické strany Zentrum.

Tento poválečný optimismus, který zavrhoval do té doby převládající militarismus, však dostal brzy trhlinu, kterou představovala Versailleská mírová dohoda. Ta dolehla na Německo jako nečekaná a neobyčejně tvrdá rána. Vzhledem k tomu, že při uzavírání této zahraničněpolitické dohody stála právě sociální demokracie, stala se synonymem této obrovské potupy, což do velké míry ovlivnilo další politickou existenci strany. Pravicová propaganda se pak efektivně chytila mýtu o národní jednotě z léta 1914, kdy šli všichni Němci společně do války za své národní zájmy. Tento mýtus sloužil jako kontrast k potupné kapitulaci během šedivého a deštivého listopadu 1918. Viníci porážky se našli rychle – socialisté, komunisté a Židi. Nešlo ovšem pouze o nacistickou propagandu – stejně, byť s více skrytým antisemitismem, pracovala i propaganda konzervativních pravicových stran. Mužem stojícím za touto mediální masáží byl Alfred Hugenberg.

Klíč k propagandě? Regionální deníky

Postava Alfreda Hugenberga je pro nástup nacismu v Německu emblematická, byť se o něm příliš nehovoří. Hugenberg, opírající se o nekonečné finanční zdroje německého průmyslu, dokázal v poválečném Německu za deset let vybudovat mediální síť, jež nebyla v Německu dodnes překonána. Po druhé světové válce jeho koncern sloužil jako odstrašující případ nebezpečně koncentrované mediální moci. Hugenbergův příklon ke konzervativnímu nacionalismu začal již v době jeho studií práva a politické ekonomie. Jeho ideálem bylo hospodářsky soběstačné Německo, což mělo jít ruku v ruce s politickým a ekonomickým imperialismem a výboji na východ Evropy, ale i do Afriky.

V roce 1891 Hugenberg patřil ke spoluzakladatelům radikálně nacionálního Všeněmeckého svazu, který se snažil politicky prosadit názor, že Německo by se mělo spojit do většího celku, který by zahrnoval všechny Němce, tedy i ty žijící v Habsburské monarchii. Jeho kariéra nabrala obrátky v roce 1909, kdy se stal předsedou vedení Kruppových závodů v Hesensku. Pod jeho vedením se podařilo firmu reorganizovat a začala expandovat. Jeho averze vůči socialismu a demokratickým principům, jako jsou svobodné volby a respektování základních práv člověka, se začala prohlubovat právě v době, kdy se v politice dostávala do popředí sociální demokracie a dělnické hnutí stupňující svůj tlak na majitele průmyslových závodů.

V letech těsně předcházejícím první světové válce se stal jednou z předních osobností německého průmyslu. V této době si Hugenberg začínal všímat role médií ve veřejném prostoru. Zdůrazňoval důležitost koordinované snahy ovlivnit veřejné mínění prostřednictvím různých mediálních nástrojů a na svou stranu získával mocné německé průmyslníky, kteří mu k vytvoření jeho mediálního impéria dodali potřebné finance. V této době šlo zejména o noviny, které se díky rostoucí gramotnosti prostého lidu v Evropě těšily obrovské popularitě a již několik desítek let patřily k hlavním propagandistickým nástrojům sociální demokracie a dělnického hnutí.

Ještě během válečných let se Hugenbergovi prostřednictvím nově založených společností podařilo skoupit všechny významnější noviny v Berlíně. Jejich novou náplní se mělo stát akcentování nacionálně konzervativních stanovisek a podpora německých průmyslníků. Právě Hugenbergovy noviny rozšiřovaly mýty o „noži do zad“ a „listopadových zrádcích“. Hugenberg začal skupovat i další regionální deníky a stranil především dvěma pravicovým stranám: Německé národně lidové straně a Německé lidové straně. Regionální deníky považoval za stěžejní. Zjistil totiž, že v regionech často působí jediné mocné médium, které má silný vliv na mínění čtenářů.

Prostřednictvím poradenského podniku VERA, který měl pomáhat vydavatelstvím, jež se ocitla ve finančních těžkostech, dokázal Hugenberg celou řadu regionálních deníků nepřímo ovládat. A aby toho nebylo málo, podařilo se mu ovládnout i zpravodajskou síť v Německu prostřednictvím Telegrafní unie, která dodávala tiskové zprávy téměř polovině všech německých novin a zásobovala tiskovými materiály i zahraniční tisk, zejména ve východní Evropě. Svojí dominanci na německém mediálním trhu završil Hugenberg v roce 1927, kdy získal rozhodující podíl v tehdy významné a úspěšné německé filmové společnosti UFA. Bylo sice obtížné šířit nacionálně konzervativní propagandu prostřednictvím divácky úspěšných filmů, Hugenberg se však spokojil s tím, že filmové studio nepatřilo levičákům, podporovatelům Výmarské republiky ani Židům.

