Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Znásilnění, věc veřejná?

Dopis, který zveřejnily iniciativy SdruŽeny a Prázdné trůny, vyvolal polemiku – nikoli však o znásilnění.

Odpověď na otázku, jak ve světě, kde by neexistovala policie ani jiné represivní složky státu, řešit trestné činy, jako jsou vraždy, sexuální zneužívání, znásilnění nebo krádeže, hledáme už delší čas. Stýkáme se totiž při své práci běžně s lidmi, kteří tyto instituce odmítají. Ale ještě jsme nedostaly odpověď, jež by nás uspokojila. Jako novinářka a advokátka se setkáváme s pochybeními policie, takže si část našich čtenářů a klientů může myslet, že také odmítáme existenci represivních složek státu a sníme o světě, kde násilí nebude. Jenže takový svět není možný. Můžeme žít ve společnosti, kde je násilí a trestných činů více nebo méně, existují postupy a mechanismy, jak působit preventivně, ale sebelepší uspořádání nezpůsobí, aby násilná trestná činnost zcela vymizela. Proto je potřeba, aby existoval účinný způsob pod veřejnou kontrolou, jak se společnost s takovými činy vypořádá.

Mediální hyenismus

Počátkem minulého týdne zveřejnily dva levicové kolektivy, Prázdné trůny a SdruŽeny, otevřený dopis, ve kterém psaly, že aktivistka Marie Feryna znásilnila dvě ženy. Jedna se podle dopisu autorsky podílela na jeho sepsání, druhá měla souhlasit, že se obvinění ze znásilnění tímto způsobem zveřejní. O dopisu se hojně diskutovalo na Facebooku, kde se velmi často objevoval názor, že znásilněné ženy měly jít na policii. Skutečnost, že tak znásilněné ženy neučinily, byla označována jako zametání věci pod koberec. Z médií se dopisu chytly Parlamentní listy, Blesk, Expres, Echo 24, Eportal.cz, krátkou zprávu přinesla Mladá fronta a okomentoval ho i Tomáš Baldýnský v Lidových novinách.

Pokud vás rozčílilo, že „na Klinice není znásilnění trestný čin“, můžete se zasadit o to, aby jím mohl být častěji v České republice.

Některé komentáře na sociálních sítích jen špatně skrývaly nadšení, mnohé byly rozhořčené a opakovaně se ozývalo, že všude jinde než na Klinice, což je jedno ze dvou míst, kde se znásilnění mělo odehrát, je znásilnění trestný čin. Kritiku si vysloužil i jazyk používaný autory dopisu a pojmy jako „přeživší“, které nejsou v českém kontextu zažité. Pro mnohé byl dopis jako z jiného světa. Diskuse se nevedla ani tak o znásilnění a o tom, jak jsme na tom v tomto ohledu v České republice, ale mnohem spíš o levicové radikální scéně a o jejím přístupu k právnímu státu. Mnoho lidí vzalo dopis jako příležitost vysmát se způsobu, jakým se oběti pokusily se se svým traumatem vyrovnat.

Nevíme, co se stalo

Znásilnění je pro oběti velmi zraňující a jistě je pro ně zraňující i to, pokud jim okolí bez výhrad nevěří. V našem právním řádu však máme jeden důležitý princip, kterému se říká presumpce neviny a který jde proti bezvýhradné důvěře obětem. Ideálně bychom obviněného měli vnímat jako vinného teprve, až když obvinění potvrdí soud pravomocným rozsudkem. Tento princip jako společnost velmi často porušujeme, přesto má svůj hluboký smysl a není dobré na něj zapomínat. Právě díky presumpci neviny dnes neřešíme konflikty veřejným zostuzením nebo lynčem.

U tohoto konkrétního obvinění navíc není žádným způsobem popsaná skutková podstata, nevíme tedy, co se přesně stalo. V českém právním řádu má znásilnění svou definici. Aby to bylo znásilnění, musí pachatel užít násilí nebo pohrůžky násilí nebo zneužít bezbrannosti oběti. Nekonsenzuální sex, který nedoprovází násilí, českým právem jako znásilnění vnímaný není. Což ovšem neznamená, že nemůže být pro oběť velmi zraňující nebo že ho jako znásilnění nevnímají v jiných zemích.

