Pokuta, kterou dostala porodní asistentka Johanka Kubaňová, ztělesňuje hluboký problém českého porodnictví.
Bylo pouze otázkou času, kdy na některou z porodních asistentek plně dolehne úřednická právní konstrukce, která fakticky vylučuje profesi z poskytování zdravotních služeb. Samostatná porodní asistentka Hana Johanka Kubaňová byla počátkem léta uznána vinnou ze spáchání přestupku, který spočívá v poskytování zdravotních služeb u domácího porodu, a úřad ji potrestal pokutou ve výši 120 000 korun.
Porodní asistentky v České republice totiž nemohou vykonávat své povolání. Evropská legislativa jasně profesi definovala již před několika desítkami let jako samostatnou činnost, jež spočívá v poskytování komplexní porodní péče ženám, které jsou zdravé, a v odhalování situací, které vyžadují služby jiných zdravotníků, školených v řešení patologií (lékařů). Evropská porodní asistentka poté, co splní požadavky zákona na (vysokoškolské) vzdělání a praxi, dostane od státu povolení k samostatnému výkonu povolání, vezme svůj kufřík a začne poskytovat služby podle přání klientek, v porodnici, v porodním domě nebo doma.
Výjimkou je česká porodní asistentka. Té je totiž ihned poté, co splní zákonné požadavky, výkon činnosti znemožněn. Nástrojem je seznam podmínek, které porodní asistentka musí splnit, aby dostala podnikatelské oprávnění k podstatě své činnosti, k samostatnému vedení porodu. Podmínky jsou záměrně nesplnitelné, samostatný výkon je tedy vyloučen. Výsledkem je paradox, kdy porodní asistentka může vykonávat řadu kompetencí (těhotenské a poporodní zdravotní služby), ale samotný smysl její péče, tedy zdravotní služba během porodu, je eliminován.
Toxický systém
Co to znamená v praxi? Porodní asistentky, které pracují v českých porodnicích, jsou funkčně v lepším případě zdravotními sestrami, neboť navzdory svému vzdělání nepracují autonomně, tedy samostatně bez indikace lékaře, což je podstata profese, kterou předpokládá právní rámec. Porodní domy zde nemáme a v případě domácích porodů je zde autoritativně vnucované schéma: porodní asistentka může poskytovat zdravotní péči až do zahájení porodu, poté musí rodící ženu opustit a nechat ji samotnou bez zdravotní péče, a po porodu se zas může do domácnosti jako zdravotnice vrátit.
Česká legislativa si usurpuje právo žen rozhodovat o jejich tělech, popírá jejich kompetence a vystavuje je nevyžádané medicínské péči protkané porodnickým násilím.
Toto syntetické, toxické, vysoce rizikové nastavení vytvořila Česká gynekologicko-porodnická společnost za podpory Ministerstva zdravotnictví, aby získala plnou kontrolu nad rodícími ženami a zbavila se konkurenční profese. Výsledkem je, že porodníci, kteří jsou vzděláni pouze v řešení komplikací, ovládli i jiný obor, pro který jim vzdělání chybí, a to se všemi důsledky dopadajícími na zdraví žen a dětí – do zdravého mateřství vnášejí patologii.
Samostatné porodní asistentky, které se rozhodly, že ženy během domácího porodu neopustí, se pohybují v ilegalitě, ve stálé nejistotě, kdy na ně dopadne Damoklův meč státu, což se nyní prostřednictvím běžné státní úřednice Simony Dobisové stalo. Funkcionářka Dobisová označila jako přitěžující okolnost, že přestupek spočívající v neopouštění žen během porodu byl spáchán na těhotných ženách, proto udělila tak vysoký trest. Ano. Věc je nyní ve fázi odvolání.
Ženy, děti a stát
Výchozí situace představuje sofistikovaný systém, který útočí na reprodukční práva. Represe vůči porodním asistentkám je ve skutečnosti namířena proti ženám samotným. Ženy (a jejich děti), které se nepodřídí během porodu nucené hospitalizaci, stát ponechává záměrně osamocené, bez zdravotní péče. Demokratické státy stojí na principu, že každý člověk o sobě, svém životě, rozhoduje sám. Do práva žen na volbu způsobu a místa porodu tedy nelze zasáhnout přímo, nemohou být v této svobodě omezeny. Český stát zvolil způsob, který do jejich tělesné i psychické celistvosti zasahuje nepřímo, prostřednictvím legislativní perzekuce porodních asistentek. Svobodu volby tím reálně vyloučil a lze tak dovodit, že v České republice může o svém těle rozhodovat každý člověk – kromě rodících žen. Stejnou cestou se v Evropě vydala už jen Ukrajina, Chorvatsko a Litva, zřejmě české lidskoprávní inspirace.
