Květnové nacionalistické demonstrace proti politice Angely Merkelové v Berlíně se zúčastnilo pět tisíc lidí. Foto Twitter@swede_lion
Německými odborářskými organizacemi už nějakou dobu hýbe palčivý problém pravicového populismu ve vlastních řadách. Německé odbory jsou sice tradičně antifašistické – bývají například obvyklou součástí občanských koalic proti pochodu neonacistů ulicemi německých měst a jsou ochotné spolupracovat i s antifašistickými aktivisty –, ale poslední dobou v jejích řadách přibývají hlasy organizovaných pracujících, kteří přebírají protiuprchlický slovník Pegidy nebo spojují své politické naděje s Alternativou pro Německo (AfD). Navíc v některých podnicích dochází i k pokusům aktivistů nové pravice o vytvoření alternativy k tradičním odborům.
Konflikty, které na pracovišti vznikají mezi místní pracovní silou a dočasně najatými zahraničními pracovníky, mohou podnítit rasismus a xenofobii, jež se z podniku přenesou na rovinu celospolečenskou.
Nově zveřejněný sociologický výzkum nazvaný Dělnické hnutí zprava? Motivy a hranice imaginární revolty nabízí hloubkovou sondu do představ a motivací odborově organizovaných příznivců nové pravice, a je tak specifičtějším doplňkem mnoha dalších výzkumů, které se zabývaly vzrůstem nové pravice v Německu. Jak uvádějí autoři studie, voliče AfD můžeme nalézt ve všech společenských třídách, mezi pracujícími a odborově organizovanými je jich ovšem mírně nadprůměrný procentuální podíl. AfD získala ve volbách do parlamentu 12,6 procent, mezi odboráři patnáct procent a mezi pracujícími obecně devatenáct procent.
Racionální jádro pravicové vzpoury
Autoři výzkumu varují před tendencí chápat příklon lidí k nové pravici jako projev „falešného vědomí“, pouze jako výsledek ideologické masáže nebo nedostatečnou schopnost odolávat falešným zprávám. Jejich politické postoje mají částečně „racionální jádro“, které se opírá o jejich každodenní zkušenost.
Sociální situace zde hraje zásadní roli. Autoři připomínají, že i podle liberálních ekonomů je Německo jednou z nejnerovnějších společností v industrializovaném světě a tato tendence se prohlubuje. Nenaplnily se také sliby pracujícím z bývalé NDR, že jejich platy se časem dostanou na úroveň, která je běžná v západních spolkových republikách. Za jednu z příčin nejistoty také považují všudypřítomný modus konkurence, který vládne ve společnosti, a to i při přerozdělování bohatství. Právě tyto podmínky přispěly ke vzniku hnutí, které se již nesoustředí na boj těch dole proti těm nahoře, ale na konkurenční boj proti ostatním, kteří jsou na tom stejně špatně nebo ještě hůře (nezaměstnaní, imigranti).
Z tohoto základu vycházejí strany nové pravice, jako je AfD, které se pokoušejí celý konflikt rámovat prostřednictvím biologicky pojatého národa, v němž je třeba se spojit proti zrádné politické třídě držící moc a příchozím zvenčí. Příchod migrantů do Evropy využívá jako populistický moment, na kterém se formuje opozice mezi těmi, kdo jsou „s námi“, a těmi, kdo jsou „proti nám“.
Je zajímavé, že strana, která se původně formovala jako radikálně protržní, se nyní stále více pokouší zahrnout do svého programu sociální tematiku. Podle reprezentanta radikálně pravicového křídla strany Björna Höckeho, který proslul svými výroky zpochybňujícími německou vinu na holocaustu, již nespočívá řešení sociální otázky v přerozdělování shora dolů. „Nová německá sociální otázka 21. století spočívá v přerozdělování zevnitř ven,“ tvrdí Höcke, a vědomě tak rýsuje sociální konflikt podle národnostního principu. Autoři studie argumentují, že tuto politickou linii je možné označit spíše než jako pravicově populistickou nacionálně-sociální.
Na tento typ přerámování sociální otázky reagují i někteří politici na levé straně německého politického spektra. Stranou Die Linke například nedávno koloval dokument vyzývající k tvrdšímu postoji vůči migraci, protože „otevřené hranice Evropy znamenají větší soutěž o špatně placenou práci“.
