Demokracie v sobě nese jeden zásadní problém: zcela demokratickou cestou je možné proměnit demokracii v nedemokracii. Jsme-li totiž primárně závislí na vůli lidu (demos), je zároveň dáno touto vůli samotnou, jakou vládu si zvolí. Od Výmarské republiky až po dnešní situaci ve střední Evropě, zejména v Maďarsku a Polsku, je možné sledovat na skutečných, žitých příkladech, jak se demokracie pozvolna mění v totalitní či autoritářskou strukturu.
Je-li demokracie závislá na vůli lidu, nelze aplikovat žádné restriktivní pojistky, které by ji mohly omezit (jakkoli česká ústava takovou v článku 9 má, ale co dnes znamená ústava…). Zasahovat vůči vůli lidu po jiné formě vlády je jednoduše nedemokratické.
Populista potřebuje manévrovací prostor k manipulaci – a k tomu jsou dezorientovaní lidé s nízkým potenciálem k plnohodnotnému občanství ideální.
Není totiž možné potlačit to, co si demokraticky oprávněný volič vybral. Pokud jste demokraté a trápí vás, že demokracii je možné zcela jednoduše demokraticky zničit, ptáte se asi, co je tím základním principem, který ji může účinně bránit. Nutně musíte dojít k názoru, že jde o ochotu voličů demokracii zachovat. Pak ovšem musíte mít zodpovězenou i otázku, co to ta demokracie vůbec je. Jistě se liší demokracie starověká od té současné. Tu současnou definuje ústava, která odděluje od sebe tři pilíře moci a integruje základní lidská práva a svobody. A pak jde taky o „rule of law”, dodržování pravidel právního státu. V tomto smyslu nemám jako demokrat s ústavou ČR ani s ústavou tradičně demokratických zemí žádný problém. Bude-li taková ústava dodržována, budeme se stále moci považovat za demokracii.
Elity z dobrých rodin a ti druzí
Osobně nemám tolik strach z toho, že současná politická reprezentace demokracii rozvrátí. Byť v parlamentu sedí lidé, kteří by z fleku dokázali vykuchat lidská práva a z demokracie udělat vládu lůzy. Ale jsou v menšině, a byť je populismus rozšířen v mnoha stranách, zdá se, že občanská společnost pořád ještě vytváří dostatečnou protiváhu možnému chtíči po likvidaci nezávislosti soudů, svobodě slova nebo dalších základních principů demokracie. Mám ale mnohem větší strach z toho, že tito lidé budou nadále pracovat na ničení společenské důvěry v demokracii i v sebe sama, na vnitřním společenském konfliktu a na posilování představ, že nelze nic změnit vlastní politickou aktivitou, a že tedy nemá vůbec smysl se o to pokoušet. A že se to dotkne zejména mladých lidí.
Z nedávných výzkumů, na nichž se podíleli politolog Aleš Kudrnáč a sociolog Daniel Prokop, vyplývá, že čeští středoškoláci důvěřují v demokracii jen nepatrně více než dospělí Češi. Jen slabá nadpoloviční většina se domnívá, že demokracie je nejlepší systém správy věcí veřejných. Ze šetření, která si pravidelně nechává vypracovat Člověk v tísni, zase vychází, že mezi mladými Čechy a Češkami převládá skepse v tom, že by bylo možné vlastní aktivitou dosíci pozitivních politických změn. Věří v to velmi malé procento z nich. Závěry výzkumného projektu CatchEyoU, o němž nedávno přinesl informace Český rozhlas, zase ukazují, že vnitřní společenský rozvrat dle socioekonomického statusu postihuje společenské a politické postoje mladých lidí: aktivní, angažovaní, informovaní a politicky sebevědomí pocházejí takřka výhradně z elitních vrstev vzdělávaných na gymnáziích, jejich antipod (letargie, skepse vůči statu quo, míra občanské a mediální gramotnosti) hledejme mezi mladými lidmi na středních odborných školách, zejména na učilištích. Spoluautoři Alena Macková a Jan Šerek hovoří v této souvislosti o „propasti“ mezi gymnazisty a žáky středních odborných škol a učilišť. Zároveň hovoří o tom, že existují vzdělávací projekty, které pomáhají relativně úspěšně zvyšovat politickou či obecněji společenskou kompetenci, jednoduše řečeno orientaci a schopnost odpovědně se rozhodovat, což je pro demokracii podmínka nezbytná. Jenže paradoxně tyto projekty (debatní kluby, studentské parlamenty atd.) pomáhají více méně těm, kdo to nejméně potřebují: gymnazistům, tedy dětem z rodin s průměrně vyšším kulturním kapitálem. A to je podle Kudrnáče a Prokopa nejdůležitější faktor pro získávání politických postojů.
Odpor k občanství
Pokud existuje tak silný důkaz o tom, že se zde skrze socioekonomický status reprodukuje, a dokonce navyšuje riziko zásadní společenské neshody, zdálo by se logické začít problém řešit tam, kde je to nejjednodušeji možné: ve vzdělávacím systému. Zatímco rodinné zázemí stát nemá pod kontrolou a v rámci demokratických zásad by se o to ani neměl pokoušet, věnovat ve vzdělávání dostatečný čas a energii k posilování občanství a s tím souvisejících gramotností se nabízí jako povinnost. Minimálně s ohledem na ústavou deklarované přesvědčení o tom, že česká společnost chce být demokratická a předpokládá, že demokratickou zůstane. Jenže to se neděje. Naopak existuje velmi silný odpor k tomu, aby se něco změnilo.
Na debatě se studenty Gymnázia Jana Keplera před pár lety jsem měl možnost s úžasem pozorovat spoludebatéra Václava Klause ml., který s vážnou tváří tvrdil, že když se jde někdo učit řezníkem, měl by umět bourat prase. To ostatní je, podle něj, z hlediska vzdělávání podružné. Populisté jako Klaus vůbec nechtějí, aby se teenageři stávali občany skrze vzdělávací systém. Dokonce se obávám, že by takovou část vzdělávání rádi zcela eliminovali, a to bez ohledu na stupeň vzdělávání a typ školy. Budoucí řezník bude umět bourat prase a gymnazista zvládne státní maturitu. Nabízí se samozřejmě otázka cui bono. Nejjednodušší odpovědí je, že populista potřebuje manévrovací prostor k manipulaci – a k tomu jsou dezorientovaní lidé s nízkým potenciálem k plnohodnotnému občanství ideální. Ostatně mezi těmito lidmi existuje takřka bezvýhradná shoda v tom, že inkluze, společné vzdělávání, z principu snižující míru společenského odcizení, je ideologický projekt, jenž by mohl narušit skvělé předpoklady pro budoucí populistickou politiku: těch sedmdesát procent žáků na středních odborných školách vytváří přece pohodlnou politickou majoritu. Takže proč se snažit? Vždyť umět bourat prase k takové představě „demokracie“ naprosto dostačuje.
Autor je člen vzdělávacího think tanku EDUin.