Talent generace, mistr světa z fotbalového šampionátu 2014, držitel španělského fotbalového titulu, třech anglických FA Cupů, nejsledovanější Němec na Twitteru, bývalý symbol úspěšné integrace, německý záložník s tureckými kořeny. To vše je Mesut Özil, který v nedělní sérii tweetů ohlásil konec reprezentační kariéry. Jeho předčasný odchod do reprezentačního důchodu ukazuje, jak moc se evropská společnost za poslední dekádu změnila.
Letošní světový šampionát v Rusku byl mimo jiné poznamenán nečekaným neúspěchem jednoho z favoritů, národního týmu Německa. Ten byl ale pro část fotbalové veřejnosti pouze vyvrcholením turbulentních nálad, které v Německé fotbalové asociaci (DFB) vřou už několik měsíců, ne-li let. Největší fotbalová organizace světa se pod vedením Reinharda Grindela s lehkou nechutí vyrovnává se zjitřenou společenskou atmosférou, pramenící z politizace migrační krize v letech 2015 a 2016 a nárůstu pravicového populismu a extremismu.
Jeden z milníků nové, komplikovanější éry německého fotbalu je dva roky stará kauza, v níž byla DFB nucena postavit se za dalšího reprezentanta národního týmu Jerome Boatenga, na kterého kvůli jeho ghanskému původu útočil člen strany Alternativa pro Německo (AfD) Alexander Gauland. Tehdy se Grindel po tlaku německých médií za svého reprezentanta postavil a Gaulanda ostře odsoudil za jeho rasistické komentáře. „Miliony lidí milují národní tým, protože jsou takoví, jací jsou,“ řekl tehdy Grindel. „Boateng je vynikající hráč a báječný člověk, který je mimochodem také společensky angažovaný a představuje vzor pro mnoho mladých lidí,“ dodával.
Atmosféra v německé fotbalové obci se ale od roku 2016 plíživými kroky mění. Neúspěchy národního týmu jsou často (hlavně bulvárními plátky) dávány za vinu hráčům s mimoevropskými kořeny. Bývalý kapitán a současný čestný kapitán nároďáku Lothar Matthäus se ve studiu televize Bein Sport rozčiloval, že multikulturní tým není kvůli původu některých hráčů schopný bojovat za německou vlajku, zatímco na samotných zápasech německého týmu se čím dál častěji objevuje nacistická symbolika. Když se pak letos v květnu Mesut Özil fotil s tureckým prezidentem Erdoğanem během jeho státní návštěvy ve Velké Británii, bylo jasné, že tento incident nezůstane bez povšimnutí.
Fotka, na níž s tureckým prezidentem pózuje kromě Özila také záložník Manchesteru City a německý reprezentant İlkay Gündogan spolu s útočníkem a tureckým reprezentantem narozeným v Německu Cenkem Tosunem, vyvolala v Německu doslova bouři. Gündogan prezidentovi věnoval dres s podepsanou dedikací „Mému prezidentovi, s respektem“. Později se snažil celou kauzu uklidnit vysvětlením, že setkání nemělo politický charakter a nešlo o vyjádření souhlasu s Erdoğanovou politikou, ale pouze formulaci respektu k zástupci země, z níž pocházejí jeho předci. Özil se veřejnému vyjádření vyhýbal, dokonce se ani neúčastnil tiskových konferencí před nadcházejícím šampionátem. V Německu mezitím sílily hlasy volající po vyhození obou fotbalistů z reprezentačního výběru, což rázně odmítl trenér Joachim Löw, který se nechal slyšet, že ačkoli je to občas složité pochopit, některým hráčům „v hrudi bijí dvě srdce“ a ani náhodou neuvažuje o tom, že by na letní šampionát Özila nebo Gündogana nevzal.
Špatný nároďák? Můžou za to Turci
Z německého pohledu smutný průběh samotného mistrovství světa pak ukázal, jak moc vyostřená situace je. Po posledním zápase skupiny, v němž německá reprezentace, přezdívaná die Mannschaft, senzačně vypadla s Jižní Koreou, se německé noviny jen hemžily fotkami Mesuta Özila, kterému část veřejnosti dává německý neúspěch za vinu. Bulvární Bild přispěchal s bombastickou titulkou, na níž byly vedle sebe umístěny prohlášení Donalda Trumpa o Němcích a jejich odporu k politickému vedení země a komentář Matthäuse, který tvrdil, že na Özilovi bylo vidět, jak se cítí v německém dresu nepříjemně. To, že Özil v tomto zápase vytvořil pro své spoluhráče rekordních sedm šancí a byl podle mnohých světových médií takřka jediný hráč, který podal kvalitní výkon, bylo velké části fotbalové obce jedno. Narativ, v němž je viníkem všeho špatného v nároďáku turecký element, se už dávno etabloval a ovládl velkou část debaty. To všechno samotný fotbalista reflektoval v sérii tří rozsáhlých tweetů (I, II, III), v nichž se pokusil vysvětlit své setkání s Erdoğanem a ohlásil konec reprezentační kariéry.
