Squatujeme mediální prostor od roku 2013

V reprodukci chudoby skrze vzdělávání jsme mistři světa

Vzdělání hraje jednu ze základních rolí v tom, jakým způsobem se reprodukuje sociální postavení. V České republice to ale odmítáme reflektovat.

Sociolog Dan Prokop a společnost Median dělají dlouhodobě vysoce záslužnou práci. Mimo jiné totiž mapují krajinu chudoby, která vytváří pomyslnou dusivou, toxickou vrstvu smogu, beroucího dech velké části české společnosti. Pokud si 40 procent českých domácností nemůže dovolit výdaj vyšší než 10 tisíc korun, pak je latentní chudoba a hrozba zadlužení, zírající z každé staré pračky nebo ledničky, masovým a zároveň politicky ignorovaným problémem. Česká společnost je přitom dost bohatá, aby pomohla lidem z pasti trvalé nejistoty v podobě materiální deprivace.

Nejohroženější skupinou jsou lidé ve vyšším, postproduktivním věku a matky samoživitelky. Jak ale ukázal nedávno zveřejněný výzkum Medianu, také 22 procent mladých lidí v ČR je ohroženo chudobou a jejich prostředí jim nedává příliš možností, jak prorazit nízký sociální strop. Problematických faktorů, které způsobují reprodukci chudoby, je více. V ČR si ale s výjimečnou dovedností pěstujeme jeden, který by bylo možné relativně jednoduše odstranit: reprodukci sociálního postavení skrze vzdělání.

Vzdělávat se pro průmysl, který není

Jak vyplývá z dlouhodobých výzkumů Jany Strakové z Ústavu pro výzkum a rozvoj vzdělávání při Pedagogické fakultě UK v Praze, stejně jako z dalších výzkumů na toto téma provedených v ČR, případně z mezinárodních srovnání na úrovni OECD (PISA atd.), v ČR existuje velmi silná příčinná vazba mezi kulturním kapitálem rodiny a dosaženým vzděláním dětí. Právě Jana Straková často upozorňuje, že vůbec nejsilnějším faktorem je vzdělání samotných rodičů. Stačí, aby měl jeden z rodičů vysokoškolské vzdělání a šance, že dítě na něj dosáhne též, se významně zvyšuje. A vice versa: čeští rodiče s nižším vzděláním vedou své děti ke stejnému osudu. Jak už jsem uvedl, tato vazba je v ČR v mezinárodním srovnání velmi silná, a co víc – přirozená reprodukce založená na osobní zkušenosti rodiče a příslušnosti k určité sociální vrstvě je mohutně podporována historickou strukturou vzdělávacího systému na středoškolské úrovni a přežívajícími ekonomickými zájmy, podporovanými průmyslovou lobby.

Setrvání ve vzdělávacím systému evidentně snižuje riziko radikality a náklonnosti k populismu, jehož podpora silně koreluje právě s dosaženým vzděláním.

Ze základních škol stále směřuje asi 70 procent žáků na odborné střední školy. To je naprostá disproporce ve srovnání se zahraničím. Průměr v OECD je padesát na padesát podílu všeobecného a odborného středního školství. Je to relikt minulosti, struktura kopírující ekonomický model druhé poloviny 20. století, kdy Československo, nejprůmyslovější země Evropy, skutečně zaměstnávalo 70 procent lidí v průmyslu a v servisních organizacích. To už dávno není pravda, jenže vzdělávací systém na to na své střední úrovni doposud nereagoval. Reagovala společnost svou přirozenou snahou překlenout tento handicap. S asi 65 procenty žáky z každého ročníku, kteří se hlásí na vysokou školu, v podstatě sledujeme světový trend prodlužování doby strávené vzděláváním.

