Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Moishe Postone: pedagogika jako politikum

Osobní vzpomínka na kanadského filosofa a politického ekonoma Moisheho Postoneho (1942–2018), který proslul zejména svou reinterpretací Marxovy kritické teorie.

Na Chicagské univerzitě byl Moishe Postone proslulý nejen jako nejvýznamnější odborník na Karla Marxe, ale také jako profesor obecného kurzu s názvem Lidské já, kultura a společnost, který vedl v letech 1990 až 2016. Studenti magisterského stupně se tu mohli setkat s myšlením Adama Smithe, Marxe, Émila Durkheima, Clauda Lévi-Strausse, Sigmunda Freuda nebo frankfurtské školy. Až po odchodu z univerzity jsem si uvědomila, jak známý a oblíbený to byl kurz, a to i za hranicemi univerzitního prostředí. Když jsem se pak věnovala vlastní pedagogické práci na Harvardově univerzitě, začalo být čím dál zřetelnější, že tento Postoneho seminář patrně představoval nejdůkladnější a nejkomplexnější kurz sociální teorie ve Spojených státech. Na Chicagské univerzitě jsem tehdy studovala doktorát v oblasti kulturní antropologie. V roce 2006 jsem byla u Postoneho na stáži a v letech 2007 a 2011 jsem s ním spolupracovala jako přednášející, což mi umožnilo se dvakrát týdně účastnit jeho přednášek, po nichž následovaly neformální diskuse o jeho strategiích a slepých uličkách myšlení.

Ponor do logiky textu

Vzdělávací kurzy, které se do hloubky věnují kanonickým dílům a vycházejí přitom z primární literatury, jsou ve Spojených státech čím dál vzácnější. S postupující profesionalizací a korporátní organizací univerzit jsou jakékoli úvodní kurzy v oblasti společenských věd čím dál více specializované, případně – což není o nic lepší – čerpají z úryvků velkého množství textů. Když kvantita pramenů zvítězí nad důkladnou prací s textem, mohou studenti získat jenom falešnou představu o zvládnutí daného tématu. Ta se nakonec hodí jenom na koktejlové večírky, kde je možné šermovat zvučnými slovy. Moisheho politický a pedagogický program byl trnem v oku této logice akumulace kulturního kapitálu, kterou často sledují elitní studenti, aby se měli čím odlišit. Jeho vize byla naopak záměrně demokratická a kladla si za cíl naučit studenty, jak se střetávat s komplexností a elegancí přesvědčivých argumentů. Po studentech tedy nežádal, aby se obeznámili s co nejširším spektrem teoretiků – namísto toho jim chtěl dát příležitost k tomu, aby pochopili, jak daný myslitel vytvářel své pojmy a jak od základu budoval svoji argumentaci. Taková byla i moje vlastní zkušenost: smyslem bylo vyzvat mladé lidi, aby se ponořili do logiky konkrétního textu pomocí jeho vlastních termínů a v jemu vlastním historickém kontextu. Postone nás nabádal k tomu, abychom objevili slabiny, přednosti, rozpory a možnosti, které se skrývaly uvnitř autorovy argumentace. Ve zkratce byl obhájcem velkorysosti, otevřenosti a intelektuální poctivosti, které tvoří předpoklady pro imanentní kritiku.

Pohled z odstupu

„Poodstupme“ (Let’s make a step back) – toto heslo mi vytane na mysli, kdykoli si na Moisheho vzpomenu. Často ho zmiňoval během svých přednášek nebo našich společných rozhovorů. Nemyslím si ale, že tato asociace vychází prostě z toho, že ji často používal; spíše se v ní jednoduchou formou zrcadlí celkový dojem, kterým na mě působil jako myslitel, učitel a lidská bytost. Intelektuálně vzato – pokud poodstoupíme od zkoumaného tématu, můžeme v něm objevit něco, na co jsme mezitím zapomněli, případně do té doby nespatřili. S jakými pojmy tady pracujeme? Z čeho vycházejí? Co můžeme spatřit, když se podíváme za to, co je zjevné? Jaké jsou podmínky a možnosti, za nichž se věci ukazují? Ono poodstoupení je nejdůležitějším pohybem myšlení v dějinách a sociologii vědění. Představuje ale také kritický krok pro psychoanalytika. Ačkoli se psychoanalýza nikdy nedostala do popředí Moisheho práce, myslím si, že byla vždy přítomná v jeho myšlení, učení i životě.

Poznání podle Postoneho nespočívalo v rozeznání pravdy od omylu, ale spíše v rozlišování toho, co je a není přesvědčivé.

Krok stranou zároveň vystihuje moji zkušenost s Moisheho osobností a jeho nutkáním rozšiřovat vlastní horizont tak, aby mohl věci zachycovat periferním vnímáním, aniž by ztratil koncentraci. Ve svých promluvách si počínal metodicky, promyšleně a bez jakéhokoli spěchu. Dokonce i jeho smích začínal nejdříve pozvolna, než se postupně rozšířil od ucha k uchu. Takové vystupování působilo uklidňujícím a osvobozujícím dojmem. Pokaždé jsem cítila, že mám dostatek času a prostoru pro vlastní myšlenky. Nedá mi to, abych v těchto jeho zvyklostech neviděla rebelující vzdor vůči nákaze kapitálu, který naše zvyky naopak zrychluje, ať už se jedná o způsob, jakým se pohybujeme, mluvíme nebo docházíme k závěrům. Jemné poodstoupení znamená elegantní, a zároveň pronikavé „fuck off“ onomu koloběhu neustále narůstající destrukce a obnovy. Takové gesto uvnitř korporátní univerzity uštědřuje ránu akademickým módám a intelektuální ztrátě paměti.

