Spoluator výstavy Hubert Gacík. Foto Klára Jeništová, Muzeum umění Olomouc
Kolektivní domy představují fenomén, který se v různých podobách vynořoval v československé architektuře po celé 20. století. Jejich zkoumání, se dlouhodobě věnuje specialista na kolektivní bydlení Hubert Guzik a historička umění Lenka Kužvartová. Jejich spolupráce vyústila ve výstavu Bydlet spolu: české kolektivní domy. Výstava se snaží nahlédnout ideu „koldomu“ v historickém kontextu a představit ji i laické veřejnosti jako specifické odvětví československé politiky, architektury i uměleckého uvažování. Po Olomouci a Liberci se výstava momentálně přesunula do Českých Budějovic. O tom, co kolektivní domy reprezentovaly, jak se utvářela jejich idea a co vlastně znamená sdílené bydlení jsme se bavili přímo s autory výstavy.
Vaše výstava se jmenuje Bydlet spolu a pojednává především o kolektivních domech. Z jakého důvodu vlastně vznikaly?
Lenka Kužvartová: Bydlet individuálně – a to myslím i třeba s rodinou – je dnes bráno jako samozřejmost. Je to norma. Kolektivní domy a kolektivní způsob bydlení mají co nabídnout – a i o tom naše výstava je. Lidé se dnes k takovému bydlení obloukem vracejí, třeba přes cohousing. Také mě zajímal ten historický vývoj, a to jak ve vztahu k architektuře, tak ve vztahu ke státní správě a státu obecně. V kolektivním bydlení se zrcadlí hodně z toho, jak se v dané době uvažovalo.
Sdílení je k prostředí šetrnější než individuální spotřeba. A to mi dnes přijde jako nejnosnější argument.
Hubert Guzik: Na českých kolektivních domech je podle mě nejzajímavější to, že skoro vždy šlo o ideologicko-politický konstrukt. Na rozdíl od cohousingů, které zmínila Lenka, bylo kolektivní bydlení vždy paternalistickým projektem shora. Byl zaštítěný buď politiky, nebo prominentními intelektuály, architekty, umělci, nebo významnými členkami feministického hnutí. V podstatě nikdy to nebyla iniciativa zdola.
Na vaší výstavě je hodně znát politické pozadí bydlení, ale i architektury. To v dnešním pozdním kapitalismu trochu chybí – architekturu většinou nevnímáme jako ideologický nástroj a koncept. Promítalo se politické přesvědčení architektů kolektivních domů do jejich tvorby?
LK: Když jsem se v průběhu studia dějin umění dostala k architektům, intelektuálům a avantgardním umělcům, jako byl Karel Teige, byla jsem nadšená z toho, s jakou samozřejmostí se snažili zapojit do společenské změny, přestavby světa. Velkou roli v tom hrál optimismus spojený s vizí pokroku a samozřejmě mnohdy nekritický obdiv k Sovětskému svazu. Koldomy měly řešit bytovou nouzi, dopřát dělníkům hygienické a důstojné bydlení. I když se u nás za první republiky žádný kolektivní dům nerealizoval, ta diskuse je velmi zajímavá. Pro mě osobně je politická angažovanost architekta velké téma. Myslím si, že architekti, kteří dnes řeší, jak reálně vytvářet opozici vůči kapitalistickému pojetí města, existují, ale nejsou vidět tolik jako architekti-celebrity, kteří vytvářejí standard. Za první republiky ti radikální architekti ale také působili jako extremisté.
A jak se jim tedy dařilo pronikat do veřejného prostoru? Co bylo určující pro jejich úspěch?
HG: Teige je klíčová osobnost pro příběh českých koldomů, ale prakticky úspěšný nebyl – žádný marxistický kolektivní dům se nepostavil. Hlavní potíž byla v tom, že se Teige vůbec nestaral o reakce lidí, o to, jak jeho koncepty budou přijímány. Neoslovoval budoucí obyvatele koldomů, vůbec s nimi nekomunikoval. Měl představu, že dělníci budou sami vyhledávat bydlení v kolektivních domech a tyto domy dokážou pak dělníky přetvořit a utužit jejich třídní vědomí, čímž se uspíší příchod bolševické revoluce. Netrápil se tím, že dělníci samotní očekávali něco jiného a podle dobových průzkumů veřejného mínění jich kolem 80 procent chtělo bydlet ve vlastních rodinných domcích. Ne tedy v kolektivních útvarech, kde mají společnou jídelnu, školku, prostory pro trávení volného času či místnosti pro politickou agitaci.
