Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Nepotřebuju pětistovku k důchodu za pětadvacet let

Lidovecký návrh na zvýšení důchodu matek ignoruje většinu jejich potřeb.

Lidovečtí senátoři minulý týden navrhli, aby každá žena dostala za jedno vychované dítě pětistovku k důchodu. Má to být poděkování matkám a říkají tomu aktivní prorodinná politika. Populističtější už snad být nemůžou.

Návrhem totiž nemíří na rodiny s malými dětmi, ale na důchodce. Těch je dnes v české populaci kolem dvou milionů a většina z nich jsou ženy. To je dost potenciálních voličů, kterým můžete relativně rychle přisypat peníze a oni vás za to odmění svými hlasy dost možná už v nejbližších volbách.

Návrh neprošel, i když není sporu, že důchody jsou u nás malé a ženy je mají nižší v průměru o dva tisíce korun měsíčně oproti mužům právě proto, že při péči o děti nemohly vydělávat stejně. Neměly k tomu totiž podmínky. Dorovnávat jim to teď ale není cesta, jak podpořit rodinu nebo dokonce porodnost. Nebo ještě jinak: nikdo nerozporuje, že ženy by měly mít vyšší, a tím pádem spravedlivější důchody. Pokud by ale stát podpořil rodiny s dětmi systémově, nemusel by po desítkách let ad hoc zvyšovat penze, když si zrovna vzpomene, že jedna skupina je má menší. Co ale vlastně rodiny s více dětmi potřebují?

Představa, že by se začalo rodit o čtvrtinu víc dětí než teď, aby Češi přestali vymírat, je z kategorie sci-fi. Kam by šly? Do školky by se dostaly nejdřív v pěti letech.

Jako matka početné rodiny nepotřebuji mít peníze za pětadvacet let. Na důchod si dokážu vydělat sama. Stačí mi třeba jen pár let zkrácený nebo flexibilní úvazek, abych brutálně nezchudla kvůli rozhodnutí mít děti. A abych se mohla v klidu vrátit do práce naplno, až děti povyrostou. Pro zaměstnavatele jsou ale kvůli odvodům výhodnější celé úvazky než zkrácené.

Co matky potřebují?

Potřebuji mít blízko dobrou školku a jistotu, že všechny děti budou chodit do jedné kvalitní školy, kterou si svobodně vyberu, protože vzdělání je pro ně i pro společnost to nejdůležitější. Posledních patnáct let porodnost setrvale roste, ani tak ovšem nedosahuje prosté reprodukce 2,1 dítěte na ženu. Drží se kolem hodnoty 1,6. Už teď jsou ale školky a školy hlavně ve větších městech přeplněné, tříleté děti často nemají šanci se do nich dostat. Stejně tak je prakticky nemožné mít v jedné školce dva či víc sourozenců zároveň. Na základních školách se čím dál častěji losuje, protože není místo ani pro spádové děti. O výběru si mohou rodiče nechat zdát. Představa, že by se začalo rodit o čtvrtinu víc dětí než teď, aby Češi přestali vymírat, je z kategorie sci-fi. Kam by šly? Do školky by se dostaly nejdřív v pěti letech. Situace se ještě víc zabetonovala pohřbením šance dávat do mateřinek dvouleté děti. Matky by s nimi měly být doma, říkají zastánci konzervativních hodnot, kteří v parlamentu převážili. Že právě tímhle rozhodnutím hlavně matkám ztěžují přístup na pracovní trh a nutí je k chudobě, která se projeví za desítky let v nízké penzi, to pro ně není argument.

Potřebuji dostupné, pokud možno obecní bydlení, na které mi bude stačit výplata. Ceny bydlení přitom raketově rostou ve všech krajských městech, s průměrným platem kvůli zpřísnění hypoték brzo nebude možné pořídit byt, a společně s tím rostou i nájmy. Rodiny tak už teď z větších měst utíkají, protože je pro ně příliš komplikované v nich kvůli nákladům přežít. Z analýz přitom vyplývá, že bezpečné a jisté bydlení, které reprezentuje právě obecní bytový fond, je pro rodiny zásadní při rozhodování, kolik si pořídí dětí. Přitom sociální bydlení pro statisíce lidí z nízkopříjmových rodin, samoživitele či jinak znevýhodněné lidi neexistuje, pouze ubytovny či azylové domy. Nejspíš byste nechtěli, aby v takovém prostředí vyrůstaly vaše děti. Navíc žijete každý měsíc ve stresu z neustálé hrozby výpovědi nájemní smlouvy. Jenže sociální bydlení opět znamená výrazně vyšší investice do infrastruktury a víc práce než přihodit pár stovek penzistům.

Brno a Vídeň: dva světy

Potřebuji dotované hlídání, které můžu využít sice jen občas, ale nemusím složitě otravovat kamarády nebo babičky, které kvůli prodloužení věku odchodu do důchodu často taky ještě pracují. Kamarád z Rakouska, který pochází z pěti dětí a jehož rodina patřila mezi střední třídu, se mě jednou zeptal: „Tak když máš tolik dětí, to máš nárok na pomocnici do domácnosti, ne?“ Nechápala jsem, na co se mě ptá. Jak mi pak vysvětlil, v Rakousku měly v době jeho dětství početnější rodiny nárok na pomocnici v domácnosti, kterou částečně platil stát. U nás je to možné jen u trojčat a vícerčat a na omezenou dobu. I dnes jsou školky třeba ve Vídni bezplatné, rodiče hradí jen jídlo. Třetina dětí z populačního ročníku má také jisté místo v jeslích do tří let. To nelze ani srovnávat s tím, že třeba v Brně je měsíční poplatek za státní školku kolem sedmi set korun plus podobná částka za jídlo. Pokud máte ve školce dvě děti a s nejmladším jste doma, padne jen na školku skoro celá vaše rodičovská.

A v neposlední řadě potřebuji doktory, kteří se k mým dětem nechovají jako řezníci a nezpůsobují jim tak traumata, a učitele, pro něž nejsou jen dalším kusem v lavici, který je potřeba otesat a vychovat k poslušnosti. Stovky srdcervoucích příběhů, s nimiž se svěřují rodiče v diskuzních fórech, kdy museli doslova bojovat s lékaři v nemocnicích o základní právo být se svým nemocným dítětem, kdy se lékaři chovali k dětem i rodičům jako neurvalci bez citu nebo na rozrušené rodiče dokonce volali policii, dokládají, že vyhořelost zdravotnického personálu dosáhla alarmujícího stavu. S prvními výhrůžkami se rodiče setkávají už v porodnici. Pokud mají jinou představu o porodu či péči než lékaři a sestry, často se místo empatie a pochopení dočkají jen paternalismu, posměšků či výhrůžek – „Chcete, aby vaše miminko umřelo?“ To není postoj, s nímž by se chtěl dospělý svéprávný člověk setkávat často. Je to ale dobrý trénink na české základní školství, které ustrnulo v osmdesátých letech, a to často včetně výukových metod a přeplněnosti tříd. Řešením je opět systémově přidávat nejen peníze, ale také vyškolit a zaměstnat více sester, lékařů, učitelů a asistentů. Jenže to všechno trvá dlouho a není to tak jednoduché jako přidat důchodkyním pětistovku za jedno vychované dítě.

Autorka je redaktorka MF Dnes a matka čtyř dětí.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image