Trvalo téměř půl roku, než se patnáctiměsíční Johan dostal zpět ke svým rodičům. Imigrační úředníci jim ho odebrali na texaské hranici a otce následně deportovali, nyní se ale všichni tři znovu setkali v rodném Hondurasu. Johan byl třetinu svého života sám, není tedy divu, že své rodiče nepoznal. Tříletý Michael dorazil ze Salvadoru do Texasu legálně se svou matkou na konci května. Trvalo 41 dní, než se znovu setkali. Michaelovo chování se změnilo, je traumatizovaný, agresivní a svou matku neposlouchá. Bylo dojemné, když osmiletá Sandy z Guatemaly po dvou měsících strávených v Texasu objala poprvé svou matku. Když ji ale chtěl uvítat a obejmout chlapec v batolecím věku, začala brečet a s křikem ho od sebe odhánět. „Holky a kluky drželi pořád oddělené. Pokud jsme se k sobě přiblížili, potrestali nás,“ vysvětlila poté.
Děti odloučené v prvních dvou letech života prokazují později horší výsledky v IQ testech, tělo nereaguje na stresové situace, systém sebezáchovy je nefunkční a mozkové buňky se neobnovují.
Do dneška musela Trumpova administrativa zajistit opětovné setkání odtržených dětí se svými rodinami, jak jí nařídil federální soud. Více než tisíc dětí je už podle ministerstva spravedlnosti se svými blízkými. Jenže mezitím co běžela třicetidenní lhůta, byly stovky rodičů deportovány, kdežto jejich děti zůstaly na hranici. Vláda tvrdí, že měli deportovaní rodiče možnost vzít si své děti s sebou, přesto zemi opustili dobrovolně bez nich, což podle advokátů migrantů mohlo být i tím, že úplně nerozuměli, k čemu dávají souhlas. Vláda navíc požádala Pentagon o zřízení dvaceti tisíc postelí na základnách v Texasu a Arkansasu pro další děti. Situace tak zůstává pro některé rodiny katastrofální. I pro ty „šťastnější“ ale bude mít politika „nulové tolerance“ velmi pravděpodobně dlouhodobé následky.
Vliv na vývoj mozku
Tři výše zmíněné osudy naznačují, jak destruktivní dopad na dětskou psychiku může mít podobné odloučení od rodičů. V rozhovoru pro Democracy Now vysvětluje psychoanalytička Nancy Burke, že trauma, které zadržené děti prožívají, způsobuje ztrátu přístupu ke svým vlastním pocitům, které pak nedokáží strukturovat a správně je vyjádřit, protože nemají k dispozici blízké mezilidské vztahy, skrze něž by je lépe zvládaly. Děti tak nedokáží adekvátně vyjádřit, co pociťují. Jejich psychika je „zmražená v čase“, takže nejsou samy sebou a nevyznají se v sobě. Nedokáží například popsat, co je děsí, proto se mohou chovat agresivně nebo jinak nevhodně. Takovéto reakce jsou ale ve skutečnosti normální. „Normální reakce v nenormálních situacích vypadají nenormálně,“ říká Nancy Burke.
Burke se svým týmem vydala brožuru ve španělštině a angličtině, která má pomoci traumatizovaným rodičům a dětem tuto obtížnou situaci zvládat. Stačí nepříliš dlouhá doba bez blízkých, aby se u dětí rozvinuly problémy se spánkem, noční můry, záchvaty, poruchy příjmu potravy nebo odpor vůči blízkým. Nezpracovaný vztek a problémy s důvěrou se tak mohou obrátit proti rodičům, protože některé děti nedokáží pochopit, že je neopustili ze své vůle. Některé studie ukázaly, že například u mladých chlapců zadržených i na relativně dobu řádu pár týdnů se vyvinulo asociální chování, násilí nebo problémy s drogami a alkoholem, u dívek se spolu s drogami objevila deprese. V budoucnu není neobvyklá ani posttraumatická stresová porucha nebo sebevražedné chování.