Stát popírá kompetence žen ve dvou rovinách. Ve smyslu uvážení při rozhodování o vlastním těle a ve smyslu jejich rodičovské způsobilosti, tedy schopností posoudit zájem svého dítěte. Bezpečí dítěte, které je nepochybně legitimní hodnotou, se zde stává rukojmím velmi nebezpečných zájmů. Slouží jako návnada pro emoce davu, jako nástroj, který vytváří umělou polaritu mezi matkou a dítětem, jež následně umožňuje s oběma (a i s celou společností) manipulovat. Nikým nevolení a nikomu neodpovědní experti tím posilují faktickou moc překračující lidská práva. Separace matky a dítěte v každém smyslu tohoto slova je největší zvráceností českého porodnictví. Koncept, který staví dítě a matku proti sobě, je lidský i právní nesmysl.
Každá žena si přeje bezpečí pro své dítě (vyjma excesů, na něž dopadají speciální normy, zejména trestněprávní). Postoj, že zájmy matky a dítěte jsou protichůdné, a dítě je tak třeba při porodu chránit v rozporu s vůlí ženy, je zcela neslučitelný s mezinárodními úmluvami, včetně Úmluvy o právech dítěte. Matka a novorozeně tvoří nedělitelnou jednotku a jejich zájmy jsou implicitně shodné. Je to matka, která je zcela přirozenou a nejlepší ochránkyní těchto identických zájmů; takový je i závěr judikatury lidskoprávních soudů. Je to nastávající matka, která během raného mateřství činí různé volby a nese za ně odpovědnost, samotný porod nevyjímaje.
Možnost ženy činit vlastní rozhodnutí jménem svým i svého dítěte s sebou nese nutnost existence dvou či více využitelných možností, jinak je volba pouze iluzorní. Existence skutečné a efektivní volby nemůže být zúžena předvýběrem možností či dokonce výběrem konkrétní možnosti ze strany státu či zdravotníka, který má správně službu jen poskytovat. Limitujícím faktorem může být pouze otázka přiměřenosti volby. Možnost asistovaného domácího porodu zcela jistě nepřiměřená není. V případě, že žena prožívá zdravé těhotenství a sama je zdravá, je bezpečnost asistovaného domácího porodu pro dítě z hlediska úmrtnosti zcela srovnatelná s porodem v porodnici, v ostatních zdravotních aspektech je domácí porod pro dítě bezpečnější. Pro matku je pak bezpečnost domácího porodu dokonce vyšší. Více na stránkách statističky Markéty Pavlíkové, kde jsou příslušné studie analyzovány.
Lékařský monopol
Navzdory všem výše uvedeným skutečnostem stát zbavil všechny ženy práva na volbu okolností jejich porodů a místo toho podporuje lékařský monopol s odůvodněním, že je to dítě, které vyžaduje výlučnou ochranu státu. Takový přístup nicméně znehodnocuje mezinárodně uznávanou roli rodičů, respektive za daných okolností žen, jakožto primárních poskytovatelů péče. Nejenže takový přístup preferuje péči státu namísto rodičovské péče, ale nadto předpokládá, že dítě takovou péči státu skutečně potřebuje. Stát jinými slovy považuje každou těhotnou ženu a priori za nekompetentní k tomu, aby mezi různými možnosti zvolila tu, která je pro ni a pro její dítě nejlepší, a tak ji této volby zbavuje zcela. Optikou české legislativy je na každou těhotnou ženu nazíráno jako na nerozumného jedince, jehož nenarozené dítě ve skutečnosti potřebuje státní ochranu právě před ním. Takový postoj nejenže podrývá koncept tzv. rozumného člověka, který je typickým adresátem a typickým referenčním bodem pro zákonodárství moderních států, ale rovněž hluboce ponižuje ženy a podtrhuje ty nejbanálnější genderové stereotypy.
Vyloučení z rozhodování o okolnostech porodu vynikne tím spíše, že znemožnění této volby jde ruku v ruce se zřízením a udržováním lékařského monopolu v oblasti porodní péče. Monopolu, který nutí všechny ženy k podřízení se nucené hospitalizaci, určené primárně pro řešení patologií. Hospitalizaci, která je v případě nízkorizikových rodiček nepotřebná a která dokonce zvyšuje pravděpodobnost komplikací při porodu. Široce postavený monopol představuje skutečné nebezpečí pro systémy vybudované na maximě právního státu. Je totiž způsobilý prosadit i právní předpisy, kontrolovat jejich provádění a prostřednictvím výlučnosti v posuzování toho, co je odborně správnou péčí, rovněž kontrolovat jejich soudní protiváhu. Podstatným způsobem tak deformuje žebříček základních hodnot.