LK: Souhlasím, že Karel Teige i avantgarda měli dost zkreslené představy o tom, co dělnická třída chce a potřebuje, jak žije. Ale způsob, jakým se snažili myšlenku kolektivního bydlení propagovat, byl zajímavý – argumentovali sociologickými nebo statistickými údaji. Například Sociologický fragment od Jiřího Krohy, vlastně svébytné výtvarné dílo, se podrobně věnoval srovnání toho, jak žije dělnická třída, střední třída a jak bohatí. Vypracoval třeba časové diagramy využití bytu a používal je, aby propagoval zespolečenštění některých funkcí bytu. Podle něj by tak dělníci dosáhli lepšího životního standardu. Kontakt s dělnickou třídou ale opravdu chyběl.
HG: Civilizační standard je jeden z faktorů a jistě byl významný. Když si vzpomeneme, co psal Stanislav Holubec o životních podmínkách dělníků za první republiky, tak to opravdu nebylo jako v seriálu, který nám nedávno servírovala Česká televize. Bylo to kruté období a kolektivní domy to měly změnit. Jenže v tom ideologickém balíčku bylo například i úplné rozbití rodiny. To si Teige odvodil od Bedřicha Engelse a dokonce se tento proces snažil dost neuměle doložit americkými sociologickými teoriemi. Představoval si, že v kolektivních domech nebudou rodiny, ale svobodní, emancipovaní jedinci, jejichž děti budou povinně vychovávány v celotýdenních školkách. A to bylo i pro velkou část tehdejší levice nepřijatelné.
Jak se idea kolektivních domů zrodila? Odkud přišla?
HG: Navzdory slovu „kolektivní“, které vyvolává asociace se socialistickým režimem, sama myšlenka nepřišla ze sovětského Ruska a ani nebyla odvozena z marxismu. Ideu kolektivních domů sem přinesl T. G. Masaryk ze Spojených států a v politických kategoriích šlo tehdy o vyloženě liberální koncept.
A čím?
HG: Masaryk a jeho kolegové si to představovali tak, že liberální společnost je vystavěná jednak na respektování vysoké míry individuálních svobod každého člověka a zároveň s tím na respektování práv druhého. V ekonomické rovině měl systém fungovat tak, že se spoléháme na ostatní, kteří profesionálně odvádějí svou práci, a že onu práci nejen spravedlivě odměňujeme, ale také oceňujeme.
Že tedy existuje kvalitní dělba práce a lidé jí využívají?
HG: Ano. Kolektivní dům měl být mikromodelem liberální společnosti. To, co do té doby dělala hospodyňka individuálně doma, svěřila v kolektivním domu do rukou profesionálů – praní prádla, úklid, vaření, výchovu dětí. A mohla se spolehnout na to, že tyto služby budou odvedeny kvalitně a zodpovědně. Byl to koncept, který přišel ze socialistických amerických kruhů, ale zaměřoval se na středostavovské vrstvy. Ne na sociálně potřebné. Přehlížela se celá řada problémů, třeba to, že zaměstnanci raných kolektivních domů v Americe byli převážně imigranti, kteří obyvatelům zajišťovali pohodlný život, zatímco k jejich sociální integraci to nepřispívalo.
Mají kolektivní domy i feministický narativ a feministickou historii?
HG: Koncept se v USA zrodil ve feministickém prostředí, a když to Masaryk zprostředkoval, během pár let s podobnou iniciativou přišly přední československé feministky Františka Plamínková a Olga Stránská-Absolonová. Už před první světovou válkou začaly lobbovat za výstavbu takových domů v Praze. Jejich snahy byly nicméně úspěšné až po válce a vyústily v realizaci Červených domů v Praze-Holešovicích.