Srovnání s MeToo, které se v souvislosti s dopisem objevovalo, není přesné. Přestože se i hnutí MeToo mohlo místy dostat do poloh, které zaváněly lynčem, je zde několik podstatných rozdílů. Ženy, které obvinění vznášely, vystupovaly pod svým jménem a přesně popisovaly, co se jim stalo, obvinění nebyla vágní. Reagovaly na kulturu mlčení, která dovolala mocným mužům chovat se roky určitým způsobem. MeToo upozorňovalo i na chování, které není trestné, ale pro oběti může být přesto traumatizující, a přineslo i odhalení o selhání policie. To vše ale v naší zemi neproběhlo a zřejmě to nebude tím, že bychom tady takovými problémy netrpěli.

Dopis, který se minulý týden dostal na veřejnost, ale podobnou debatu vyvolat nemohl, a to i proto, že je anonymní a nepopisuje systémové selhání, ať už nějaké instituce, anebo policie či soudů. Jeho výsledkem je jen nekonkrétní obvinění, se kterým si čtenář neví rady. Je postaven do situace, kdy buď bude obviněním věřit a tím odsoudí pachatelku, čímž poruší princip presumpce neviny, anebo se zachová necitlivě k obětem tím, že ho bude ctít. Takový dopis ze všeho nejvíc připomíná soud bez soudu. Instituce, které vznikaly staletí, jako je právě soud, mají svou historii, které není dobré se vzdávat a nahrazovat ji ad hoc řešením, jakým je otevřený dopis.

Nahlásit! Nahlásit?

Nahlásit! To byla první reakce mnohých. Rada, ať jdou ženy na policii, se jeví jako jediná logická, přesto je dobré se zastavit u několika čísel. Všichni ti, kteří vnímali nenahlášení znásilnění jako něco zcela nepochopitelného, by si měli uvědomit, že znásilnění je v České republice podle odhadů nahlašováno jen v pěti až osmi procentech případů. Většina z nich navíc neskončí výrokem o vině. Podle analýzy ProFemu bylo v roce 2013 prokázáno a odsouzeno jen 35,82 procenta z nahlášených znásilnění. To znamená, že pokud se rozhodnete na policii jít, máte poměrně malou šanci, že vám soud dá nakonec za pravdu.

Ročně je nahlášeno jen kolem šesti set případů znásilnění, přitom podle nejstřízlivějších odhadů jich je minimálně sedm tisíc, podle jiných odhadů až třináct tisíc. Žije tady mezi námi podle průzkumů kolem deseti procent žen, které se staly oběťmi znásilnění, existují i výzkumy, které uvádějí vyšší počet. Čísla z různých výzkumů se liší právě proto, že nelze vycházet z jasných policejních statistik. Jisté je jen to, že naprostá většina znásilněných trestní oznámení nepodá. Je dost dobře možné, že někoho takového znáte. A možná se vám i někdo svěřil. Nutili byste svou kamarádku, která by se vám svěřila, aby šla na polici? Říkali byste jí, ať se stydí, že čin zametá pod koberec? Zamysleli jste se někdy nad tím, proč tak málo obětí jde znásilnění nahlásit? A jak se máme jako společnost vyrovnávat s tím, že i to, co není podle českého práva trestný čin, může mít pro oběti hluboké následky? To všechno jsou otázky, které bychom si měli klást.

Jedním z důvodů je, že naprostá většina (75,38 procenta) znásilněných pachatele znala a často se jedná o někoho blízkého, kamaráda, partnera. Dalším faktorem je postoj společnosti ke znásilnění. Názor, že si za to žena může v některých případech sama, není nijak ojedinělý. Myslí si to tři pětiny Čechů. Ale na vině je i způsob, jakým probíhají vyšetřování a soudní proces, jež mohou psychickou situaci obětí ještě zhoršit. Můžeme sice pozorovat jistý pokrok (od roku 2013 si oběť například může vybrat, zda ji bude vyslýchat žena nebo muž a k výslechu si může vzít doprovod), ale pořád je co zlepšovat.

Vadí-li vám, že jsou tu dvě ženy, které se rozhodly nejít na policii, jistě vás ještě mnohem víc trápí ty tisíce žen, které se každoročně rozhodnou stejně. V tom případě pro vás máme dobrou zprávu. Můžete s tím něco dělat. Třeba se zajímat o to, jestli je Istanbulská úmluva opravdu nějaký genderový nesmysl, anebo jestli nemá naopak přispět k tomu, aby tento nejvíce zraňující a tak málo nahlašovaný trestný čin měl větší šanci na to být souzen a odsouzen. Pokud vás rozčílilo, že „na Klinice není znásilnění trestný čin“, můžete se zasadit o to, aby jím mohl být častěji v České republice.

Autorky jsou právnička a novinářka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image