Klávesy piana se pohybují samy od sebe. Rozpustilou skladbu totiž hraje neobvyklý přístroj bez lidské obsluhy z děrného pásu. Automatický klavír funguje již od první série jako jakási metafora světa seriálu Westworld. Tentokrát však automat hraje už jen pro salon plný mrtvol. Přes zakrvácené okno zahlédneme splašeného koně (nepochybně stroj). Stále ještě za doprovodu veselého hudebního podkresu prchá ve zpomalených záběrech sluncem rozpálenou prérií trojice osob ve smokinzích a večerních šatech. Na koni je s puškou pronásleduje Dolores: naivní farmářova dcera a taky oblíbená atrakce zábavního parku imitujícího Divoký západ, kam bohatí lidé jezdí ukájet své nejtemnější choutky na androidech nerozeznatelných od lidí. Dolores postupně výstřely do zad popraví všechny zámožné lidské uprchlíky. A nejde jí přitom nefandit.
Ačkoli je Westworld velkorozpočtovým žánrovým seriálem, rozhodně nejde o bezduchou zábavu. Seriál pracuje s poučeným filmovým jazykem a v mnoha vrstvách chytře zpracovává aktuální témata.
První série velkorozpočtového seriálu HBO, který má ambici se stát po Hře o trůny novou vlajkovou lodí stanice na poli výpravných seriálů, byla především o emancipaci. Westworld postupně odkrýval, jak si někteří robotičtí obyvatelé parku začínají uvědomovat svoji úlohu a přicházet k vlastní vůli, a krvavá vzpoura doposud zneužívaných strojů v parku byla na spadnutí. Seriál současně stále ponechával otevřenou možnost, že vlastní vůle strojů je pouze iluze a že jednají podle zvráceného scénáře jednoho ze zakladatelů parku.
Stojí za to dostat se mimo park?
Druhá řada základní otázku obrací vzhůru nohama a vztahuje ji k člověku: Do jaké míry se může člověk svobodně rozhodovat? Není jeho život také naprogramovaný? Nových témat, ale i příběhů, postav, časových linek a prostředí však přináší mnohem víc. Svět Westworldu je nyní plně v rukou výtvorů. Rozvzpomínají se na předchozí životy, kolikrát zemřely, trpěly, byly znásilněny, a ty, které ještě neprozřely, důvěřivě následují ostatní. Podstatnou otázkou se však stává dilema, kam by vlastně měly směřovat. Jaký je rozdíl mezi parkem a skutečným světem? A je skutečný svět hodnota, o kterou by měly výtvory usilovat?
Spor o dva směry, kterými se mohou vydat, částečně reprezentují dvě silné ženské postavy. Naivní venkovanka Dolores a cynická provozovatelka nevěstince Maeve se stávají skutečnými hybnými silami vyprávění. Obě se vymaní z předepsaných úloh v zábavním parku a na svou stranu obrátí mnoho dalších. Pro seriál postavený na silných ženských hrdinkách je nepochybně symbolické, že si Thandie Newton (Maeve) a Evan Rachel Wood (Dolores) nakonec vybojovaly pro další série stejné platové ohodnocení, jako mají jejich mužští kolegové. Z tematického hlediska je pak zábavné sledovat, jak obě nakonec jednají v rozporu se svými původními charaktery, vymyšlenými scenáristy parku. Zatímco cynická a prudce inteligentní Maeve se poddá mateřským instinktům (přestože si uvědomuje, že jsou konstruktem scenáristů), a dokonce na svou stranu získá i několik lidských kompliců z řad dřívějších zaměstnanců parku, z důvěřivé a vždy usměvavé venkovanky Dolores se stává chladnokrevná a sebejistá vojevůdkyně, která se chce především vymanit z okovů parku a dobýt svět i za cenu vyhlazení lidstva.
Velice překvapivá pak jsou některá vysoce aktuální témata, která druhou sérii obohatila. Zatímco výtvory drancují park a nemilosrdně popravují zbylé lidi, z vnějšího světa nepřichází žádná pomoc. Lidské životy jsou totiž až druhé v pořadí za nejcennějším artiklem: společnost Delos se zajímá především o nashromážděná data o samotných návštěvnících parku, analyzuje jejich rozhodování v extrémních situacích a sestavuje jejich komplexní profil. Přímo se tak nabízí paralela se současnými skandály, jež byly spojeny se shromažďováním dat o chování lidí na sociálních sítích.
