Přestože Colson Whitehead patří už takřka dvacet let mezi nejvýznamnější současné americké spisovatele, Podzemní železnice (The Underground Railroad, 2016) je jeho první knihou přeloženou do češtiny. Whitehead si uznání kritiky i čtenářů vydobyl především za nezlomnou chuť experimentovat. V každé knize volí jiný žánr a uzpůsobuje ho svým potřebám. V jeho bibliografii najdeme například spekulativní fikci The Intuitionist (Intuicionistka, 1999), autobiografickou prózu o jednom létě afroamerické mládeže na Long Islandu (Sag Harbour, 2009) nebo dystopický zombie thriller Zone One (Zóna číslo jedna, 2011). Podzemní železnice je autorovým šestým beletristickým dílem a v roce 2017 Whiteheadovi vynesla Pulitzerovu cenu a o rok dříve i National Book Award. Těžko se ve Spojených státech může nějaké knize dostat většího uznání. V létě 2016 si navíc Podzemní železnici zabalil na dovolenou americký prezident Barack Obama a svým fanouškům ji doporučila i televizní superstar Oprah Winfreyová.
Podzemkou z otroctví
Paradoxní postavení knihy však vystihuje jiné ocenění – britská Cena Arthura C. Clarka za nejlepší sci-fi román. Podzemní železnice totiž na první pohled vypadá jako další přírůstek mezi romány o otroctví, její podstatu ale vystihuje Whiteheadem neustále opakovaný bonmot, že více než fakta jej zajímá pravda. Začíná to už samotným názvem. Podzemní železnice je zaběhlý výraz pro řadu tajných cest, kterými abolicionisté a svobodní Afroameričané pomáhali v útěku otrokům z jižanských států. Whitehead se ale rozhodl zpracovat, co mu spojení „podzemní železnice“ asociovalo v dětství. V knize tak najdeme skutečnou podzemní dráhu, kterou se lidé přepravují z Jihu na Sever.
Od konvenčního vyprávění se román začíná vzdalovat v momentě, kdy Cora a její společník Caesar utíkají z farmy a poprvé se projedou tajemnou železnicí. Čas se od této chvíle vymkne z kloubů.
Prvních sedmdesát stran románu evokuje například oscarový film 12 let v řetězech (2013). Seznamujeme se s hlavní hrdinkou Corou, která od dětství žije na bavlníkové plantáži v Georgii. Úplným počátkem je však příběh její babičky Ajarry, kterou otrokáři přivlekli do Georgie ze západní Afriky. Díky jejímu úvodu je ve Whiteheadově knize příběh amerického otroctví a jeho sociálních dopadů na americkou společnost kompletní. O své matce Mabel toho Cora příliš neví. Jen to, že před několika lety z farmy utekla a nikdo ji dosud nenašel, což přivádí k šílenství nejen majitele farmy Randalla, ale i lovce otroků Ridgewaye, který ji měl jejímu majiteli vrátit.
Začátek knihy čerpá především z tropů, jež jsou využívány v knihách pojednávajících o otroctví. Detailně popisuje každodenní život na farmě, vztahy mezi jednotlivými otroky i to, jak funguje jejich společenství. Následuje tak tradici abolicionistické literatury, která zobrazovala běžný život otroků. „Povinné“ je i vyobrazování často až nesmyslně brutálního násilí ze strany majitelů plantáží a dozorců. I v této nejkonvenčnější části se ale Whitehead pokouší klasický narativ proměnit, a to především tam, kde popisuje vztahy mezi otroky. Představa harmonického soužití, do nějž vnáší zlo a bolest pouze otrokáři, prý neodpovídá jeho zkušenostem s lidmi. Otroci si proto v jeho knize dělají naschvály, ubližují si, vytvářejí hierarchie a vytlačují na okraj ty, kteří nezapadají.
Cesty časem
Od konvenčního vyprávění se Podzemní železnice začíná vzdalovat v momentě, kdy Cora a její společník Caesar utíkají z farmy a poprvé se projedou tajemnou železnicí. Podobně jako Gulliver ve slavném románu Jonathana Swifta bude odteď Cora cestovat odlišnými světy. Jen s tím rozdílem, že v jejím případě půjde o různé podoby amerického rasismu a útlaku černých obyvatel. Děj knihy se sice odehrává někdy kolem roku 1850, tedy více než deset let před začátkem občanské války, ale čas se od této chvíle vymkne z kloubů. Cora se postupně ocitá nejen v několika různých amerických státech, ale i v různých historických obdobích. Nový časoprostor v sobě navíc často kondenzuje aspekty a charakteristiky různých historických etap, a vytváří tak originální fikční celky. Vševědoucí vypravěč čtenáři nic neulehčuje a nechává čistě na jeho pozornosti, jestli si těchto změn všimne.
