Kde jsou ty časy, kdy člověk k cestě na francouzskou riviéru potřeboval povolení bdělých úředníků. Normalizační úředník to s lidmi myslel dobře a pečlivě zvážil, zda je pro občana reálněsocialistického státu vhodná konfrontace s kapitalistickým Západem, jestli mu náhodou spíše neublíží, než že by jej povzbudila k dílu a budování socialismu. Úředník vše vyhodnotil a povolení buď udělil, anebo neudělil a poslal Čecha podesáté na Mácháč nebo na Balaton. Nejednomu pošťákovi nebo drážnímu zaměstnanci totiž taková cesta nemusela udělat dobře. Jak by k tomu jeden přišel, když by se po čtrnácti dnech v Amsterdamu musel šourat Brnem nebo Ostravou do práce? Ostnaté dráty nebránily zemi jen proti diverzantům, ale staraly se i o duševní pohodu obyvatel republiky.
Vzhledem k už tak dost chatrnému duševnímu zdraví lidí, kteří pracují za české mzdy, byť v německých firmách, je takové Rakousko, Dánsko nebo Německo pro Čecha zbytečnou torturou.
Dnes jsou podobné výlety naprosto bez regulace. Každý skladník může vyrazit Flixbusem za pár šupů do západních metropolí, na francouzský venkov nebo do skotských kopců. O jeho psychickou pohodu se už nikdo nepostará a náš skladník uvidí to, co by spatřil jeho otec, kdyby mu to pečující normalizační úředník s laskavou péčí nezakázal. Uvidí prodavačky bez permanentního stresu ve tváři – vyspané pracující, kteří berou dvojnásobnou až trojnásobnou mzdu. Uvidí velké parky ve městech, cyklostezky, farmářské trhy. Co z toho člověk na týden nebo dva má? Stejně se musí vrátit do reality východního kapitalismu, do země, kde se za minimální mzdu nedá žít.
Nehazardujme s duševním zdravím občanů!
V devadesátých letech, těsně po pádu režimu, tyto cesty snad ještě měly svůj smysl. Západ se tehdy doháněl. České platy měly podle Václava Klause brzy dorovnat ty rakouské a cesty do Vídně, Mnichova nebo Innsbruku byly cestami do naší vlastní blízké budoucnosti. Stačilo na pár let utáhnout opasek, vyhrnout rukávy a při tvrdé práci počkat, až tady budeme mít Rakousko. Pokud měl někdo při čekání dlouhou chvíli, mohl sledovat úspěchy privatizace Poldi Kladno nebo seriál Hotel Herbich. O třicet let později máme pořád poloviční platy oproti těm rakouským a benevolence k cestám na Západ je čirá nezodpovědnost. Vzhledem k už tak dost chatrnému duševnímu zdraví lidí, kteří pracují za české mzdy, byť v německých firmách, je takové Rakousko, Dánsko nebo Německo pro Čecha zbytečnou torturou.
Naše ekonomika se plně rozvinula k obsluze výkonnějších zemí, jako je Německo. Češi dotáhli výrobu komponentů do Volkswagenů k dokonalosti a třísměnné provozy se nezastaví ani o víkendech. Vlastní bydlení si za to nikdo nekoupí, ale aspoň má přes den i přes noc každý co dělat. Dovolit za daných okolností montérům, ženám z trojsměnných provozů a výrobcům autorádií a všelikému lidu zpoza přepážek navštěvovat země jako Francie nebo Holandsko je za těchto okolností od vrchnosti čistý cynismus. Komu dnes prospěje návštěva Brug, když si ani poctivý bankovní expert z Budějovic nevydělá tolik co tamní barman?
Realita je jiná, než jak ji ukazují na Primě
Aspoň trošičku pomoci obyčejnému člověku může dnes – stejně jako tehdy – propaganda, která jediná ho může odradit od zbytečného cestování. V osmdesátých letech se (ne)jezdilo na nenáviděný kapitalistický Západ (a za to byl nenáviděný), dnes se jezdí na Západ socialistický a ten je opět nenáviděný. Přesto ale občas někdo vyjede a zbytek roku mu pak nezbývá než smutnit. Študák-navrátilec z Erasmu, který bydlel ve Švédsku v no-go zóně a při večeři vysvětluje, že realita je jiná, než jak ji ukazují na Primě, zbytečně narušuje rodinnou pohodu. Po dvacítce ve Skandinávii dobrý anglický přízvuk stejně nechytí.
Zákaz cest do cizácké ciziny by mohl zabránit východnímu smutnění mnoha nešťastníků. Přiznejme si, že otevřená hranice Čechům nic dobrého nepřinesla. Psát do novin řeči o dokonalém Západu je jednoduché stejně jako trapné – a kdo to má pořád číst? Na bohaté lidi by se zákaz vztahovat nemusel. Kdo má majetek, ten tolik netrpí ani v bohatších zemích a zájezdy ho tolik neohrožují. Zákaz by měl být motivovaný čistě ochranou nízko- a středněpříjmových Čechů.
Blahodárné opatření regulující cesty na Západ tady ale nemusí být navždy. Výhledově by se mohly výjezdové doložky zase zrušit. Rozklad sociálního státu a ochrany zaměstnanců, rovnostářské kvalitní školství a další vymoženosti kapitalisticko-socialistického Západu se postupně rozpadají i tam a za nějakých deset dvacet let by se mohli Češi v upracovaných, nevyspaných tvářích zápaďáků po dvanáctce ve skladu začít zase poznávat. Západ bude ale muset dohnat nás.
Autor je redaktor Alarmu.