Teprve když jsem poznala život pacientky státní nemocnice zblízka, pochopila jsem, proč se tolik lidí vrhá do náruče léčitelům a různým šarlatánům. Je lehké se těmto lidem vysmívat nebo nad jejich chováním kroutit hlavou. Ale ten, kdo nezažil české zdravotnictví na vlastní kůži, nemá na povýšený postoj právo.
Na nic se neptejte
Minulý rok onemocněla moje dobrá známá, máma pěti dětí nedlouho po čtyřicítce, a musela do nemocnice. Diagnóza byla děsivá: nádor v hlavě. Udělala by cokoliv, aby své děti ještě mohla vidět dospívat. Následovala čtyři týdenní kola silné chemoterapie, po které se neudržela na nohou, byla takřka ve vegetativním stavu a její inteligence spadla během infuzí někam na úroveň prvoka. A přesně tak se k ní doktoři chovali. Pokaždé byl u ní jiný lékař, který se s jejím případem vždy musel nejdřív seznámit. Nemluvili s ní o tom, jak léčba probíhá, nevysvětlovali jí, čím prochází a proč, nesdělovali jí, co bude dál. Je to ředitelka firmy, dobře věděla, jak náročnou práci lékaři mají, nezdržovala je ani neobtěžovala, jen potřebovala vědět, co se děje. Šlo jí přece o život.
Pravou příčinou nekomunikace není nějaká nelidskost lékařů, ale naprostý nedostatek lidí, který způsobuje, že ti stávající jsou vyčerpaní a vyhořelí.
Za jeden dotaz ohledně léčby jí primář dokonce vynadal. Dovolila se zeptat, proč budou výsledky chemoterapie měřit testem, který před tím neodhalil, že jí v těle vzniká nádor, a jestli by nebyl lepší ten test, který je na nádor upozornil. Když si šla nechat udělat posudek do Protonového centra, jestli by místo klasického ozařování neměla podstoupit šetrnější laser, vynadali jí znovu a dávali jí najevo, že je zradila. Výsledky chemoterapie nakonec změřili tím testem, který jim nádor prvně ukázal, takže se potvrdilo, že její laická úvaha byla správná. To ji ovšem poněkud vyděsilo.
O psychiku se nestaráme
Pozorovala jsem spolu se svou známou, jak doktoři vůbec neberou v úvahu psychickou stránku nemocných. Jak je kolikrát až trestají za otázky. Přitom by stačilo říct tři čtyři věty navíc a někdy prostě přiznat – nevíme, zkoušíme, uvidíme. Hlavně mluvit.
Zároveň jí sestřička řekla, že slouží třetí dvanáctku za sebou. Doktoři byli běžně v práci o víkendech v sedm ráno, a když už někoho na schůzku umluvila, musel kvůli ní přijít o patnáct minut dřív, tedy v 6:45. To normální člověk nemůže přežít a je naprosto jasné, že oseká veškerý soucit a emoce na minimum, protože už jich prostě není schopen. Doktoři navíc ani nemají čas na nějaké povídání. Pravou příčinou nekomunikace tedy není nějaká nelidskost lékařů, ale naprostý nedostatek lidí, který způsobuje, že ti stávající jsou vyčerpaní a vyhořelí.
Jenže každý, kdo překonal rakovinu, vám řekne, že určité vnitřní nastavení, porozumění tomu, co se děje, a silné přesvědčení, že to dokáže, byly pro jeho léčbu naprosto zásadní. Dělala jsem nedávno reportáž v amerických nemocnicích a každá z nich měla svou nemocniční restauraci. Vysvětlili mi, že tak za pacienty můžou chodit jejich rodiny a přátelé a že jim společné jídlo dělá dobře – a tedy pomáhá v léčbě. Okamžitě se mi vybavily tácy s kusem masa a hnědou omáčkou, které mé kamarádce přistávaly v její nadstandardní místnosti. A kdyby promluvila o pocitech, byla by hned za bioženu.
Léčitelé mají čas
Nabízí se považovat lidi, kteří uvěří tomu, že lze „vykadit rakovinu“ za slabé na duchu, ale vzpomeňme si na Steva Jobse, který věřil, že rakovinu slinivky lze vyléčit makrobiotickou stravou a meditacemi. Těžko přitom můžeme právě jeho považovat za prostého či snadno zmanipulovatelného jedince.
Jiná kamarádka, opět žena v celospolečensky důležité rozhodující pozici, se dozvěděla, že má rakovinu prsu, asi takto: „Tak je to pozitivní,“ řekla jí sestra poté, co položila telefon. „Jděte si tamhle a objednejte se na operaci.“ Následovalo kolečko, ve kterém jí každý připomněl, že „nechodila na prevenčky“, i když na ně chodila. Lékaři jí nedávali moc šancí. Šla k léčiteli, který s ní mluvil a jako jediný jí řekl, že se uzdraví a že „to bude dobrý“. Uzdravila se. Samozřejmě, že ji uzdravili lékaři, ale ona si stejně myslí, že jí nejvíc pomohl léčitel. To samé si myslí i moje známá s nádorem v hlavě, která mezi chemoterapiemi začala chodit k alternativní terapeutce. Nemoc jí změnila život a potřebovala o tom s někým mluvit. Nádor potlačili chemií, to ale nepopírá její názor, že život jí nezachránili v nemocnici.
Dokud si to ve státním zdravotnictví neuvědomí, budou lidé i nadále vkládat své nemoci do rukou komukoliv, kdo se s nimi zastaví a vyslechne je. Kredit za vyléčení rakoviny pak získá blouznící teta v AKTIPu, nikoli přední onkologické centrum v metropoli.
Autorka je redaktorka MF Dnes.