Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Rozdělení společnosti je selháním elit

Zamyšlení nad novou zprávou Social Watch pro rok 2018: Elity selhaly – rozdělená společnost.

Stále zřetelněji si uvědomujeme, že společnost se štěpí na nejrůznější nepřátelské tábory. Mediální obraz a sociální sítě rozděluje především pohled na současnou vládu a prezidenta, do něhož se neustále mísí polistopadový boj proti komunismu. Stále častěji slyšíme zpochybňování demokratických principů, a to z liberálních i konzervativních pozic. Dosavadní tvůrci veřejného mínění i politiky ztrácejí pozice a obviňují voliče „pragmaticko-populistických“ proudů z nerozumného a antidemokratického jednání.

Stále více lidí si uvědomuje, že neoliberální směr politiky, nastavený po roce 1992 jim přináší více ztrát než výhod. Překvapivě dlouho vydržela velká část společnosti snášet nárůst nerovností a zároveň věřit, že další a další utahování opasků a ztráty sociálních jistot přivedou Českou republiku po bok rozvinutějších zemí Evropské unie. Dopady globální krize s definitivní platností ukázaly, že tomu tak nebude.

Neoliberální diskurs

Obviňovat elity se stalo módou v nejrůznějších kruzích, což samo o sobě neznamená, že se nad tím nemůžeme zamyslet.

Do dobré výbavy intelektuála v evropském prostoru patří znalost textu Masa a moc Eliase Canettiho. Zatímco jeho skvělé romány pomalu upadají v zapomnění, tento naddimenzovaný esej nadále straší krasoduchy a varuje před zdivočelou lůzou. Samozřejmě nemůžeme obviňovat pouze Canettiho z toho, že nastavil perspektivu nezvladatelné masy, která utlouká ubohé elitní intelektuály, ale právě taková díla, k tomu určitě napomáhají.

Jenže perspektiva je opačná. V reálu jsou to právě elity, mnohdy do značné míry prorostlé s politicko-ekonomickým mocenským establishmentem, které vyzývají do spravedlivého boje. Svobodu pak oslavují jako lepou děvu, která pod vítěznou vlajkou kráčí přes mrtvoly – Eugène Delacroix naštěstí netušil, jak prorocký bude jeho obraz liberalismu.

Místo neplodného mudrování o zabedněnosti a sobectví voličů populistů potřebujeme aktivní politiku, která bude odstraňovat nerovnosti a dá lidem reálnou možnost zapojit se do společenského dění.

I když se v polistopadovém období hodně namluvilo o demokracii a odstraňování nerovností, skutečnost byla odlišná. Místo snižování nerovností jsme byli svědky raketového nástupu výhod pro nový establishment, který svým procovským chováním předčil husákovskou nomenklaturu usazenou v umakartu ve Vystrkově nad Orlickou přehradou. Když si ministr Pilip nechal koupit služebního teréňáka, aby mohl převážet psa, byla to pro média spíše vtipná historka.

Šmeliny kolem kupónové privatizace v rukou osvědčených členů KSČ nově napojených především na ODS, dodnes nevyřešená kauza lehkých topných olejů, nesmyslné prodeje strategického majetku či likvidace celých průmyslových sektorů, aniž by se myslelo na regionální restrukturalizační programy. To je jen pár příkladů, kdy kulturní elity tleskaly neoliberálnímu diskursu. Nedokázaly se postavit za marginalizované skupiny ani za lidi postižené strukturální nezaměstnaností. Místo toho jen dál opakovaly mantru o tom, že každý je strůjce svého štěstí a musí si zvyknout, že stát není kojná ani chůva. Nebo dokonce tvrdily, že chudoba není problém. Způsob, jakým se měří a srovnává chudoba v Evropské unii, přitom nezohledňuje skutečný stav. Místo toho, aby se kupříkladu srovnával medián přepočtený na standard kupní síly, srovnává se nesrovnatelné. Ke zmatku přisívá i zcela zvrácený a rozšířený systém exekucí, které fakticky do měření ani zahrnout nelze.