LK: Existuje i druhá feministická linie, kterou kolektivní domy mají, a tou je linie družstevnictví. To se rodilo na konci 19. století. Ve Velké Británii i v USA vznikaly skupiny rodin, které si chtěly pomáhat a domácí práce vykonávat kolektivně, a uvolňovat tak jednotlivé ženy pro zaměstnání nebo zájmovou a veřejnou činnost. Jedna linie je tedy ta linie placených služeb a ta druhá je linie svépomoci a sebeorganizace.
HG: Cílem bylo osvobodit středostavovskou ženu od domácí práce, aby jednak mohla nastoupit do zaměstnání, a jednak se mohla věnovat výchově dětí. Oproti marxistickým teoriím zde rodina měla být pospolu, soudržná, ale měla využívat placených či družstevních služeb.
Rozvíjelo se pak i nějaké jiné sociální hledisko, bral se ohled na ženy v těžší situaci, samoživitelky, nižší třídu?
HG: Ten rozměr se objevil s neúspěchem Červených domů, které od počátku nefungovaly kolektivně.
Co selhalo?
HG: Červené domy byly původně zamýšlené pro lépe vydělávající dělníky a živnostníky. Blok stavělo město Praha na své náklady, ovšem krize kolem roku 1922 magistrát přinutila hledat spolufinancování u ministerstva sociální péče. A právě ministerstvo si vymohlo, že celá pětina bytů bude pro ministerské úředníky. V tu chvíli magistrát upustil od provozování kolektivních zařízení, protože taková nesourodá směsice lidí nezaručovala optimální využití služeb. Po neúspěchu Červených domů se feministky začaly zajímat více o sociální stránku věci. Například první československá architektka Milada Petříková-Pavlíková, blízká spolupracovnice Plamínkové, se ve své práci hodně věnovala „svobodárnám“ a její Domov Charlotty Masarykové na pražských Vinohradech byl vyloženě ubytovnou pro sociálně slabší ženy. Naopak slavné Ženské domovy na Smíchově, o jejichž vznik se opět zasloužila Františka Plamínková, byly určené pro pracující ženy. Podmínkou získání bytu bylo, že něco vyděláváte.
Jak vůbec charakterizovat kolektivní dům? Mluvíme o různých jeho odnožích a typech, ale má nějakou jasně danou strukturu? A jak se jeho infrastruktura liší od infrastruktury sídliště?
LK: Každý obyvatel, dvojice či rodina – záleží na typu kolektivního domu – zde má soukromý prostor. Vedle něj tu existují další prostory pro trávení volného času a provozy nahrazující individuálně vykonávané domácí práce – jídelna, prádelna, jesle, mateřská škola, klubovny, dílny, knihovna s čítárnou, tělocvična, sportoviště apod.
HG: V šedesátých letech se sídlištím říkávalo „kolektivní dům naležato“. Takže naopak, kdybychom chtěli definovat kolektivní dům, šlo by o „sídliště nastojato“.
A proč nakonec sídliště zvítězilo? Lidi se málo družili, nebo to bylo ekonomicky výhodnější?
HG: Klíčovou roli hrálo to, že pro různé provozy byly optimálními různé stavební technologie – jiná pro byty a jiná třeba pro velkou jídelnu či samoobsluhu. Tento stavební aspekt rozhodl o tom, že se začala stavět sídliště. Přitom už v šedesátých letech architekt Karel Honzík kritizoval oddělení služeb a bydlení a jejich rozkouskování v rámci sídliště, protože sídliště jsou hodně rozpínavá, zabírají nové a nové plochy, na rozdíl od vertikál v podobě kolektivních domů.
Takže spíše než ideová stránka věci zvítězila ta praktická?
LK: Asi obojí. Když byly dostavěny dva kolektivní domy u nás, zlínský a litvínovský, začalo se sledovat, jak fungují. Z toho zkoumání jasně vycházelo, že třeba jídelna v domě, je nesmysl. Už jen kvůli výparům a hluku. Obyvatelé se v ní také nestravovali v takové míře, jak architekti předpokládali. Ukázalo se taky, že provozy typu společenská místnost nebo klubovna, nejsou obyvateli příliš využívány, pokud v nich není organizovaný program. Je dobré si uvědomit, že se tam často stěhovaly mladé rodiny s malými dětmi, ale jejich potřeby se postupem času měnily a to ty veřejné provozy nedokázaly podchytit.