V čele národních lidovců

V té době se Hugenberg začal více zajímat o politickou strategii. Jeho ideálem byla národní jednota pod praporem pravice podporovaná průmyslníky, zemědělci a protestantskou střední třídou, která by působila jako hráz proti růstu levice. Hugenberg opustil Kruppovy závody, ale s masivní finanční podporou německého průmyslu i nadále budoval mediální impérium, které hájilo jejich zájmy. Jeho podporu měla spíše radikální Německé národně lidová strana (DNVP), ačkoliv doufal, že se v budoucnu všechny nacionálně pravicové strany spojí v jednotný politický proud. Hugenberg se stavěl proti globálnímu kapitalismu, který podle něj vysával z Německa peníze. Podobně pojatou pozici, byť chápanou velice vágně, zaujal v druhé polovině dvacátých let i Adolf Hitler a s ním i mnozí další Němci, především pak z menších měst a vesnic na východě země, jak dokazuje rostoucí vliv hnutí Landsvolk, jež se později stalo voličskou základnou pro nacisty.

Hugenbergův přístup k politice byl blízký tomu Hitlerovu i v dalších oblastech. Rozhodně nebyl příznivcem kompromisů. Nehledal postupnou a vyváženou cestu ke kýženému cíli, nýbrž požadoval co nejrychlejší zjednání radikální alternativy ke stávajícímu politickému systému. Drtivá většina regionálních deníků, které patřily pod Hugenbergovo mediální impérium, buďto otevřeně podporovala Německou národně lidovou stranu, nebo se o ní aspoň vyjadřovalo pozitivně. Přesto ani tato masivní mediální podpora nestačila v parlamentních volbách v roce 1928 k zastavení úbytku voličů pro pravicové konzervativní strany na úkor růstu sociální demokracie a komunistů.

Po tomto katastrofálním volebním výsledku se do čela Německé DNVP dostal samotný Hugenberg. Jeho taktika spočívala v ukončení spolupráce strany s vládou. Cílem Hugenbergova stranického předsednictví mělo být vytvoření pevného nacionálního hnutí, jež by dokázalo nahradit stávající výmarskou vládu nacionálně orientovanou buržoazní elitou. Hugenberg se rozhodl sbírat politické body demontáží dosavadního systému sociálního státu, zavedením dobrovolných příspěvků na sociální pojištění a výpady vůči nově se formujícím revizím Dawesova plánu válečných reparací.

S Hitlerem proti reparacím a marxismu

Jeho politickou rétoriku ještě více vyhrotila Velká hospodářská krize. Hugenberg vložil veškeré své síly do organizace jednotného nacionálního bloku proti novému rozvržení německých válečných reparací v podobě Youngova plánu. Nevyjednání nového plánu na změnu splátek válečných reparací by uvrhlo Německo ještě do větší ekonomické krize. Z toho pak chtěl Hugenberg těžit a definitivně svrhnout stávající výmarský demokratický systém. Právě v této době Hugenberg otevírá dveře ke spolupráci Hitlerovi a NSDAP. Hitler, který byl v té době už řadu let známým německým politikem, měl přivábit další lidi pod prapor pravice v boji proti válečným reparacím a proti marxismu.

Hugenberg počítal s tím, že radikalizace společnosti během Velké hospodářské krize a následného bankovního krachu v červnu 1931 přivede voliče ke sjednocené pravici. Už v srpnu 1931 se sešel s Hitlerem, aby s ním projednal další postup vzhledem k nadcházejícím prezidentským volbám. Hugenberg se nechal inspirovat Hitlerem i ve stylu vedení volební kampaně. Začal pořádat masová shromáždění, na kterých chtěl demonstrovat jednotu strany pod svým vedením. Akci završilo procesí dělníků se zapálenými loučemi. Strana také omezila autonomii lokálních stranických organizací ve prospěch vedení strany.

V říjnu 1931 se konala velkolepá demonstrace jednoty pravicových stran v čele s Hugenbergem a za účasti Adolfa Hitlera v Bad Harzburgu. Bylo to Hitlerovo velké vítězství, které se dalo chápat jako oficiální přijetí NSDAP do politického klubu německé pravice. Hitlerovi přitom nešlo o spojenectví pravicových stran, ale o navázání kontaktů, zejména s přítomnými průmyslovými magnáty, kterých by se dalo v budoucnu využít. Takzvaná harzburgská fronta neslavila kýžený úspěch. Jediným výsledkem této strategie bylo definitivní zařazení Hitlera do politického mainstreamu.