Antidogmatický dogmatismus

Přesto se některým lidem na univerzitě jevil jako dogmatik. Řekla bych, že se jednalo hlavně o ty, kteří nikdy neměli příležitost být na jeho přednášce a neviděli, jakými metodami skutečně vyučuje. Stojím si za tím, že byl vůči svým studentům inkluzivní: jako skutečný znalec, který si vysoce cenil poctivé práce a zvládnutí tématu. Toho si zcela oprávněně vážil na sobě samém a vášnivě to podporoval u ostatních. Bezesporu některé postoje zastával vskutku neochvějně, ale vždy měl na paměti, že poznání spočívá v rozvíjení silných argumentů vycházejících z konkrétní historické situace. Poznání podle něho nespočívalo v rozeznání pravdy od omylu, ale spíše v rozlišování toho, co je a není přesvědčivé. Jedním z hodnotících kritérií přesvědčivosti argumentů dané sociální teorie je to, do jaké míry v sobě zahrnuje i pozici samotného teoretika a jeho teorie. To je velice důležitý poznatek. Pokud sociální teorie není reflexivní, pak se nenacházíme v oblasti sociálních věd, ale metafyziky.

Snad nejnešťastnější charakteristika, se kterou jsem se na adresu Moisheho setkala ze strany jednoho profesora antropologie, byla nálepka „ortodoxního“ marxisty. Mého profesora jsem četla poněkud vlídněji, a mohu tak říct alespoň to, že takové označení je nefér a spíše ironické. Moisheho akademické působení bylo totiž zcela oddáno záchraně Marxe před „tradičními marxisty“, a to zdůrazněním pojmů hodnota, kapitál, práce a komodita jakožto kategorií, které se nacházejí v historicky ukotveném systému významů. Snažil se ukázat, že bez tohoto chápání se marxismus může stát silně regresivní, a to především v kontextu východního bloku a dalších represivních režimů, které – podobně jako ve své době Marx – nazýval „státními kapitalismy“. Ve zkratce mohu říct, že jeho důraz na historickou ukotvenost systému významů rezonoval s mým antropologickým vzděláním a jen těžko jsem chápala, jak je možné, že to někteří z mých kolegů a učitelů nechápou. Abychom parafrázovali Postoneho instrukce směrem ke svým studentům, kteří byli posedlí teorií: „Nemůžete znát jenom teorii, musíte znát i historii.“

Otcovská role

Jsem si vědoma toho, že toto zamyšlení nad Moisheho vlivem na můj život, ať už to bylo z pozice učitele, myslitele, nebo na osobní rovině, má blízko k nekritickému obdivu, který je vyhrazen jen pro ty, kteří nás právě opustili. Přiznávám, že jsem jej osobně tolik neznala, takže nemohu nic říct o jeho nedostatcích nebo chybách. Vzhledem k tomu, že byl prostě člověkem, musel jich mít spoustu. Když ale ti, kdo učí s vášní sobě vlastní, dostanou takovou příležitost, vydávají ze sebe jen to nejlepší. Možná mě nakonec jen iritoval jakýsi maskulinní způsob následování, který byl typický pro některé jeho studenty, trpící oním typem dogmatismu, z něhož byl Moishe obviňován. Nikdy jsem o tom do hloubky nepřemýšlela a vlastně nevím, co kolem něho vytvářelo tak maskulinně dominantní prostředí. Byl charismatický a okouzlující a možná to nakonec byla jakási jeho otcovská role, která vytvářela určitý tribalismus a vedla k rozbrojům. Musím zřejmě ještě udělat krok stranou, abych si v tom udělala jasno.

Nicméně jako žena mohu říct, že jsem z jeho strany nikdy necítila nic jiného než naprostý respekt – a stejně přistupoval ke svým kolegům a studentům. Jeho úmrtí mě skutečně zasáhlo. Mám v hlavě spoustu otázek, na které se jej už nikdy nezeptám, a trochu cítím, že bez něj už nemám tak jasné směřování. Byl kritický vůči mé studii o čínských podnikatelích v současné Evropě, nicméně za to, jak dnes učím, do značné míry vděčím právě jemu. Mohu tak bez přehánění říct, že ze všech mých učitelů na mě měl vliv vůbec největší. Postone byl člověk s neobyčejnou integritou, který hluboce miloval, co dělal, a byl díky tomu velice oblíben. Budu mu navždy vděčná za všechny kroky, které jsme na společné cestě učinili.

Autorka přednáší úvod do sociálních studií a filosofie a metodologie sociálních věd na Harvardově univerzitě.            

Z angličtiny přeložil Martin Vrba. Tex vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 15/2018.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image