Podzemní dráha totiž v románu nahradila Whiteheadem původně zamýšlený koncept cestování v čase. Jízda vlakem mu umožňuje nejen epizodicky oddělovat jednotlivé pasáže knihy, ale zároveň díky ní bizarní časové skoky nenarušují soudržnost románu. Cestování v čase je pro novější literární tvorbu věnující se otroctví ostatně důležitým prvkem. Ikonickým příkladem je v tomto ohledu román Octavie Butler s názvem Kindred (Spříznění, 1979). Efektivně totiž zkracuje časový rozestup mezi „zlatými časy“ otrokářství a současností a zvýrazňuje kontinuitu traumatu afroamerického obyvatelstva. To se na psychické rovině přenáší z generace na generaci a vytváří něco na způsob dědičného posttraumatického syndromu. Cestování časem dokáže tuto nejistotu a nesamozřejmost afroamerické existence postihnout.
První zastávka přivede Coru do Jižní Karolíny. Život zde je v naprostém kontrastu s tím, co zažila na bavlníkové plantáži. Jižní Karolína se rozhodne vykoupit černochy z otroctví, nabídne jim práci i ubytování. Iluzi klidného života Coře narušují jen vzpomínky na lovce otroků Ridgewaye, který je jí v patách a jehož příchod neustále očekává. Zdánlivě idylický život se však brzy začne hroutit i zde. Whitehead v této kapitole nepřímo připomíná tzv. Studii syfilidy v Tuskegee, v podstatě vládní eugenický program trvající od roku 1932 do roku 1972. Výměnou za bezplatnou zdravotní péči bylo na afroamerických mužích v Alabamě testováno, jak vypadá přirozený průběh neléčené syfilidy. Něco podobného chtějí doktoři vyzkoušet i na Caesarovi, Coře „vlídně“ nabízejí sterilizaci.
Nenechat si diktovat
Z velkoměstského života Jižní Karolíny Cora prchá do rurálního prostředí Severní Karolíny, které působí jako hyperbolizovaný časoprostor symbolizující éru segregace, zákonů Jima Crowa a veřejných lynčů. Severní Karolínu totiž zcela ovládli stoupenci bílé nadvlády a chtějí „vyčistit“ celý stát od černého obyvatelstva. Jakmile Noční jezdci, kteří nápadně připomínají Ku-klux-klan, odhalí uprchlého otroka skrývajícího se před zákonem, je utýrán k smrti v jakémsi perverzním divadelním představení určeném pro pobavení místních. Cora tyto výjevy pozoruje malým otvorem ze svého úkrytu na půdě domu ustrašeného abolicionisty. Kapitola připomíná známou autobiografickou knihu Incidents in the Life of a Slave Girl (Příhody ze života mladé otrokyně, 1861) od Harriet Jacobs, která se na půdě domu své babičky skrývala sedm let. Můžeme v ní ale rozpoznat i odkaz na Deník Anny Frankové (1947, česky 1956), čímž se afroamerická zkušenost propojuje se zkušeností holocaustu.
Prosperující farma pro svobodné černochy a uprchlé otroky v Indianě z další kapitoly dá zase vzpomenout na slavnou „Černou Wall Street“. Čtvrť Greenwood v Tulse ve státě Oklahoma byla na začátku 20. století nejznámější lokací afroamerického obchodu. Idylu ukončily v roce 1921 rasové nepokoje, během nichž bílí obyvatelé města za podpory policie zmasakrovali stovky lidí a během několika hodin prosperující čtvrť zcela zničili. Podobný osud čeká i Valentinovu farmu z Whiteheadova románu. Ostrůvek svobody, soběstačnosti a hrdosti je během několika mála chvil srovnán se zemí. I v tomto případě autor komplikuje jednoznačný narativ, když na přítomnost uprchlíků na farmě upozorní policii i lovce otroků svobodný černošský člen komunity jménem Mingo. Má totiž strach, že ohrožují další existenci tohoto utopického prostoru.
Podzemní železnice vyrůstá ze současné napjaté atmosféry ve Spojených státech a komplexně – i když místy možná až příliš didakticky – zpřítomňuje trauma otroctví. Colson Whitehead přesto odmítá, že by kniha reagovala na sérii policejního násilí a vražd, které pomohly na svět hnutí Black Lives Matter. Whitehead si zkrátka nenechá diktovat, o čem má psát. Ani kulturní kritikou, pro kterou je dnes zájem o „menšinové autory“ novým coolness, ani afroamerickou komunitou, jíž přináší celou řadu problematických a nepříjemných bodů k přemýšlení. Společně s rapperem Kendrickem Lamarem, tvůrcem seriálu Atlanta (2016) Donaldem Gloverem nebo třeba režisérem oscarového snímku Moonlight (2016) Barrym Jenkinsem, který už mimochodem začal pracovat na filmové adaptaci Podzemní železnice, utváří Whitehead novou, sebevědomou etapu afroamerické kultury, která hodlá překračovat stereotypy a klišé spojené s představami o černé zkušenosti.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vyšel v A2 č. 15/2018.