„Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou nuceni ji opakovat.“ Citátu připisovanému mysliteli Georgi Santayanovi marně oponoval už Mark Twain, když řekl, že „historie se neopakuje, ale často se rýmuje“. Santayanův výrok zlidověl, a to i mezi politiky, ačkoliv zrovna jejich historické výklady bývají přinejlepším zavádějící. Aspoň však zprostředkovávají jejich myšlenkové obzory.
Osamocená Amerika dnes nepochybně představuje ještě větší hrozbu, než když vývozem demokracie nebo „válkou proti terorismu“ odváděla pozornost od zbrojního exportu a utahování šroubů.
Je například zřejmé, čím dceru luteránského pastora Angelu Merkelovou oslovilo téma augšpurského míru (1555). Křehká dohoda mezi katolíky a protestanty totiž o třiašedesát let později vyústila v katastrofu Třicetileté války (1618–1648). Obavy Merkelové ze zhroucení stávajících mezinárodních pořádků jen přiživují nekompetentní a nevyzpytatelní populisté v Itálii, ve Velké Británii, střední Evropě a zvláště pak Spojených státech.
Německé dějiny však mohou skýtat ještě znepokojivější paralely s Trumpovou érou. Před 130 lety (15. června 1888) se totiž ujal vlády jiný výstřední, útočný a neschopný politik, který do zahraniční politiky vnesl skutečný chaos. Poslední německý císař Vilém II. ve snaze zajistit Německu prvořadé postavení porušil Bismarckem udržovanou velmocenskou rovnováhu. Ostatně o Vilémově diletantství svědčí i to, že vypuknutí první světové války (28. července 1914), k němuž velkou měrou přispěl, právě jeho zaskočilo nejvíc. Na stranu Dohody se totiž postavil někdejší německý spojenec, totiž carské Rusko, a také Británie, která opustila mezinárodní izolaci, v níž se naopak ocitlo Německo chabě podporované Itálií a Rakouskem-Uherskem.
Udržuj konstantní chaos
Také chaotická Trumpova politika eskaluje napětí. Setkání Trumpa a Kim Čong-una v Singapuru bylo historickým průlomem hlavně pro severokorejskou diktaturu životně závislou na jaderném programu. V souvislosti s odzbrojením totiž vypadly přívlastky „úplné“, „ověřitelné“ a „nevratné“, aniž by USA čehokoliv dosáhly. Po několika týdnech to ostatně pochopil i Trump, když vyšlo najevo, že severokorejská produkce obohaceného uranu naopak vzrostla. Životnost režimu, který se jadernými zbraněmi domáhá humanitární pomoci, dohoda jen prodloužila.
K dalšímu kolu závodů ve zbrojení se schyluje i na Blízkém východě: Trump vypověděl úmluvu o omezení íránského jaderného programu. Rozladil tím vyjma tradičních íránských rivalů, Izraele a Saúdské Arábie, všechny zúčastněné včetně Číny, Ruska i samotného Íránu. Právě jemu totiž smlouva zaručovala zmírnění mezinárodních sankcí. Výměnou za to měl být íránský jaderný program pod přísným mezinárodním dohledem. Režim se dokonce zavázal nejméně deset let neprodukovat žádný uran vojenské kvality. Nyní Trump zařízl „teheránské jaro“, jež vzešlo z okolí prezidenta Hasana Rúháního, a naopak povzbudil konzervativní jestřáby ajatolláha Chameneího.
Podle sebe soudím tebe
Viditelně ochladly i vztahy Spojených států s jejich spojenci, v poslední době zejména v souvislosti s migrací a vysokými cly na dovoz hliníku a oceli do EU a Kanady. Za promigrační postoj Trump napadá zejména Angelu Merkelovou. Tvrdí, že Německo, v němž je navzdory migraci nejnižší kriminalita od roku 1992, dělá velkou chybu. Přitom jeho ministr vnitra před několika týdny nařídil celníkům na mexické hranici odnímat uprchlíkům děti. Kuriózní je, že Trumpa za to plísnila mimo jiné i Laura Bushová, jejíž manžel toto opatření uzákonil.
Že příležitostnými internacemi dětí Trumpova vláda Mexičany stěží přiměje k návratu do chudé země sužované válkou drogových kartelů, je nabíledni. Nemluvě o tom, že nepokoje ve Státech vyhrocuje také Trumpova benevolence vůči pravicovému extremismu a policejní zvůli.
Trump skutečně v mnohém napodobuje císaře Viléma. Volá „Amerika především“, a přitom svou neschopností rozrušuje řád a spojenectví, která jeho zemi po desetiletí zaručovala velmocenské postavení. Tím USA dostává do stále větší izolace. Státy někdejší „Osy zla“ (podle George W. Bushe) i ty ostatní se tím však sotva mohou konejšit. Osamocená Amerika dnes nepochybně představuje ještě větší hrozbu, než když vývozem demokracie nebo „válkou proti terorismu“ odváděla pozornost od zbrojního exportu a utahování šroubů. S tím, že Donald Trump opravdu rozdmýchá novou světovou válku, se to však stále má jako s Michalkovým kulovým bleskem. Může uhodit hned, nebo taky nikdy.
Autor je historik.