Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Chudoba jako exotika

Česká televize odvysílala nové díly reality show Zlatá mládež. Zůstala po ní pachuť odsuzujících a zesměšňujících výroků na adresu chudých a znevýhodněných.


Koncem června skončila druhá řada dokumentární reality show České televize Zlatá mládež. Podstata pořadu spočívá v tom, že pět mladých lidí z „vyšší třídy“ je štábem nainstalováno mezi socioekonomicky znevýhodněné spoluobčany. V druhé řadě šli tvůrci ještě o krok dál (domácí prostředí již zřejmě bylo vytěženo) a umístili ústřední pětici do míst mimo Českou republiku. Účinkující se tak dostali mezi těžce pracující dělníky v Indii, do chudinské čtvrti v keňské Nairobi a jako zlatý hřeb museli projít balkánskou uprchlickou cestu. České televizi se podařilo divákům naservírovat pořádnou dávku cynismu. Ačkoli proklamovaným záměrem bylo upozornit na negativa globalizace, série je v první řadě přehlídkou hysterických, znechucených, odsuzujících a zesměšňujících výkřiků směrem ke znevýhodněným obyvatelům planety.

Co stojí globalizace?

Tvůrci pořadu si podle vlastních slov kladou za cíl ukázat, že „v globalizovaném světě naše české životy souvisí i s životem někoho, kdo se narodil třeba ve městě ve střední Indii“. To je jistě zajímavé a z hlediska služby veřejnoprávní televize jednoznačně nosné téma, otázkou ovšem zůstává, zda tak činit takovýmto formátem. Když pomineme anonymní narativ tvůrců, v pořadu se totiž dostanou ke slovu takřka jen účinkující. Kritický pohled na zobrazovanou realitu představuje pouze Stanislav Komínek z neziskové organizace Na zemi, který v několika málo větách hovoří o pracovních podmínkách a mzdách dělníků v obuvnických továrnách a dílnách v Indii. Dělníci sami nedostávají vůbec žádný prostor.

Kritika globalizace ekonomiky je v pořadu tak opatrná, že je prakticky nerozpoznatelná, a navíc nabízí jen koncept partikularizovaného světa – tedy světa, kde se každý stará jen o své nejbližší okolí a pokud možno hlavně o sebe.

Účastníci se vyjadřují sice kriticky, především ale nevhodně, hloupě a neeticky. Ilustrativním příkladem je přirovnání vlaku nižší cestovní třídy k vlaku do koncentračního tábora či připodobnění cestujících k „opicím v kleci“. Anonymní komentátor výroky v jedné větě označí za xenofobní, dalšího komentáře či odsouzení, které by v tomto případě bylo na místě, se ale nedočkáme. Neokomentovány pak zůstávají promluvy aktérů, které by se daly označit za orientalismus v tom nejčistším saidovském smyslu, ať už se jedná o představy aktérů, že v Indii je pouze poušť – či naopak jen džungle –, nebo povzdech, že v továrnách nejsou k vidění „lidé oblečení v těch hezkých šátcích“.

Přinejlepším nedořešená je otázka dětské práce v obuvnických dílnách v Indii. Autoři se omezí na konstatování, že v dílně pracují i děti – chlapci mezi deseti a patnácti lety. Pokud ale divák neotevře webové stránky projektu, už se nedozví, že dětská práce je v Indii zakázaná. Přesto ale běžně chlapci chodí do práce se svými otci, aby během nárazových zakázek vydělali více peněz pro rodinu. Kritika globalizace ekonomiky je v pořadu tak opatrná, že je prakticky nerozpoznatelná, a navíc nabízí jen koncept partikularizovaného světa – tedy světa, kde se každý stará jen o své nejbližší okolí a pokud možno hlavně o sebe. Zároveň je zcela příznačné, že nikdo po celou dobu pořadu nekomentuje absenci žen v pracovním procesu.

Hlavně že jiní jsou na tom hůř než my

Když jsou aktéři rozpolceni mezi dvěma postoji („radši kupovat italské zboží, z Indie už nic“; „kdyby tady ty lidi nešili ty boty, neměli by vůbec žádnou práci a takhle mají aspoň něco“), nedojde k žádné korekci těchto stanovisek ani nezazní žádný konkrétní návrh, jak by jednotlivci či skupiny mohli přispět ke změně. Utrpení lidí z nezápadního světa je zde nakonec redukováno na zajímavý kolorit, na něco, co se vymyká z kruhu naší bezpečně omezené existence. Je to totiž příliš daleko a my s tím nemáme mnoho společného – kromě toho, že si můžeme povzdychnout, jak jsou na tom jiní lidé špatně, a pak vytáhnout něco dobrého z ledničky, abychom se ujistili, že my jsme na tom líp.

ČT by v tomto směru rozhodně měla mít větší ambice a podporovat demokratické hodnoty a dodržování lidských práv. Bez ohledu na záměry tvůrců je hlavním poselstvím Zlaté mládeže vzkaz divákům, že chudoba je jinde. My se máme dobře. A máme být rádi. Pokud bychom chtěli pomoci, stačí si kupovat značkové oblečení.

Autorka studuje Fakultu humanitních studií.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image