V šedesátých letech se ale začaly vyskytovat variace na kolektivní domy – jen pro méně lidí…
HG: Ano, jednalo se domy hotelového typu. Ale ty byly vnímány spíše jako integrální součást sídliště, protože celá řada služeb byla už mimo samotný dům. Šlo zpravidla o startovací bydlení.
Mně to připadá jako ubytovna. I dnes se někteří lidé, typicky vdovy nebo samoživitelé, nastěhují do ubytovny, aby měli zajištěné určité služby – i když samozřejmě v úplně jiné kvalitě než v hotelu.
LK: I na přelomu padesátých a šedesátých let se při výstavbě těchto domů přemýšlelo, že by zde žili právě „singles“ a také senioři. Mělo to vypadat tak, že dospělé děti by se od rodičů stěhovaly do hotelových domů, kde by žily i se svými partnery, než by přišly jejich děti. Měly by dost času na studium, své zájmy a společenský život, protože by se nemusely starat o chod domácnosti. Ve chvíli, kdy by přišly děti, by se odstěhovali do klasické zástavby na sídliště. A jakmile by jejich děti odrostly, tak by se přesunuly do hotelových domů uzpůsobených pro staré lidi.
A kde je v těchto konceptech to, čemu říkáme domov?
LK: To, co jsem popsala, se nese spíš v duchu přemýšlení avantgardy o nomádském způsobu života. Ten byl podle nich pro moderního člověka přirozený – a to je představa, která naráží na to, jak domov chápeme v tradičním slova smyslu.
Jak pracovala utopie kolektivních domů se sociálními vazbami?
HG: V meziválečné době, kdy to řešil Karel Teige, šlo o programové odmítání trvalého kolektivu v marxistickém duchu. Hodnota trvalejšího kolektivu v kapitalistickém prostředí spočívala jen v tom, že měl přispět k revoluci. Naopak dva nejznámější české kolektivní domy měly posilovat soudržný pracovní kolektiv daného podniku – ať už se bavíme o firmě Baťa, nebo litvínovských Stalinových závodech, dnešním Unipetrolu. Byla snaha vytvořit základnu obyvatel, kteří se budou znát a budou spolu sdílet i domácí prostor, budou si důvěřovat a vzájemně navazovat další interakce. Tato důvěra se pak měla odrazit i v pracovním nasazení, měla se přenést do továrny. Silný důraz na sociální integritu zde opět nemá levicové kořeny. Vycházel z reakce na rozpad norem za protektorátu, na tehdejší erozi základních vazeb a sociálních struktur. V té době si nutnost sdružování uvědomil největší kapitalistický podnik Baťa a tehdy se zrodila myšlenka zlínského koldomu.
LK: Protože výše popsané stěhování během života nefungovalo a výstavba sídlišť stagnovala, hotelové domy začaly stavět velké průmyslové podniky pro své nové nebo dočasné zaměstnance. Šlo o nadstandardní bydlení nejen díky službám, ale také nabídkou volnočasových aktivit. Některé byly výchovné, jiné asi i celkem příjemné. Organizovaly se filmová promítání, přednášky, sportovní akce, výlety. Mělo to oba aspekty: negativní v podobě disciplinace i pozitivní v podobě aktivního trávení volného času. Oproti tomu v Litvínově, kde měli lidé bydlet dlouhodobě, se ukázalo, jak křehké je fungování sousedského kolektivu. Dokud většinu obyvatel tvořily mladé rodiny s malými dětmi, bylo družení přirozené. Když děti odrostly a nastala fluktuace obyvatel, vazby začaly skomírat. Důležitou se také ukázala vzájemná důvěra, která byla během normalizace otřesena. Obyvatelé koldomu měli různé postoje k roku 1968, někteří byli režimem nahlíženi jako nespolehliví, jiní byli přesvědčenými straníky. Nikdo si nemohl být jist, zda na něj soused nedonáší. V takové atmosféře se člověk raději stáhne a o druhé se nestará.
Nebylo to už trochu otravné, taková míra paternalismu?