Není to tak jednoduché
Autoři varují před příliš zjednodušujícím uchopením obratu části populace k nové pravici. Sociální otázka je sice zásadním (a podle autorů také legitimním) zdrojem nespokojenosti, nelze z toho však vyvozovat jasné rovnice, podle kterých by ti nejchudší měli k nové pravici nejblíže. Obecně nelze říct, že by konkrétní sociální podmínky automaticky vedly k nějakému společenskému názoru, jde spíš o látku, kterou lze uchopit různě. Velkou roli hraje také kontrast, který zažívají někteří lidé mezi svou každodenní zkušeností a mediálně prezentovaným světem, a obecně pocit, že o jejich problémy nejeví většina společnosti zájem.
Paletu problémů, které mohou vzbuzovat nespokojenost, líčí jeden z odborových sekretářů: „Na Východě žije mnoho z nich v místech, ze kterých se odchází, a ne ve městech, kam se přichází. Mnoho z nich má pocit, že nedokážou držet krok s prosperující společností, nemají k ní přístup. Tyto problémy ale nejsou předmětem žádné veřejné diskuse. O pracujících se nikde nemluví. A pak přijdou uprchlíci a získají pozornost, kterou oni sami nedostanou. Jsou tu investice, učitelé, personál pro jazykové kurzy a pracovní kvalifikace. To mnozí z nich považují za nespravedlivé.“
Mezi zpovídanými lze zaznamenat velký důraz na demokracii. Mluví o referendech a odkazují k přímé demokracii švýcarského typu. Staví se přitom kriticky k současné politické elitě a institucím liberální demokracie, protože jsou přesvědčeni, že na ně neberou ohled.
Autoři upozorňují, že konspirační teorie, které mají spíš význam emocionálního potvrzení jejich nenávisti k politickým představitelům a „těm nahoře“, se v myslích zpovídaných propojují s konkrétními křivdami. Příznivci nové pravice tak spojují podporu bank z veřejných peněz po ekonomické krizi s rozhodnutím o přijetí uprchlíků, které považují za stejně nedemokratické.
Touhu po přímé demokracii na celospolečenské úrovni ovlivňuje v případě aktivních odborářů jejich každodenní zkušenost z „malého světa“ jejich podniku. Tam jsou často terčem šikany ze strany vedení a připadají si bezmocní v důsledku slábnoucího vlivu odborů.
Konflikty, které na pracovišti vznikají mezi místní pracovní silou a dočasně najatými zahraničními pracovníky, mohou podnítit rasismus a xenofobii, jež se z podniku přenesou na rovinu celospolečenskou. Stejné protiklady, ovšem řešené vzájemnou spoluprací, mohou naopak vést k nečekané zkušenosti mezinárodní solidarity. Studie uvádí příklad odboráře a člena podnikové rady, který se v rozhovoru neostýchal uvést, že by obnovil koncentrační tábor v Buchenwaldu, aby tam internoval uprchlíky. Stejný člověk hrál nakonec klíčovou úlohu v úspěšném boji za trvalé smlouvy pro dočasné pracovníky z Česka a Slovenska v jeho podniku.
Jak zastavit nacionálně sociální nebezpečí?
V závěru autoři studie uznávají, že v německé společnosti existuje podhoubí pro nacionálně sociální nebezpečí, které se živí z legitimních sociálních a kulturních motivů. Zároveň však tvrdí, že tento pohyb není nezastavitelný. Klíč k jeho oslabení leží ve změně každodenní zkušenosti lidí, kterou se živí ideologie a důvěryhodnost nové pravice.
V českém prostředí podobný průzkum nevznikl, lze však předpokládat, že podobné tendence se mezi odborově organizovanými i pracujícími obecně vyskytují také. V tomto kontextu není bez zajímavosti například obrat Jana Kellera, který se stal intelektuální autoritou Petra Hampla a dalších postav české nové pravice. Ohlas vyvolalo také vyjádření redaktorky Alarmu Saši Uhlové, upozorňující na dlouhodobý přehlížení pracujících a jejich problémů v mediálním světě.
Pokud budeme chtít zvrátit podobné tendence v české společnosti, čeká nás nelehký úkol, který nepůjde vyřešit pouze jednoduchou změnou slovníku. Je třeba znovu tematizovat třídní rozpory a sociální problémy ve veřejném prostoru, oživit zájem o každodenní zkušenost pracujících lidí a navázat na přítomnou zkušenost solidarity a touhu po participaci konstruktivnějším způsobem, než jak to dělají Petr Hampl, Tomio Okamura nebo Miloš Zeman.
Autor je publicista.