Jak ukázaly volby na jaře 1932, ideály buržoazní konzervativní pravice, která se snažila v konkurenci s nacisty přitvrdit svoji rétoriku, nepřitáhly takřka žádné voliče. Obrovské volební ztráty DNVP naopak posílily nacisty. Byl to začátek konce Hugenbergova snu o vládě sjednocené konzervativní pravice. Hugenberg však nebyl jediným pravicovým politikem, který si myslel, že je možné využít Hitlera k dosažení vlastních cílů.

V závěrečné konfrontaci o moc v zemi na podzim roku 1932 se mezi sebou utkali prezident Hindenburg, kancléř Kurt von Schleicher a Franz von Papen ze strany Zentrum. Všichni tři se snažili o vytvoření takové pravicové vlády, která by zahrnovala i nacisty, ale bez toho, aby Hitler obsadil pozici německého kancléře. Jejich zoufalé vyjednávání odhaluje naprostou neschopnost a vzájemné rozepře, z čehož ve výsledku těžili výhradně nacisté. Vše nakonec stálo na prezidentovi Hindenburgovi, který rezolutně odmítal jmenovat Hiltera novým německým kancléřem. Kvůli narůstajícímu tlaku nacistů, rostoucí podpoře komunistů a hrozbě otevřené občanské války však nakonec ustoupil. Posledním aktem Schleichera a jeho ministrů byl paradoxně souhlas s uvolněním prostředků na program pro vytvoření masivního počtu pracovních míst, díky němuž získaly během půl roku práci až dva miliony nezaměstnaných. Ovace ovšem nesklidil Schleicher, ale Hitler. Všichni čelní představitelé pravicových konzervativních stran od Hugenberga, Brüninga a Schleichera přes Papena až po prezidenta Hindenburga nesli svůj díl viny za to, že se na konci ledna 1933 stal říšským kancléřem Adolf Hitler.

Za Hitlera pracovala konzervativní pravice

Hugenberg se v Hitlerově kabinetu dočkal ministerského postu. Měl na starost ekonomickou obnovu Německa. To byla koneckonců jeho vysněná pozice. Pozornost věnoval hlavně německým zemědělcům a jeho cílem byla zemědělská soběstačnost země. Mezitím se jeho strana postupně rozpadala. Ti, kteří pracovali v Hitlerově vládě, byli postupem času buď vypuzeni, nebo přestoupili k nacistům. Hugenbergovy protesty u prezidenta Hindenburga byly zbytečné. Hindenburg, v té době už takřka devadesátiletý stařec, byl s Hitlerovým působením spokojený a nemínil nic měnit. Hugenberg brzy pochopil, že v Hitlerově kabinetu své plány na hospodářskou obnovu Německa nedokáže realizovat a z funkce odstoupil. Brzy na to byla rozpuštěna i jeho strana DNVP, která se v novém nacistickém režimu stala nadbytečnou. „Manipulátor se stal obětí vlastních manipulací a propaganda realitou,“ píše o Alfredu Hugenbergovi historik John Leopold.

Hitler nemusel pro rozbití demokratického systému Výmarské republiky takřka hnout prstem. Vše podstatné za něj udělali zástupci německé konzervativní pravice. Často se říká, že Hitler přišel k moci legální cestou, ale zapomíná se na řadu protisystémových a nedemokratických kroků v pozadí. Stačí vzpomenout na direktivní rozpuštění středolevé koalice v Prusku v létě 1932 na základě vymyšlených tvrzení, že tamější vláda tajně spolupracuje s komunisty. I tato okolnost hrála důležitou roli v následujících měsících.

Životní příběh Alfreda Hugenberga by se měl stát varováním pro dnešní pravicové strany, které se tak jako on neštítí mezi sebe přijmout zástupce krajní pravice a přebírají jejich radikální rétoriku, kterou chtějí využít ke svým cílům. Kdysi byly společným tématem válečné reparace a zastavení marxismu. Dnes se podobná politická uskupení sdružují okolo odchodu z Evropské unie a boje proti neomarxismu (ať už tím myslí cokoliv). Dříve podobná taktika skončila největší tragédií evropských dějin. Není důvod se domnívat, že tentokrát by to mělo dopadnout jinak.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image