Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Slavný stanfordský vězeňský experiment byl podvod

Kontroverzní psychologický výzkum, který proslavil Philipa Zimbarda, je založený na nepřiznané vědecké manipulaci a záměrné dezinterpretaci výsledků.

Žádný jiný výzkum se netěší takové proslulosti jako sociálně-psychologický experiment z roku 1971 stanfordského profesora Philipa Zimbarda. V univerzitním sklepení během něj vystavěl nápodobu vězení, v němž si osmnáct mužských dobrovolníků rozdělilo role dozorců a vězňů. Jediným pravidlem, kterým se měli dozorci řídit, byl striktní zákaz fyzického násilí. Po několika dnech se přesto proměnili v sadistické bestie, které vězněné tvrdě trestaly a šikanovaly. Výzkum, který byl původně naplánován na dva týdny, byl nakonec po pouhých šesti dnech zastaven. Stačilo to ale k jednoznačnému závěru – když lidé dostanou moc, nebojí se ji zneužít. Pod tlakem sociálních podmínek podléháme svým sociálním rolím, které získávají převahu nad naším individuálním charakterem.

„Většina lidí věří ve svobodnou vůli, v důstojnost člověka. Podceňujeme ale dopad dalších lidí, váhu rolí, jež hrajeme, oblečení, jaké nosíme. Já jsem se snažil zjistit, co se stane, když dáme normální zdravé lidi, inteligentní studenty, na opravdu špatné místo, jako je vězení. Zvítězí dobré vlastnosti lidí, nebo zlé místo přemůže lidskou dobrotu?“ uvedl Zimbardo v rozhovoru pro Českou televizi. Jenže nyní se ukazuje, že to byl on a jeho vědecký tým, kdo šel tomuto zlu více než naproti.

Navádění k násilí

„Dozorci nedostali žádné specifické instrukce nebo poučení, jak se mají chovat,“ tvrdil o experimentu Zimbardo. Jenže podle zjištění novináře Bena Bluma, které bylo nedávno zveřejněno v podobě rozsáhlé reportáže, dozorci nejednali na základě vlastní vůle, ale byli ke svému jednání vyzváni vedoucími projektu. Navzdory tomu, že Zimbardo rád začíná vyprávět příběh experimentu od nástupu vězňů do jejich „nového domova“, jako mnohem podstatnější se jeví den, který tomu předcházel. Během něho totiž mimo jiné i on osobně instruoval dozorce, aby vytvořili prostředí plné nudy a frustrace, k čemuž mají dozorci plné právo a pravomoc.

Chování dozorců odráží nikoli jejich mocenskou pozici, ale spíše snahu identifikovat se s výzkumníky. Svým jednáním se jim snaží zavděčit, případně následují představu, kterou si o jejich záměrech vytvořili.

Většinu instrukcí předával David Jaffe, druhý hlavní vedoucí celého projektu, který zároveň šéfoval dozorčí četě. Právě na základě jeho dvoudenního experimentu s jeho známými vznikl celý nápad na stanfordský experiment. Hlavní inspirací byly děsivé zážitky podmíněně propuštěného Carla Prescotta. Podle jeho vzpomínek na chování dozorců ve věznici v San Quentinu sestavil Jaffe obraz „drsného sadistického trýznitele“. Ze zvukových záznamů vyplývá, že největší starostí Zimbarda a jeho horlivého asistenta byla realizace jejich násilného předobrazu chování. „Dozorci musí vědět, že každý z nich bude tím, čemu říkáme tvrdý dozorce,“ říkal Jaffe jednomu ze strážných (v čase 8:35). Zmiňuje se o tom, že je třeba, aby výsledky experimentu zaujaly média, a svoji promluvu končí radou, aby se choval jako svině. Prescott dokonce ve své knize z roku 2005 prozradil, že téměř všechny způsoby šikany a mučení vězňů odpovídaly tomu, co Jaffovi popsal před spuštěním experimentu.