Namísto toho, aby dodržoval standardy lidských práv a obecně i přiměřenosti, český lékařský monopol vytváří svá vlastní dogmata a standardy, které jsou ve velké míře v rozporu s právem i s medicínou založenou na důkazech. Podle lékařského monopolu je to expertní rozhodování, jemuž se právo musí podřídit; jsou to odborníci, kteří jako arbitři vynášejí soudy o tom, která lidská práva jsou kompatibilní s odborností a která nikoliv.
Nadvláda expertů nad lidskými právy, již razí porodnický monopol, křiví vnímání přiměřenosti a běžně přijímaných standardů. Tam, kde rozumný člověk identifikuje nesprávné zacházení, manipulaci, zasahování do osobnostních práv, nebo dokonce výslovné fyzické násilí na ženách, monopol založený na výlučné odbornosti vysvětluje tytéž jevy pomocí výrazů, jako je bezpečí či potřebnost. Je třeba jednoznačně odmítnout prioritu odbornosti lékařského monopolu nad lidskými právy. Jsou to lidská práva, která jsou ultimátním kritériem pro jakékoliv jednání, ať již států či jednotlivců, bez ohledu na to, o jak odborné jednání se jedná. Připuštění možnosti, aby experti mohli určovat rozsah a povahu lidských práv, je prvním krokem k otroctví.
Ženy bez lidských práv
Téma domácích porodů se dotýká jádra lidských práv, práva na sebeurčení, na zachování fyzické a psychické integrity. Stát svým zákonodárstvím nutí každou ženu, aby se podřídila medicínské péči při porodu, a tím autoritativně rozhoduje o nakládání s jejím vlastním tělem. To vše v situaci, která je přirozená a nepředstavuje jakoukoli poruchu zdraví či patologii. Takové nucené podřízení se medicínské péči v jiných běžných životních situacích právo naprosto nedovoluje, a současně to jsou pouze ženy, nikdy muži, které toto omezení podstoupit musí.
V případě porodní péče to zcela doslovně znamená, že ženy jsou povinny roztáhnout nohy a nechat prozkoumávat svou vagínu cizími lidmi. Až obsesivní trvání porodníků na jejím výlučném ovládnutí vzbuzuje mnohé otázky. Jejich zájem o vnitřní vaginální prostředí žen je možná inspirován filosofií Ladislava Klímy, jehož slepý had putující za pravdou ji chtěl objevit v bivaginální sliznici a který odmítl alternativu se zvoláním: „Mám se odříct toho, v čem jedině spočívá smysl mého bytí?“
Vedle systémového násilí vystavuje stát ženy i násilí zcela konkrétnímu. Jste žena, která chce porodit v České republice? Bez ohledu na preference vám nezbývá než jít do nemocnice (nebo na sebe vzít rizika neasistovaného domácího porodu). Tam máte téměř padesátiprocentní šanci, že vaše vagína bude rozstřižena, 87procentní šanci, že vám budou aplikovány drogy, dále že budete rodit bez informovaného souhlasu a na zádech, a téměř jisté je, že vaše dítě od vás po porodu bude odděleno. Úroveň jednotlivých porodnic se liší a i v tomto rámci jsou ženy připraveny o svobodu volby. Stát totiž zatajuje data, z nichž lze kvalitu poskytované péče vyčíst. Pro zásahy do porodu, i pro absenci reálné volby, je Česká republika opakovaně a marně kritizována na mezinárodním poli, od OSN přes Radu Evropy až po Evropský soud pro lidská práva.
Krátce shrnuto, česká legislativa si usurpuje právo žen rozhodovat o jejich tělech, popírá jejich kompetence a vystavuje je nevyžádané medicínské péči protkané porodnickým násilím. To vše pod zástěrkou falešné proklamace bezpečí dítěte. Ženy, které diktátu nepodlehnou, a s nimi i jejich děti jsou trestány odepřením zdravotní péče.
Porodní asistentka, která nyní tíhu této agrese nese, potřebuje podporu. Její profesní existence je přímo spojena se svobodou žen. Jde o víc než o porod, jde o naše sdílené lidství.
Autorka je právnička.