„Ať žije Kalouseeek, Kalousek je nejlepší!“ provolávají demonstranti před Poslaneckou sněmovnou, když přichází jejich guru. „Kalousek, děkujem, Kalousek, děkujem,“ skandují a tleskají u toho. Od slavných Kalouskových incidentů uplynulo už hodně času. V roce 2012 dostal ve vyhrocené situaci od jednoho muže facku na zátylek a tentýž rok sám zpacifikoval mladého kluka na ulici, protože mu nadával. „Facka je pedagogický instrument,“ komentoval to tehdy. „Odboráři, odboráři, vezou sračky na trakaři,“ vtipkoval o rok dříve, v době největší slávy Nečasovy vlády. Smálo se tomu dost lidí, odbory jsou přece něco jako komunismus. Někteří by se smáli ještě dnes.
Hlavním problémem naší současné politiky není Babiš a nejsou jím ani komunisté podporující vládu, ale absolutní ztráta sebereflexe a neochota bavit se věcně a konkrétně, bez floskulí a falešných gest.
S Kalouskem je to jednoduché: demonstrovalo se proti němu a demonstruje se i na jeho podporu. Vtip je akorát v tom, že dnes už se proti němu ani protestovat nemusí – stačí jen volit Babiše.
Kalousek může za naše posraný životy
Před lety se tak posměšně říkalo, že „Kalousek nemůže za vaše posraný životy“. Cílilo se tím na nižší vrstvy. Ti, které Kalouskovy reformy nijak výrazně nezasáhly, tím dávali na odiv svou kulturní i finanční nadřazenost. Volit topku bylo prostě cool. Všichni ostatní, kteří se jen pachtili za svými materiálními jistotami, byli přízemní hovada, kterým nejvíc ze všeho šlo o párek, pivo a vlastní pohodlí. Že na tom není zas až tak nic špatného a že často jde především o základní lidskou důstojnost, zůstávalo bez povšimnutí. Výsměšný slogan, kterým se častovali lidé, na něž nejvíce doléhala brutální politika škrtů, nebyl nikdy pravdivý. Kalousek za mnoho posraných životů mohl. Z obětí finanční krize dokázal učinit její hlavní strůjce. Makali málo a na státní rozpočet u toho mysleli ještě míň. Roztočil kola „spravedlivého trestu“ a udeřil na lidi, kteří se mohli bránit jen stěží. Ti, kterých se dotkl, mu to nezapomněli. Ani jemu, ani těm, kteří ho používali jako prodloužený vztyčený prostředníček všem „kverulantům“ a „sockám“.
Babiš nemohl udělat lepší tah, než udělal. Soustředil se na personu, kterou jednu dobu velké množství lidí nenávidělo a dost z nich nenávidí dodnes, a přineslo to ovoce. Jeho obsedantní omílání spojení „pán Kalousek“ je sice únavné, ale v jádru pořád dává smysl. Kalousek táhne i po letech, a že mu Babiš občas sprostě nadává, na tomto faktu nic nemění. Navíc i když je Babišovo láteření od pultíku nevhodné, česká politická kultura jeho nástupem zas tolik neutrpěla – sprosťáků a toxicky maskulinních chlapáků, jejichž síla spočívala především ve schopnosti někoho napadnout, urazit nebo ponížit, jsme tu odjakživa měli hromadu, tak co se teď divíme. Proč by nějaký Babiš měl být o tolik lepší než ti, od kterých se během posledních let mohl učit?
Selektivní paměť české politiky
Debaty o nové vládě už stihly vyplavit hodně bolestných okamžiků. Mimo oslavování Kalouska mezi ně patří utrápené stěžování Miroslavy Němcové na to, že si pořád neumíme vážit demokracie. Někdo by jí už měl vysvětlit, že jejím ekvivalentem prostě není politika ODS ani pravice jako taková. A že třicet let svobody, o kterých tak zaníceně hovoří jako o krátké době na „posttotalitní rekonvalescenci“, představuje pro řadu z nás celý dosavadní život. Když si navíc na komunisty trpce stěžuje členka strany, jejíž někdejší předseda Topolánek právě s nimi vyjednal hlasy pro jiného někdejšího předsedu, Václava Klause, v prezidentské volbě v roce 2003, působí to vyloženě smutně. Selektivní paměť ale, zdá se, k české politice patří.
Hlavním problémem naší současné politiky není Babiš a nejsou jím ani komunisté podporující vládu, ale absolutní ztráta sebereflexe a neochota bavit se věcně a konkrétně, bez floskulí a falešných gest. Ty navíc lidem Kalouskova typu nikdo příčetný nevěří a věřit nemůže. Konstruktivní opozici dnes představují jen Piráti, jejich projevy před hlasováním o důvěře vládě patřily suverénně k tomu nejlepšímu, co na půdě Poslanecké sněmovny během diskuse zaznělo. Většina ostatních nám svým vystupováním dala jasnou zprávu: o nějakou politiku tu přece neběží. Jde o symboly, gesta a primitivní hry na hrdiny. Jen aby se všichni za nějaký čas nedivili: právě v tomto typu jednání se totiž nějaké to Babišovo „makání“ dokonale ztratí.
Autorka je redaktorka Alarmu.