Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sen o socialismu s lidskou tváří

Zrušením cenzury 26. června 1968 vyvrcholil v Československu obrodný proces. Zároveň se tento krok stal podnětem k násilnému potlačení reformních snah.

Reformní proces pražského jara vyvrcholil 26. června 1968 zrušením cenzury. Teze podobná této letos určitě bez větší odezvy zazní při různých pietních aktech. Přitom šlo o bezprecedentní krok uvnitř Sovětského bloku i v rámci československých dějin.

Obsah určený veřejnosti totiž už od svého vzniku v raném novověku podléhal cenzuře a ani vznik samostatného Československa (1918) na tom mnoho nezměnil. Druhá republika i protektorát stavěly na opatřeních přijatých vládami Milana Hodži a generála Jana Syrového bezprostředně před mnichovskou konferencí. Jednalo se zejména o vládní nařízení z 17. září 1938 pozastavující platnost ústavy a zřízení Ústřední cenzurní komise (26. září 2938). Média však byla cenzurována i v předcházejícím dvacetiletí.

Šedesátá léta v Československu byla dobou nebývalého rozkvětu kulturního, politického a společenského života, jehož výrazem byl i zákon o zrušení cenzury. Existence tohoto zázraku však vždy visela na vlásku.

Československá ústava sice deklarovala svobodu slova a úřady vůči novinářům skutečně postupovaly mírněji než v minulosti. Svobodu slova však dál byla omezována nepřehlednou změtí novelizovaných zákonů a nařízení ještě z časů Rakouska-Uherska. Otištěny nesměly být texty komunistické či nacionalistické povahy ani kritiky vybraných státních zásahů nebo akcí bezpečnostních složek státu.

Též ve vztahu k divadlu měla blahosklonnost meziválečné cenzury meze. S ohledem na hitlerovské Německo byla cenzurována protifašistická představení Osvobozeného divadla a cenzoři potopili i inscenaci hry Arnošta Dvořáka a Ladislava Klímy Matěj Poctivý aneb Fantastická lidová veselohra, v níž hlavní hrdina uplatí a zmanipuluje vysoké státní úředníky, církevní hodnostáře, novináře i veřejné mínění.

Přehnaná očekávání

Zrušením cenzury i připravovanou federalizací Československa dali reformisté najevo dvojí rozchod s minulostí. V první řadě s Novotného érou, v níž pro státoprávní požadavky Slováků nebylo místo a potíže provázející třetí pětiletku (1961–1965) se do poslední chvíle zametaly pod koberec. Zároveň šlo o symbolické poslední hřebíky do rakve buržoazní republiky, která nepřipouštěla kritiku systému a bazírovala na státotvorném mýtu, že Češi a Slováci jsou jeden národ. KSČ tím projevila zájem opravdu budovat lepší zítřky, aniž by cítila potřebu umlčovat své kritiky tak, jak se to za první republiky dělo jí samotné.

Takováto gesta však nenacházela oporu ani v realitě uvolněných šedesátých let. Reformní komunisté přecenili význam slov Leonida Brežněva, který vystrnadil z čela ÚV KSSS nevypočitatelného, leč poměrně liberálního Chruščova (1964). Legendárním pokynem „eto vaše dělo“ si Brežněv de facto jen umyl ruce nad politickou popravou Antonína Novotného, který zkraje roku 1968 ztratil podporu i ve svém vlastním stalinistickém křídle. Dosavadní prezident a první tajemník ÚV KSČ totiž patřil k přívržencům Brežněvova rivala Alexeje Kosygina. Brežněv následně podpořil Dubčeka, neboť se jím necítil být ohrožen. Záhy však pochopil hloubku svého omylu.

Rovnováha sil mezi oběma frakcemi KSČ se sice v lednu 1968 vychýlila ve prospěch reformistů, kteří poté v březnu Novotného zbavili funkcí prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ. Obojí však bylo odhlasováno těsnou většinou, podporovanou hlasy přeběhlíků. Dubčekovi reformisté se proto ze sevření mlýnských kamenů, KSČ a Moskvy, pokoušeli vyprostit a rozhodli se pro postup typický spíš pro liberálně demokratické politiky. Získat na svou stranu veřejné mínění.

Osud pražského jara na vlásku

Byl to však právě stupňující se tlak veřejnosti na další demokratické změny, který podemlel už tak vratké postavení reformistů. Ztratili podporu přeběhlíků a znovu na sebe upoutali pozornost Brežněva, který v Čierné nad Tisou (29. 7. – 2. 8.) mezi čtyřma očima naléhal na Dubčeka, aby v zemi zjednal pořádek. Tedy aby zakázal Klub angažovaných nestraníků (KAN) a K231 (sdružení bývalých politických vězňů), zabránil obnově sociální demokracie a zahájil výměnu kádrů. Jestli tehdy Brežněv dosáhl aspoň neurčitých slibů, není kvůli neexistujícímu zápisu z jednání dodnes jasné.

Československý obrodný proces nezískal sympatie ani jiných států východního bloku. Wladisław Gomulka i János Kadár sice v padesátých letech pod vlivem Chruščovovy kritiky Stalinova kultu osobnosti prosazovali reformní politiku, v roce 1968 však v důsledku zkušenosti s potlačenými povstáními v Polsku a Maďarsku (1956) raději připojili k vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSR. Čechoslováci nenalezli oporu ani na druhé straně železné opony. USA nemínily narušit sovětskou sféru vlivu.

Šedesátá léta v Československu rozhodně byla dobou nebývalého rozkvětu kulturního, politického a společenského života, jehož výrazem byl i vzpomínaný zákon o zrušení cenzury. Existence tohoto zázraku však vždy visela na vlásku. A dubčekovci veřejnosti přivodili obrovské zklamání, když ji vědomě klamali tvrzením, že bipolární svět připouští jakékoli názorové odchylky. Paradoxně právě trauma srpnové invaze, jež národu neprozíraví reformisté přivodili, je zřejmě nejvíc sblížilo s politiky opovrhované buržoazní republiky, kteří národ získali pro jinou chiméru, totiž že pohraniční opevnění zastaví nacistický vpád.

Autor je historik.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image