Verzi, že dozorci byli ke svému jednání naváděni, a nevycházelo tedy zcela „přirozeně“ z dané situace, potvrzují i slova jednoho z dozorců Davea Eshelmana. Ten se během experimentu těšil u vězněných přezdívce „John Wayne“ kvůli svému jižanskému přízvuku a vynalézavé krutosti. Za svůj hlavní cíl považoval, aby výzkum skončil úspěchem. Navzdory předčasnému ukončení projektu kvůli násilnostem mu ostatně Zimbardo osobně gratuloval a děkoval za výsledek.

Kumulace lží

Ikonickou scénou celého projektu bylo psychické zhroucení Douglase Korpiho. Byl zavřený v místnosti na košťata, odkud se snažil dostat ven, a řval jako pominutý, že uvnitř celý hoří a další noc už nepřežije. Dnes přiznává, že tehdy nešlo o žádné nervové zhroucení, ale o prachobyčejný pokus ukončit svoji účast na projektu. Potřeboval se totiž učit na zkoušky. Experiment vnímal jako skvělou brigádu, během které bude mít čas studovat. Jenže dozorci mu odmítli vydat knížky. Když zjistil, že se jeho plán na dobře zaplacené studium hroutí, začal nejprve simulovat zdravotní potíže, později i mentální.

„Když posloucháte záznam, můžete slyšet můj hlas. Odvádím tam skvělou práci. Kvičím a křičím a chovám se hystericky. Měl jsem hrát vězně. Byl jsem dobrý zaměstnanec. Byly to skvělé časy“, říká dnešní forenzní psycholog. Na otázku, proč Korpi později v mnoha mediálních výstupech nepřiznal, že svůj kolaps pouze hrál a nechal tak Zimbarda popularizovat lživou verzi, odpovídá, že mu to nepřipadalo důležité. Zimbardo ho dokonce žádal, aby ve svém lhaní dále pokračoval, přestože to Korpi odmítal. Tuto kontroverzi ostatně slavný profesor potvrdil.

Podobně mluví další vězněný Richard Yacco, který začal s hladovkou, aby také zvýšil svoje šance na předčasný odchod. Když byl s těmito výpověďmi konfrontován Zimbardo, odmítl je jako vylhané. Jenže z jeho vlastních slov citovaných v letos vydané knize Historie d‘un mensonge (Příběh jedné lži), která vychází ze záznamů a dokumentace v archivu Stanfordské univerzity, vyplývá, že profesor věděl, že ani jeden z nich skutečnými potížemi netrpí. Svým názorem se pochlubil ostatním členům vědeckého týmu. Zimbardo při konfrontaci s tímto záznamem Blumovi tvrdil, že pokud chtěli vězní skutečně odejít, stačilo jim použít domluvenou frázi „opouštím experiment“, což nikdo z nich neudělal. Jenže Blum zjistil, že v informovaném souhlasu, kde se měla tato klauzule podle profesora nacházet, nic takového není.

Políček sociálním vědám

Výsledky stanfordského experimentu se v roce 2001 pokusila dvojice vědců Alex Haslam a Stephen Reicher verifikovat zopakováním celého pokusu. Jenže zjistili, že chování dozorců odráží nikoli jejich mocenskou pozici, ale spíše snahu identifikovat se s výzkumníky. Svým jedáním se jim snaží zavděčit, případně následují představu, kterou si o jejich záměrech vytvořili.

Stanfordský experiment vyvolal nejen zděšení a zájem veřejnosti, ale dočkal se i filmového zpracování, řady knižních zpracování, a především je ikonickým ztělesněním úvodu do sociální psychologie. Jeho dopad byl mimořádný, výsledky se využívaly k pochopení jednání dozorců v koncentračních táborech za druhé světové války nebo vzorců chování při nechvalně známém masakru v My Lai, jejž spáchala americká armáda během vietnamské války.

Zpochybnění výsledků má svůj paradoxní rozměr. Lidé skutečně nejsou za své jednání plně odpovědní, jenže v případě slavného pokusu se nyní ukazuje, že jejich chování neurčovala mocenská role. Mnohem spíš za ním stojí manipulace vědeckého týmu, který dobrovolníky nakonec dostal, kam potřeboval. Ukazuje se tím ostatně i to, jak obtížné je v sociálním prostředí dělat experimenty založené na přírodovědných metodách. Takový experiment je totiž takřka nemožné ochránit před zásahy samotných výzkumníků.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image