Zatímco v Rakousku zaváděli speciální zubní péči pro chudé a bezdomovce, u nás se stala luxusní a pro velkou část rodin takřka nedostupnou službou. Elity mlčely i v době, kdy se začalo s přípravou odlišných zdravotních standardů pro chudé a bohaté. Velkou pozornost nevzbudily ani výzvy elitního lékaře či právníka k legalizaci obchodu s orgány, aby si chudí mohli vydělat a bohatí nemuseli čekat na dárce.

V době, kdy v Německu už věděli, že víceletá gymnázia vedou k omezení společenské prostupnosti, my jsme je zaváděli. A elity si pochvalovaly, jak se postaráme o geniální děti. Myslely tím samozřejmě ty svoje.

Stále se mluví o potřebě ořezávat solidární podporu nezaměstnaným, chudým, svobodným matkám, menšinám a podobně. Tito lidé jsou dodnes očerňováni a místo solidarity nebo aspoň trochy povýšeného soucitu můžeme slyšet z elitních kruhů, jak se každý může vypracovat. Nejlepší je, když to říkají lidé, kteří těží z toho, že se narodili do elitních rodin, a „vypracovali se“ tak díky svému kulturnímu, ekonomickému a především sociálnímu kapitálu. Nepotismus se stal tolerovaným a obhajovaným obsazováním pozice v kultuře, médiích i politice.

Ne diskuse, ale činy

Elity se dnes diví. Velký údiv u nich vzbuzuje, proč že tak velká část obyvatel nejeví žádné dojetí nad osudy uprchlíků. Ukazuje to na jejich totální odtržení od reality.

Jakkoli je odmítání uprchlíků z mého pohledu nepřijatelné, je z hlediska polistopadového diskursu naprosto pochopitelné. Když lidé slyší již 28 let ze všech médií, že se každý má starat o sebe a povalečům se musí zatnout tipec, není divu, že jednoho dne začnou podobnou rétoriku používat sami. Zvlášť když jim k tomu populisté poskytnou dostatečné zázemí.

Propaganda přepjatého individualismu a neoliberální politiky přináší své hořké plody. Volání po diskusi mezi znepřátelenými skupinami je nesmyslné. Debaty se proměňují v monology a zášť jen dále roste.

Místo neplodného mudrování o zabedněnosti a sobectví voličů populistů potřebujeme aktivní politiku, která bude odstraňovat nerovnosti a dá lidem reálnou možnost zapojit se do společenského dění. Je pěkné, že se podařilo sesadit neschopného policajta z postu nefunkční instituce. Můžeme se radovat, že člen a členka vlády odstoupili po prokázání plagiátorství v jejich akademických pracích. Jak by to ale vypadalo, kdyby stejná aktivita byla namířena proti zločinnému zákonu o exekucích. Dokázali by se organizátoři takhle spojit, aby podpořili dostupné bydlení pro všechny?

Pokud ano, byla by tu větší šance přesvědčit lidi, že solidarita má smysl. Pokud chceme zabránit dalšímu postupu populistů, musíme vzít politickou participaci a odstraňování nerovností jako svůj cíl. Zabránit státem podporované zločinnosti, jak jsme ji nechali proniknout do našich zákonů v podobě exekucí. Musíme znovu nastartovat programy pro dostupné bydlení, například formou podporované družstevní výstavby.

Ale rolí kulturních elit se zájmem o soudržnou a solidární společnost je také to, aby ukazovaly, jak důležitá a nepostradatelná je práce obyčejných lidí. Těch, kteří pro nás pečou housky, uklízejí nádraží, natahují elektrické vedení nebo stojí někde za pultem.  A je nezbytné, abychom se společně dokázali postavit za možnost všech obyvatel této země žít v důstojných podmínkách. Například i tím, že se postavíme za odstranění pracující chudoby. Není ovšem pochyb o tom, že je to těžší než mávat na ubohého zahořklého starce červenými kartami.

Autor je předseda Social Watch Česká republika.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image