V první části prohlášení Özil vysvětluje, že jeho setkání s Erdoğanem nemělo politický charakter. S tureckým prezidentem se poprvé setkal v roce 2010, od té doby se potkali ještě několikrát a jejich letošní společná fotka neměla s politikou nic společného. „Má matka mě vychovala tak, abych si byl vždy vědom svého původu,“ píše Özil. „Vyfotit se s prezidentem Turecka nesouvisí s politikou nebo volbami, pouze tím prokazuji respekt nejvyššímu úřadu země, ze které pochází má rodina“. I přes pochopitelnou argumentaci je tato část prohlášení tak trochu chucpe. V květnu vrcholila kampaň před tureckými volbami a společná fotka s fotbalovými hvězdami je zkrátka a jednoduše Erdoğanovo PR. Když si k tomu uvědomíme, že turecký prezident mimo jiné bojoval o takřka milion a půl hlasů Turků žijících v Německu, na jehož půdě nemůže vést politickou kampaň, nelze se politickému čtení jejich setkání vyhnout. Mezi sportovci, kteří byli osloveni, aby se setkání zúčastnili, byl podle všeho i Emre Can, toho času záložník Liverpoolu, který s díky odmítl.
Zároveň je ale důležité si uvědomit, jak s náznaky politické opozice mezi sportovci turecký establishment nakládá. O pronásledování zaviněném kritikou Erdoğana by mohl vyprávět například bývalý reprezentant Hakan Sukur, nebo basketbalista Enes Kanter. Özil sice v Turecku nežije, turecká policejní mašinérie ale ráda a často útočí na širokou rodinu, jak ostatně dokládá zatykač, který byl vydán na Kanterova otce. Özilova známost s Erdoğanem má ke všemu základy v dobách, kdy byl dnes kontroverzní autoritářský politik Západem vnímán jako liberální naděje Turecka. Jejich první setkání ostatně proběhlo po finále mistrovství světa 2010, které Erdoğan sledoval spolu s Angelou Merkelovou.
To vše ale nic nemění na faktu, že i kdyby Özil s Erdoğanovou kontroverzní politikou nesouhlasil a na setkání kývnul z části ze strachu z možných postihů, z části z respektu k majestátu prezidenta a z části kvůli jejich takřka dekádu dlouhému vztahu, je celá věc přinejmenším nešťastná. Oba tábory německé fotbalové veřejnosti jsou samotným aktem i jeho čerstvým vysvětlením podrážděné – příznivci krajní pravice celou kauzu vnímají jako důkaz toho, že jsou původem turečtí hráči v čele s Özilem pátá kolona islámského světa, liberální fanoušky zase štve (byť jen virtuální) podpora autokratickému tureckému vůdci. Özilovo zdůvodnění, vycházející z odvěkého mýtu, podle něhož se sport a politika nemají míchat dohromady, pak stojí v tvrdém kontrastu k druhé a třetí části prohlášení.
Politici a funkcionáři horší než chuligáni
Özilova kritika části německých médií, DFB a jejích zástupců je naprosto zdrcující. Krátce po aféře kolem setkání s Erdoğanem se prý záložník potkal se šéfem asociace Grindelem a trenérem Löwem, aby si celou situaci vysvětlili. Bývalý poslanec za konzervativní CDU Grindel ale toto setkání pouze využil k opakování svých politických názorů, což přimělo Özila ke schůzce s německým prezidentem Frankem-Walterem Steinmayerem, během níž se dohodli na vydání společného prohlášení. To jen dál rozlítilo šéfa DFB, který trval na tom, že veškerou iniciativu by pod sebou měla mít asociace. Grindela, spolu s politikem SPD Berndem Holzhauerem (který Özila nazval kozom*dem) a ředitelem národního divadla v Mnichově Wernerem Steerem (ten pro změnu Özila poprosil, ať „vyp*čuje do Anatolie“), dává Özil na úroveň těch nejhorších německých hooligans, kteří mu po zápasech nadávají do tureckých zm*dů či prasat.