Dekonstrukce i guilty pleasure
Westworld přitom zvládá být velice inteligentní, rafinovanou a především hravou zábavou. Pro fenomén quality TV není vůbec neobvyklé, že seriály pracují kreativně s různými mody vyprávění. Už v předchozí řadě jsme si mohli užívat napětí mezi westernovým žánrem, který seriál do jisté míry ctí, a jeho dekonstrukcí. Divoký západ a jeho příběhy jsou v parku vytvořené postavami, které mají logicky své vlastní tvůrčí limity. Seriál patetickými promluvami a recyklací žánrových klišé pomrkává na poučeného diváka, ale současně nabízí i nenáročnou zábavu v duchu guilty pleasure. Westworld se tak pohybuje mezi velkolepým spektáklem a jeho reflexí.
Druhá série pak jde ještě dál, když nám dovolí nahlédnout do dalších tematických parků. Některé motivy, příběhy a charaktery z Divokého západu tvůrci parku bezostyšně zkopírovali a přesadili je do kulis středověkého Japonska: kovboje vystřídali samurajové a ninjové a krvavé pistolnické duely nahradily ještě krvavější souboje s meči. Divák tak má možnost bavit se sledováním známých vyprávěcích postupů zasazených do jiné žánrové tradice a jiného kulturního prostředí.
Hra s divákem je však možná nejzřetelnější v práci s časem. Koncepce první série do velké míry stála na dlouho nepřiznaném střídání dvou paralelních rovin, které v ději dělí takřka třicet let. Tvůrci si správně uvědomili, že nemohou nachytat diváky dvakrát na stejný trik. Druhá série pracuje s tím, že je divák již dobře obeznámen s tím, jak svévolně Westworld nakládá s časem, a přináší ještě více časových pásem (a také vrstvu virtuální reality). Protagonista Bernard se díky poruše pohybuje mezi dvěma přítomnostmi, které odděluje několik dní. Výsledkem je nepřetržitá hra: divák je nucen neustále z nejrůznějších indicií vyvozovat, v jaké časové rovině se daná scéna odehrává a jak se vztahuje ke scéně předchozí.
Kromě toho se formou nejrůznějších flashbacků odkrývá minulost mnoha dalších postav. Odhalujeme rodinné tragédie na pozadí společnosti Delos, která se nakonec zmocnila parku. Právě v této linii seriál pozvolna ukazuje i realitu mimo park. Pozoruhodné je především neokázalé vyobrazení vzdálené budoucnosti. Westworld rozhodně neodvádí pozornost od příběhu tím, že by fetišizoval technologie. Na rozdíl od některých dalších seriálů dotýkajících se podobných témat (jako například Altered Carbon od Netflixu) je moderní technologie pouze předmětem vyprávění, nikoli samoúčelnou atrakcí. Ani ve scénách odehrávajících se mimo dobově laděný zábavní park není Westworld zahlcený vznášejícími se auty, a naopak se překvapivě drží při zemi.
Jedním z emocionálních vrcholů a zároveň skvělým příkladem rozšiřování seriálového světa je pak díl, v němž vykládá svůj životní příběh indián Akecheta. Tvůrci se dopustili poměrně odvážného kroku: skoro celá epizoda, věnovaná doposud spíše vedlejší postavě, je odvyprávěna v indiánském jazyce. V dojemném Akechetově osudu jsou hlavní témata seriálu (osvobození a prohlédnutí výtvorů) propojena s příběhem nešťastné lásky a nápaditě vsazena do kultury původních obyvatel Ameriky a interpretována prostřednictvím jejich mytologie.
Tohle je jenom začátek
Westworld ani ve své druhé sérii nepodlehl dominantnímu trendu digitálních kamer a byl opět natočen na 35mm filmový pás. Ambice vyprávět obrazem a používat filmový jazyk prozrazují už obligátní úvodní rekapitulace předchozích dílů. Zatímco běžné televizní seriály připomínají dosavadní děj sestřihem zásadních vět, které shrnují nějaký stav, případně posouvají dosavadní příběh, zatímco obraz má spíše ilustrační funkci, Westworld se spoléhá na začátku některých epizod pouze na sestřih výmluvných výjevů a zvuků bez jediného slova.
Ačkoli je Westworld velkorozpočtovým žánrovým seriálem, rozhodně nejde o bezduchou zábavu. Seriál pracuje s poučeným filmovým jazykem a v mnoha vrstvách chytře zpracovává aktuální témata. S dalšími řadami lze očekávat, že bude podobně jako kdysi Hra o trůny stále dražší a velkolepější. Tvůrci přes promyšlenou mytologii parku a rozvedení mnoha zásadních příběhů v pozadí vzniku Westworldu stále ukázali jenom nepatrný výřez ze světa, do nějž je děj zasazen. Závěr druhé série je zároveň příslibem toho, že uvidíme ještě mnohem víc. Děj se přitom může vyvíjet i poměrně nečekaným směrem a daleko od samotného westernového parku. Nezbývá než doufat, že se tvůrcům i v budoucnu podaří udržet nastavenou úroveň vyprávění.
Autor studuje filmovou režii.