Ještě jako nezaměstnaný absolvent ze Sudet jsem absolvoval vstupní semináře dvou firem. První podnikala ve finančním, druhá v energetickém poradenství. Dvě věci je však spojovaly: skica pyramidy v PowerPointu a taky charismatický lídr, který k agregátu lidí v mnohem horších šatech nemluvil – jen na ně řval a co nedal, to sliboval. Semináře dokázaly skvěle zapůsobit na city a získat si důvěru.
Dokud jsem neuviděl reportáž Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka o vnitrostranických praktikách hnutí Svoboda a přímá demokracie, nevěřil jsem, že stranu lze řídit jako firmu i jako letadlo. Přitom určité indicie se objevovaly od samého začátku Okamurovy politické dráhy. Poprvé na sebe upozornil ve Dni D jako byznysmen a okouzlující mentor. Jeho mediální obraz selfmademana ale už tehdy utrpěl vážné šrámy. Ani ne tak kvůli neprodejným plyšákům pro selfíčka, jako spíš Reportérům ČT, kteří vlastně jenom ověřili údaje živnostenského a finančního úřadu. Ukázalo se totiž, že byl pouze vedoucím zaměstnancem české pobočky japonské cestovky, nikoliv společník, a že jeho vlastní firmy téměř nevydělávají a mají velmi vážné chyby v účetnictví. Tři roky nato zbankrotovalo i hnutí Úsvit přímé demokracie navazující na úspěch první české strany–firmy, Věcí veřejných Víta Bárty, které Okamura s nejvyšší pravděpodobností vytuneloval.
Čím hůř, tím líp
Skutečná pyramidová se však začala hrát až v navazujícím hnutí Svoboda a přímá demokracie. Problematičtější než program, který připomíná spíš marketingový produkt než plán, je stranický eshop. Řadoví straníci jsou nuceni ze svého ve velkém nakupovat upomínkové předměty. Není jasné, jestli jdou získané prostředky na provoz strany, nebo na konta abonentů na špičce kandidátky, ale s transparentností se to vylučuje tak jako tak. Obdobně je v přímém rozporu s přímou demokracií důsledné potírání vnitrostranické diskuze a vylučování členů na základě zástupných důvodů, jak naznačuje Manipulátory vynesená část obsahu uzavřené facebookové skupiny Svoboda? a Přímá demokracie?
Fluktuace straníků SPD, jejich naprostá nekompetentnost a byznys založený (mimo jiné) na obchodu s chudobou Okamurovu pozici jen dále upevňují.
S tezí, že „Okamura má další problém“, ale nelze souhlasit. Strana je na něm životně závislá stejně jako ANO na Babišovi. Na základě stanov předsednictvo SPD nemůže schválit nic, s čím by nesouhlasil. Krom toho, co se už jednou povedlo u Úsvitu, se přece dá zopakovat. Jednu stranu prostě nahradí jiná.
Okamuru u jakéhokoliv tématu zajímá především to, jak ho převést finanční nebo politický kapitál, a jako zdroj peněz a priori chápe i členy strany. Odchody výrazných, a tedy potenciálně odporujících osobností, ať už z vlastní vůle nebo na pokyn z vyšších míst, mu naopak situaci pouze ulehčují. Jak jinak by mohl být na další tři roky zvolen předsedou strany drtivou většinou 150 hlasů ze 152?
Ostatně lehkověrnost vždycky byla hlavním artiklem Okamurova politického marketingu. Boj s chudobou, exekucemi či lichvou ani nikdy nemohl myslet vážně, zvlášť když se obklopil lidmi, jako je Jiří Kohoutek. Naopak: skrze SPD obchod s chudobou do politiky dále prorůstá.
Proto také Okamurova strana nutně nemusí být ve vládě – na rozdíl od politické divize Agrofertu, pro který je přístup k evropským dotacích a státním zakázkám naopak naprosto zásadní. Pro Okamuru je výhodnější pobírat příspěvky na činnost, vytěžovat širokou členskou základnu na nižších stupních stranického žebříčku, z pohodlí opozice pokračovat v napadání vládní garnitury, a díky tomu dál růst. Účast ve vládě by naplno odhalila, že SPD je přesný negativ svého názvu i programu a potenci postavit aspoň elementárně fungujícího ministra má ještě nižší než ANO.
Zároveň SPD na svá zasedání odmítá vpouštět média. Hnutí nemá sílu si je předplácet jako magnát Babiš. Vyloženě na ruku jim jde jen Jaromír Soukup, jemuž se zase do krámu hodí nenávistní exoti. Chrlení šíleností je tedy pro SPD jediná cesta, jak přebíjet cizí agendu. Nicméně důležitější roli než manipulování médii hraje stálý přísun nových řadových členů, kteří (aspoň) zpočátku ve prospěch strany sami nadšeně agitují. Bez nich bych SPD stěží v posledních parlamentních volbách vyšplhala na 11 procent.
Když lhář říká pravdu
Ironií je, že ve svém posledním projevu profesionální lhář Okamura vyslovil dvě teze obsahující zrnko pravdy: „Každý, kdo projeví názor, je vystaven lžím, urážkám a skutečné nenávisti. Když SPD upozorňuje na nebezpečí islamizace, je kritizována stejně jako spisovatel Karel Čapek, když ve třicátých letech upozorňoval na nebezpečí fašismu.“
První věta platí bezezbytku pro většinu Okamurovy pyramidy. Druhá zase postihuje, z čeho SPD roste. S výjimkou henleinovců a slovenských ľuďáků byla československá společnost třicátých let antifašisticky naladěná obdobně jako je dnes islamofobní. Má to ale dva pořádné háčky.
Jednak humanista Čapek byl přímo šikanován, ale až za druhé republiky, nikoliv za Beneše, a to lidmi podobného založení jako voličstvo SPD, kteří také doplatili a stále doplácejí na systémová selhání. A na nebezpečí fašismu Čapek upozorňoval, protože to byla (a dnes znova je) hrozba velmi reálná. Kdežto nebezpečí islamizace v podání Okamurovy „strany a byznysu“ v českém kontextu není nic než marketingová bublina.
Okamura má prostě pro každou příležitost plán. Fluktuace straníků, jejich naprostá nekompetentnost a byznys založený (mimo jiné) na obchodu s chudobou jeho pozici dále upevňují. Ani rozpad partaje by Okamurovo politické podnikání neukončil. SPD ho totiž potřebuje víc než on ji. Bez ohledu na to, že je vše, čemu lidé v SPD věří, šílené, zvrácené a nebezpečné i jim samotným, je mi řadových členů strany nakonec líto.
Autor je historik a publicista.