Vzděláním proti populismu

Ti, kteří mají maturitu, v drtivé většině chtějí pokračovat na vysoké škole, protože vnímají nutnost a výhodnost vyššího vzdělání. Tento model „vynalezla“ Jižní Korea, země, která byla ještě v padesátých letech 20. století zatížena obrovskou mírou negramotnosti, zatímco v osmdesátých letech už směřovala na vysoké školy většina populačního ročníku. Dnes je Jižní Korea při své relativní populační nepatrnosti desátou největší ekonomikou světa. Neradím samozřejmě nechat se inspirovat asijským drilem a nezdravým tlakem na úspěch, v němž děti vyrůstají od útlého věku. Chci jen ukázat na trend, který je v současnosti globální v ekonomicky rozvinutých zemích a má kromě ekonomických a individuálních výhod nepochybné výhody společenské: setrvání ve vzdělávacím systému, zejména jde-li o liberálně demokratické země, evidentně snižuje riziko radikality a náklonnosti k populismu, jehož podpora silně koreluje právě s dosaženým vzděláním. Investice do prodloužení celkové doby vzdělávání je v dnešní situaci nástupu nebezpečných populistů typu Donalda Trumpa v USA, „brexitérů“ Borise Johnsona či Michaela Govea v Británii, Beppe Grilla v Itálii a Zemana, Okamury a Klause ml. v ČR jedním z mála prostředků jak ubránit společnost před sebedestrukcí.

Není náhoda, že právě tito populisté tak rádi mluví o tom, že je třeba snížit počet maturantů a vysokoškoláků. Dodnes vzpomínám na slova Václava Klause ml., který ve společné diskusi na Gymnáziu Jana Keplera před pár lety prohlašoval, že (parafrázuji) „když se jde někdo učit na řezníka, má se učit bourat prase a nic dalšího k životu nepotřebuje“. Ano, takový jedinec je pak ideální obětí populistického žvanění. Netvrdím, že je formální vzdělávání samospásné, do značné míry jde také o celkové společenské klima, které definuje a tvaruje politické preference. Korelace mezi politickou negramotností (inklinací k populismu) a vzděláním je však přesvědčivá.

Zájmy populistů jdou v ČR ruku v ruce se zájmy přežívajícího převážně subdodavatelského průmyslu, který z velké části potřebuje relativně nízce kvalifikovanou pracovní sílu. Nízká cena práce totiž umožňuje montovat či manipulovat na českém trhu s přidanou hodnotou, kterou v západních zemích snižuji vyšší platy. Česká republika mimochodem patří k zemím, v nichž je nejvyšší rozdíl mezi výkonností ekonomiky a platovým mediánem. Obojí, tedy koncentrace průmyslových odvětví, která s sebou odnese automatizace, a princip navyšování zisku na úkor ceny platů zaměstnanců pochopitelně vytváří zájem, jehož rezultátem je unie průmyslové lobby, reprezentované zejména Svazem průmyslu, a populistů. Jaké překvapení, že předseda svazu Hanák, původně náměstek socialistického dopravního podniku, je dobrým kamarádem prezidenta Zemana.

Zlaté české ručičky

Tato unie výtečně spolupracuje a na více frontách utvrzuje relativně izolovanou českou společnost v názoru, že „řemeslo má zlaté dno“ díky „zlatým českým ručičkám“, a naopak trpí zbytečným vzděláváním, honbou za maturitou a vysokoškolskými diplomy, jejichž hodnota tím upadá, stejně jako upadá kvalita „tradičně vynikajícího“ českého vzdělávání. Tato demagogie, kterou produkují zejména mocensky výše postavení muži v předdůchodovém a důchodovém věku, významně přispívá k blokaci smysluplného diskursu o vzdělávání, k paralýze vývoje a utopickým návratům k jakýmsi „zlatým dobám“, za jejichž produkt se považují právě tito pohrobci tesilového socialismu, kteří pomáhají vytvářet v české společnosti velmi aktivně prostředí sociální exkluzivity – na jedné straně záměrnou prekarizací společnosti, k čemuž pochopitelně přispívá i udržování nízké míry vzdělanosti, na straně druhé podporou elitářství ve formě nelegitimního institutu víceletých gymnázií, která podle výzkumu CLoSE významně zohledňují nikoliv nadání, ale socioekonomický status. Přičtěme k tomu dlouhou dobu ignorovaný problém nerovnosti regionální, která se v ČR projevuje jak v distribuci a reprodukci chudoby, tak v příležitostech k dosažení vzdělání, a máme zaděláno na problém, který je třeba řešit nyní, přičemž výsledky budou zřetelné až za dalších patnáct či dvacet let.

Jenže „bezmocní“ v této společnosti se paradoxně neobracejí k těm, kdo by jim mohli pomoci, nýbrž k parazitům, kteří umějí jejich bezmoci zneužít. Tím pádem nadále zůstáváme mistry světa v tom, jak prostřednictvím vzdělávání udržovat společnost relativně nevzdělanou, chudou, a tedy i v pravém slova smyslu bezmocnou. Havel nechť promine.

Autor pracuje ve vzdělávacím think tanku EDUin.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image