Celá kauza dostává poněkud strašidelný nádech, když si vzpomeneme, že ještě v roce 2010 byl Özil nejen sportovní ikonou. Poté, co obdržel Bambi Award, se z něj stal symbol úspěšné integrace, vyhrával prestižní německé sportovní ceny a často a rád pomáhal financovat německé školy. Posun, který se v evropské společnosti za poslední pětiletku udál, ale značně komplikuje kdysi radostné pocity z výkonů multikulturního německého národního týmu. Útoky, se kterými se musí fotbalisté potýkat, ale nejsou výsadou pouze německého rasismu. V prvních dnech letošního šampionátu vyšel v magazínu Players Tribune skvělý článek belgického útočníka Romela Lukaka. „Když šlo všechno dobře, všude jsem viděl napsáno ‚Romelu Lukaku, belgický útočník‘. Jakmile se už tak dobře nedařilo, ve všech novinách se psalo ‚Romelu Lukaku, belgický útočník konžského původu‘.“ Podobnou zkušenost má i francouzský fotbalista Karim Benzema. Ten v roce 2011 upozorňoval, že „když dávám góly, jsem Francouz, když je nedávám, jsem Arab“. Mesut Özil se zároveň ptá, proč se o něm píše, že je turecký Němec, když bývalí reprezentanti s polskými kořeny Lukas Podolski a Miroslav Klose (oba se dokonce v Polsku narodili) nejsou nikdy označováni za polské Němce. Že jde jen o fotbal? Tak tomu bohužel není. Rostoucí nacionalistické a extremistické tendence jsou patrné ve většině evropských států a právě na fotbale se společenské posuny ukazují nejsilněji.
Özilovo prohlášení sice je v několika bodech trochu neobratné, poukazuje ale na dost brutální změny ve vnímání odlišnosti nejen uvnitř německé společnosti. Celá věc má ke všemu nádech dramatického oblouku. Když v roce 2006 Německo hostilo světový šampionát, ptala se velká část veřejnosti, jak fandit národnímu týmu a zároveň nevyvolávat ducha fašistické minulosti. I když tehdy Němci skončili pouze na třetím místě, zdálo se, že Spolková republika našla recept, jak být hrdá na svou přítomnost, aniž by se s patriotismem spouštěly staré, rasistické sentimenty. Rostoucí výkonnost týmu, ve kterém byl díky imigračnímu zákonu z roku 1999 velký počet hráčů s migrační minulostí, vedla přes nadějné šampionáty 2010 a 2012 k fantastickému finálovému úspěchu na mistrovství světa v Brazílii v roce 2014. I přes občas trochu zbytečnou kritiku některých hráčů, která spíše než z rasismu vycházela z nepochopení herního stylu, definoval německou fotbalovou obec a společnost obecně pocit pospolitosti a pýchy na nově nalezenou identitu. A Mesut Özil byl jejím hrdým symbolem.
Fotbalista, který o sobě vždy tvrdil, že je spojením toho nejlepšího, co přináší turecká a německá mentalita, položil základy svého umu na malých betonových pláccích v chudých čtvrtích Gelsenkirchenu, aby se o pár let později stal jednou z nejvýraznějších osobností nového německého fotbalu. To je dnes už, zdá se, nenávratně ztracená minulost. Poté co ohlásil konec reprezentační kariéry, přispěchali rozhněvaní bílí muži v čele bývalým fotbalistou Uli Hönessem s kritikou Özila a jeho herního stylu. „Naposledy vyhrál souboj před rokem 2014 a teď se jen schovává a hraje na hovno,“ pustil si pusu na špacír šampion z mistrovství světa 1974 a Twitter zaplavily rasistické komentáře posílající Özila ke všem možným čertům.
Děs z otevřené xenofobie, který zasáhl část celosvětové fotbalové veřejnosti, nerozptýlí ani chabé čtvrteční prohlášení šéfa DFB, který se snaží popřít nařčení z rasismu, ani vlna sympatií objevující se na Twitteru pod hastagem #metwo či podpora některých z kolegů (z kádru německého týmu se zatím výrazněji ozval jen Jerome Boateng). Bohužel nejde o ojedinělý incident, kritiku výkonů jednoho fotbalisty nebo neobratné vysvětlení nešťastného setkání s autoritářským prezidentem. Podobnou kauzu světový fotbal nepamatuje. Německem po Özilově prohlášení cloumá hluboká celospolečenská debata, a bude jistě zajímavé sledovat, kam se vnímání národnostní otázky ve fotbale posune – už jenom vzhledem k tomu, že se Německo uchází o pořádání evropského šampionátu v roce 2024. Je ale jen málo pravděpodobné, že do té doby rasismus a xenofobie z evropské společnosti a fotbalu jen tak zmizí.
Autor je fotbalový fanoušek.