Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Obrácený stalinista Pavel Kohout

Apoštol antikomunismu, dramatik a spisovatel Pavel Kohout se dnes dožívá devadesáti let. Vždy se mu lépe dařila sebekritika než sebereflexe.

Liberální pravice, jež sama sebe definuje antikomunismem, prožívá v době, kdy se spisovatel a dramatik Pavel Kohout dožívá devadesátin, morální kocovinu z vlády Andreje Babiše. Jde o novou etapu vývoje kapitalismu bez přívlastků, přesto se zcela vážně mluví o návratu komunistů k moci, konci první české republiky a nové osudové osmičce. Co by však k tomu mohl říct právě slavný český spisovatel Kohout?

To byl jeho život

Většinu zvratů 20. století prožil, některých se aktivně účastnil a pro polistopadový étos jeho přerod ze stalinisty v kritika minulého režimu znamená to samé, co pro křesťanství svatý Pavel z Tarsu. Jde o příběh napraveného hříšníka. Krom toho Kohout letos znovu vydal své paměti. Pojmenoval je výstižně To byl můj život?.

Ondřej Fér si v recenzi knihy dokonale protiřečí, když nejprve Kohouta ocení za zaujatost a aktivismus a podruhé za kritický odstup k sobě samému. A asi ani neslyšel o Caesarových Zápiscích z války galské a občanské, jinak by nejspíš připustil, že psát o sobě ve třetí osobě žádnou objektivitu nezaručuje.

Sebekritika se Kohoutově pojetí proměnila z nástroje udržujícího stranickou disciplínu v opakované rozchody s minulostí.

Snaha vylíčit minulost takovou, jaká byla, se stává přeludem svádějícím badatele na scestí. Zaujatí jsme zkrátka všichni. Proto je sebereflexe důležitá stejně jako důsledná kritika zvnějšku. V deset let starém příspěvku v Paměti národa Kohout vcelku věrně zrcadlí svůj proměňující se náhled na české dějiny. Dětství na pozadí konce první republiky, po němž se v roce 1945 přimkl ke komunismu jako logické alternativě, i pozdější postupnou rehabilitaci buržoazní éry. Nebo deziluze ze socialismu, který předtím pomáhal budovat a jehož rubem byly vykonstruované politické procesy, násilná kolektivizace zemědělství i internační tábory.

Kohout určitě nevnímá dějiny kontinuálně. Jen si nepřetržitě sype popel na hlavu, k čemuž má ostatně velmi pádný důvod. Selhává, až když se svojí osobní zkušeností snaží postihnout celý vývoj společnosti. Možná právě proto dochází k tomu, „že když se podívá na svoje vlastní já roku 1948, o dvacet let později anebo včera, dívá se vlastně na neznámou osobu, která s aktuálním Pavlem Kohoutem má určité podobné rysy“. Tím, že svá minulá já moralizuje, se totiž obírá o možnost minulost lépe uchopit.

Stalinista naruby

Pavel Kohout byl nicméně jedním z těch, kteří odmítli zločiny padesátých let zametat pod koberec a domáhal se vyšetření procesů. Sám přitom šel příkladem. Ve scénáři Zítra se bude tančit všude (1952) budovatelský étos věrně zachytil vlastně omylem. Zcela záměrně popsal absurditu a mechaniku moci, jejíž základy pomáhal pokládat, až v dramatu August, August, August (1967) a románech Katyně (1970), Kde je zakopán pes (1987) nebo Hodina tance a lásky (1989).

Též Kohoutovy proslovy na III. a IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů (1963 a 1967) byly průlomové stupňující se kritičností vůči straně a vládě i tematizací zemí třetího světa. Stále šlo však o snahu přispět ke zlepšení. Naprostý Kohoutův rozchod s KSČ dokonaly až násilné potlačení pražského jara, léta normalizace a exil, který měl dimenzi absurdního divadla. Lze ještě pochopit, že se od většiny československé emigrace v Rakousku izoloval, protože se domníval se, že se mezi nimi pohybují agenti šířící o něm zvěsti, že spolupracuje s StB. Nešťastný byl však jeho postoj k rakouské levicové inteligenci, s nimiž tvrdošíjně odmítal diskutovat o československém obrodném procesu. Teprve tehdy se z Kohouta stal stalinista naruby.

Kohout socialismus nejprve nadšeně budoval, a nese tedy i díl odpovědnosti na zločiny stalinistické éry. Potom usiloval o jeho obrodu, aby ho pak jako disident i emigrant úplně zavrhl. Přitom dál pokračoval v sebekritice. Ta se však Kohoutově pojetí proměnila z nástroje udržujícího stranickou disciplínu v opakované rozchody s minulostí. Pro české 20. století, jehož nejviditelnějším průvodním jevem se stalo ničení pomníků a stavění nových, lze stěží najít příhodnější paralelu. Přesto by u letošního jubilanta antikomunisté rozčarovaní z Babišova vzestupu našli pramalé zastání. „Cynicky vám odpovím, to je váš problém,“ mohl by jim opáčit čerstvý devadesátník. „Ten náš, který se jmenoval Stalin a Hitler, jsme si vyřešili.“

Autor je historik a publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image