Foto David Sedlecký
Včerejší debata před hlasováním o důvěře druhé vládě Andreje Babiše byla poučná až k pláči. Víc než patnáct hodin opozice dávala hlasitě najevo svou nespokojenost. Krom okamžiku, kdy Miroslav Kalousek vysvětloval, že si zasloužíme mít v čele vlády „chlapa“ (to jsem intenzivně zatoužil po první české premiérce a zároveň se trochu obával, že předsedající vyhlásí přestávku na přeměřování penisů), byly poslanecké projevy dost stereotypní. Což jim samo o sobě nelze vyčítat, jejich smyslem koneckonců bylo jen natahování času. Přesto ale je zřejmé, že cosi našim zákonodárcům a zákonodárkyním skutečně straší v hlavě. Netrápí je ani tak samotná vláda nebo její předseda jako to, kdo všechno pro ni hodlá zvednout ruku. K moci se prý vracejí komunisté.
Zpitomělý pasáček
Výroky o tom, že komunisté se vracejí k moci, mají bouřit emoce. Což o to, bouří, ale v tak malé bublince, že ke změně běhu věcí to už prostě nestačí. Rozhodně ne ve vesmíru, kde se Donald Trump stal prezidentem USA. Pamatujete dobu, kdy nejlegračnější představa byla, že se jím stane Arnold Schwarzenegger?
Tak dlouho se šilhalo po komunistech jako náhradním cíli, až, jak nás varovali v dětství, nám to šilhání skutečně zůstalo.
Skutečnost je taková, že na komunální a krajské úrovni u moci dávno jsou. A nejen to. Všichni, kdo jsme do školy začali chodit po roce 1989, si pamatujeme, jak nám stále dokola opakovali, jak je to s mocí v demokratickém státě. Tedy že se dělí na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Vzhledem k tomu, že komunisté nikdy parlamentní lavice neopustili, u „moci“ vlastně nikdy být nepřestali. A svoji úlohu ostatně plnili. Podezření, že pro českou pravici bylo užitečné mít na scéně komunistickou stranu a používat ji jako klacek proti sociální demokracii, která si s ní přitom zakázala bohumínským usnesením na vládní úrovni spolupracovat, není zcela za vlasy přitažené.
Proto je lichá námitka, že poslanci a poslankyně, kteří zvedají prst s varováním, že víme, jak to dopadne, když se komunisté dostanou k moci, by měli dělat víc než obstruovat. Dělají právě to, co se naučili a co dlouhá léta stačilo. Jako pohádkový pasáček na nás od roku 1989 křičeli „vlk! vlk! komunista!“ a celá ves se vždycky seběhla na pomoc. Nakonec ale většina vesničanů pochopila, že pasáček si z nich dělá legraci. V té chvíli se místo vlka objevil medvěd a všechny ovce sežral. Pasáček byl ale tak zpitomělý, že se zmohl jen na to volat pořád dokola „vlk! vlk!“, ale nikdo už neposlouchal.
Náhradní cíl
Antikomunismus v Česku nikdy nemířil na komunisty, ale na někoho jiného. Dlouho to byla primárně právě sociální demokracie, dnes je to Andrej Babiš. Otázka ovšem je, co to vypovídá o úrovni naší demokracie. Není trochu bizarní, když nejhorší na vládě člověka, který své „hnutí“ řídí jako firmu, patří mu velká část mainstreamových médií a je majitelem největší místní agrokorporace, která nasává dotace jak vakuová pumpa, je, že ji podporují komunisté? Našim dobrým „demokratům“ zkrátka víc vadí komunisté bez komunismu než adaptace naší už tak pochybné politické kultury na kulturu korporátní.
Vybudovali jsme si od Listopadu takovou partokracii, že by nám ji i první republika mohla závidět, a nedokázali se přitom přehoupnout přes sedmdesát let staré trauma, že proti Vítěznému únoru se téměř nikdo nepostavil. Daleko horší než instrumentalizace antikomunismu pro diskreditování sebebohulibější levicové myšlenky v duchu „mléko zdarma na školách? To už jsme skoro v Gulagu!“ je ale jiná věc. Totiž že tak dlouho se šilhalo po komunistech jako náhradním cíli, až, jak nás varovali v dětství, nám to šilhání skutečně zůstalo. Možná že ve skutečnosti nejsou nuceni své dějiny opakovat ti, kteří se z nich nepoučili, ale ti, kteří od nich nedokáží odvrátit oči. Jestli tu něco hrozí naší demokracii, komunisté v této hrozbě hrají druhé, možná třetí housle. Přestaňme už dokola volat „vlk“ a hlídejme si i jiné šelmy.
Autor je redaktor A2.