HG: Asi to v nějaký moment muselo být otravné. Nicméně zpočátku ty domy, i když je lidé původně třeba nechtěli, byly jejich obyvateli vnímány kladně. Kulturní antropoložka Hana Daňková se lidí z Litvínova ptala na jejich zkušenosti se životem v koldomu a že mnozí z nich – v kontrastu k dnešní entropii, kdy neznají své sousedy a nefungují jim tam služby – rádi vzpomínají i na všechny ty povinné akce Z.
LK: Ten paternalismus nebyl jen podnikový nebo státní, ale přicházel také od architektů. Například meziváleční architekti do kolektivních domů navrhli bazény, knihovny, čítárny, což byla zařízení pro jejich vlastní životní styl, ne pro život dělníků, kterým měly být domy určeny. I v Litvínově byla některá společná zařízení využívána málo a jiná zase nestačila – třeba jesle a školka. Mě ale potěšilo vidět, že lidé dokázali záměry architektů ohýbat a měnit je podle vlastních potřeb. Třeba ve Zlíně byla v posledním patře vyprojektovaná tělocvična, což byl nesmysl kvůli hluku a otřesům. Tak tam obyvatelé domu začali promítat filmy dětem. V Litvínově se zase začaly hojně využívat široké chodby, které najednou fungovaly lépe než společenské místnosti.
Existují nějaké podoby tohoto typu bydlení v dnešní době?
HG: Na výstavě je hrstka takových příkladů, ale je toho málo. Mně nejmilejší je dům, který s žádným kolektivním bydlením nepočítal. Jedná se o přestavbu paneláku v Hodkovičkách, kde se skupina obyvatel domluvila, že nevyužívané prostory přemění na prádelnu, dětský koutek a podobné věci.
To ale není reakce na socioekonomický důsledek nerovnosti, je to spíš taková trendy věc, která s kolektivizačním a emancipačním charakterem nemá nic společného, ne?
LK: Výstava nemá představovat politickou alternativu ke kapitalistickému vytváření města. Je historická, představuje v čase se opakující fenomén, který dostává různé podoby. Současné příklady jsme zahrnuli proto, že jsme chtěli ukázat protiváhu k tomu dlouho uplatňovanému paternalismu. Šlo nám o vyjádření toho, že kolektivní bydlení může fungovat jen tehdy, když iniciativa vzejde od samotných obyvatel, kteří architektovi řeknou, jak si společné soužití představují a jaké prostory k němu potřebují.
Jak se díváte na dnešní problémy s bydlením a způsoby utváření města?
LK: Když jsem zkoumala kolektivní domy, soustředila jsem se hodně na architekty a na roli, kterou hrají v celém tom mechanismu. Jejich možnosti jsou ovšem dost omezené. V současné době vidím jako velmi důležité přijetí zákona o sociálním bydlení, tedy společenské uznání toho, že opravdu existují lidé, kteří nedokážou zaplatit komerční bydlení, že je jich hodně a že ta situace je vážná a neudržitelná. Lidé například v Praze, kde žiju, by se měli začít organizovat proti nedostupnému bydlení, proti Airbnb a proti gentrifikaci jako v jiných velkých městech po světě. To jsou témata týkající se všech a změna nenastane, pokud se lidé neozvou, zůstanou nečinní a budou se snažit nějak přežít každý zvlášť.
Učí nás historie koldomů něco o vztahu veřejného a soukromého?
LK: Podle mě nás učí, že to kolektivní soužití je velmi křehké a musí se na něm pracovat, vkládat do něj energii. To, že lidé spolu obývají určitý prostor, ještě nevytváří kolektivní fungování.
HG: Možná dojdeme k závěru, že nepotřebujeme žádný kolektivní dům, ale obyčejný činžák a v něm lidi, co dokáží bydlet společně. Ale pro mě jsou nejpoučnější utopické vize formulované architekty Ladislavem Žákem a Karlem Honzíkem. Ty se týkají dobrovolného omezení. Já, jakožto příslušník střední třídy, přemýšlím o tom, jestli dokážu bydlet a žít kolektivně. A oni mi dávají argumenty, proč to je důležité – třeba z ekologického hlediska, které v Československu akcentovali jako jedni z prvních. Sdílení je k prostředí šetrnější než individuální spotřeba. A to mi dnes přijde jako nejnosnější argument.