Stresové hormony eliminující neurony, a to převážně u malých dětí, dramaticky mění samotnou fyzickou strukturu mozku. „Dopad je pak katastrofální,“ říká pro Washington Post harvardský profesor a výzkumník v oblasti neurologických škod v důsledku odloučení dětí od rodičů Charles Nelson. „V této oblasti máme k dispozici obrovské množství výzkumných dat. Kdyby se lidé jen trochu zajímali o vědu, nikdy by to nedopustili.“ Ještě předtím než Trump podepsal exekutivní příkaz, který zrušil jím spuštěnou politiku nulové tolerance, spojily se asociace The American Academy of Pediatrics, The American College of Physicians a The American Psychiatric Association, které reprezentují přes 250 tisíc lékařů ve Spojených státech, k tomu skoro 7700 odborníků na duševní zdraví a 142 organizací, aby společně odevzdaly petici za okamžité ukončení protiimigrační vládní praxe. „Předstírat, že separované děti nebudou vyrůstat se šrapnelem této traumatické zkušenosti ve své mysli, znamená odmítnout vše, co víme o dětském rozvoji, mozku a traumatu,“ píše se v petici.
Dlouhodobé následky
Nelson byl se svým týmem v roce 2000 pozván do rumunských státních sirotčinců, aby navrhl, jak se vypořádat s humanitární krizí, která tam vznikla po Ceaușescově celostátním zákazu antikoncepce a potratů. Porodnost sice mírně vzrostla, zato však na počátku devadesátých let žilo přes sto tisíc dětí v sirotčincích, protože rodiče neměli peníze, aby se o ně postarali. Nelson viděl, jak si děti ubližovaly, nekontrolovatelně mlátily hlavou o zeď, což byl tak zdrcující pohled, že utíkal s ostatními výzkumníky z místnosti, protože nechtěl před dětmi plakat. Tým vypozoroval, že opuštěné děti měly mnohem méně bílé hmoty mozkové, již tvoří vlákna pro přenos informací, a také šedé hmoty, která obsahuje buňky pro jejich zpracování a řešení problémů. Děti odloučené v prvních dvou letech života měly později horší výsledky v IQ testech, tělo nereagovalo na stresové situace, systém sebezáchovy byl nefunkční a mozkové buňky se neobnovovaly.
Washington Post zmiňuje rovněž studii o aboriginských dětech odebraných rodičům, u nichž vzrostla téměř dvojnásobně pravděpodobnost, že budou později zatčeny, o šedesát procent více mělo problém s alkoholem a dvakrát více jich podléhalo gamblingu. U čínských dětí vyrůstajících ve vesnicích bez rodičů, kteří migrují kvůli práci, je zase větší pravděpodobnost rozvinutí úzkosti a deprese. Celá řada studií ukazuje, že samotný proces odloučení v cizím prostředí může děti dlouhodobě narušit. Současná situace ve Spojených státech je navíc o to horší, že se objevilo už několik zpráv o podezření z kontroverzních praktik v detenčních zařízeních. Děti jsou na některých místech drženy v izolaci, členové rodiny se nemohou vzájemně obejmout, některé děti dostávají proti své vůli silné léky. Jedno ze zařízení v Phoenixu zřizované společností MVM je například nelicencované – sama společnost lhala o činnosti daného zařízení, než zjistila, že lidé v okolí natočili na telefony záběry držených dětí.
Na celé situaci je rovněž alarmující, jakým způsobem ji Trumpova administrativa rámuje, aby nulovou toleranci ospravedlnila. Situaci na hranicích líčí jako krizi, přestože nijak nevybočuje z dlouhodobých trendů. „Není pro to žádný empirický důkaz,“ říká Everard Meade, ředitel Trans-Border Institute na univerzitě v San Diegu. „Pokud o něčem hovoříme jako o krizi, vytváříme tím záminku pro znemožnění způsobu, jakým o problému obvykle mluvíme, a zároveň tím ospravedlňujeme porušování běžných procedur.“
Autor je spolupracovník redakce.